Posledně jsem psal o chatičce na Nežárce. Miloval jsem to tam. Když se mi začalo hroutit manželství, jezdil jsem tam, abych dobil baterky, jak se říká. Krásně tam bylo na jaře, když ještě nebylo listí na stromech. Chvíli to trvalo, než jsem to tam vytopil. Ale byl jsem tam sám. Ani soused, notorický kutil, který dokázal už ráno v sedm hodin řezat na cirkulárce a také chatu neustále přestavoval a zvětšoval, tam nebyl. Nemohl za boha pochopit, že já si tam jezdím odpočinout a že si tam zatopím a čtu si a neřežu a nehobluju, ani chatu věčně nepřestavuju.

A tak jsem si zatopil a než se kamna rozehřála, šel jsem dolů k řece. Stál jsem tam na břehu, koukal jsem do zelenohnědé hladiny Nežárky. Když jsem se s řekou pozdravil, vyšplhal jsem nahoru do kopce, v chatičce už bylo teplo, a tak jsem si ohřál lečo s moravskou klobásou a s vejci, nejlepší konzervu, kterou jsem kdy jedl. Buď jsem si k tomu udělal pytlík rýže a jedl to smíchané dohromady, nebo jenom s chlebem. Vzal jsem si starou bundu a talíř na verandu a koukal jsem dolů do údolí a měl jsem fyzicky pocit, že mě opouští únava. Když jsem dojedl, zůstal jsem sedět dál. Nikde nikdo, jenom já a šumící stromy.

Když se začalo stmívat, vzal jsem své staré kolo a jel jsem do „Faflovic touně“, tam bylo vždycky krásně. Ve „faflovně“ jsem dodržoval pitný režim. Jednou jsem tam přišel a všichni byli zabaleni do vojenských dek. „Proboha, co to je?“ „To je prd, podívej se do kuchyně, co jsme koupili!“ V kuchyni to vypadalo jako ve zbrojnici: o zeď byly opřeny vojenské vzduchovky, jedna vedle druhé. „Co je? Kde jste to sebrali?“ „Ve skladu CO dělali úklid a prodávali deky po koruně a vzduchovky za kilčo!“ „Hele,“ napadlo mě, „že když máte všichni deky, co kdybychom tady udělali pláž?“ „To jako myslíš natahat sem písek?“ „Ne, písek nemusíme mít, stoly dáme ke zdi a lehneme si na ty deky na zem.“ A tak jsme to i udělali. Lehli jsme si na deky a „opalovali“ jsme se. „Obrať se, ať se mi nespálíš,“ nabádal Jirka, hospodský. „Mám dojem, že mám spálený záda, dej mě jeden velkej rum, ať se neloupu!“ A tak jsme se tam povalovali, dek zjevně koupili kamarádi patřičně, protože jsme celou podlahu jimi pokryli v několika vrstvách.

Přišli do hospody mladí: „Ty vole, co se to tady děje? Vidíš, jak se dědkové tady válej?“ „Vy ste eště nikdy neviděli Beach Boys? Plážové hochy?“ „No, vo tom mně povídal děda.“ „Já ti dám děda!“ a letěla po nich bota. A tak vyvalení mlaďoši rychle vycouvali z hospody.

Když jsem přijel na chatu a viděl, že Postlovi mají uklizený trávník, bylo mi jasné, že sezóna už začala. Večer začalo přibývat rozsvícených chat. Od vedle se začala zase ozývat cirkulárka, kladivo a jiné nástroje. „Největší trest na světě je soused kutil. Kolik takových kutilů rozvrátilo manželství! Úspěšně líčíš manželce několik let, jak nemůžeš vyrobit a přidělat poličku, kterou ona nutně potřebuje, a pak přijde takovýhle idiot a sfoukne to za hodinu,“ říkal můj kamarád Láďa, který měl chatu o něco níž. Láďu mám také rád. Měl bezvadné rodiče. Jeho maminka dokázala péct lívance pro všechny děti na Krkavci. Když jsem šel kolem jejich chaty a Láďova maminka koukala z verandy, mnohokrát zavolala: „Honzo, zastav se, já jsem navařila, ale Hanička se v tom jenom porýpala a nechala to. Vona má pořád strach, aby neztloustla, tak si to pojď sníst. Je to jenom párkrát do pusy!“ „Paní Beránková, já vím, co u vás znamená párkrát do pusy.“ „Ale di, mám to na sporáku, pojď si to vzít.“ „Nikdo by vám nedokázal odmítnout,“ a šel jsem.

Když jsem se nacpal, tak jsem se dobelhal domů. Tam jsem si lehnul na verandu a oddechoval jsem a funěl. Od vedle se ozvalo: „Honzo, kafe je hotové, kde jsi?“ To bylo od Postlů. Takhle jsem si tam žil. Jako ve vlastní rodině.

Moje maminka tam trávila léta s mým synem i se synovci. Na nákup to bylo tři kilometry pěšky. A tak, když došly zásoby, které jsem nakoupil, když jsem tam byl autem, sousedi nebo Karel, bratr majitele chaty, nakoupili mamince, co potřebovala. Někdy máma šla s kluky do Veselí na nákup pěšky. Měla tašku „kolečkovku“, které se říkalo RVHP (Ráno Vyjedeš, Hovno Přivezeš). Kluci se tam naučili jezdit na kolech a můj Honza chodit.

„Víš, jednou bych chtěla jet na normální dovolenou, vždyť si můžeme koupit nějaký zájezd, ne?“ „Za ty peníze mně bude nosit číšník šampaňské do řeky!“ (Psal se rok 1988.) Říkal jsem to ve „Faflovně“ a Jiříček se toho hned chytil: „Hele, přivezl jsem si rondon z čistírny, tak kdy mám to šampáňo přinést?“ „Tak jo, co třeba dneska odpoledne v pět?“

V pět hodin jsem seděl v řece a hrál si se synkem. Najednou se na břehu ozvalo: “Pan Čech? Vaše šampaňské pane!“ Na břehu stál Jiříček v rondonu s motýlkem na krku. Má tehdejší žena začala plakat. Číšník vkráčel do řeky. Přes ruku bílý ubrousek, na tácku dvě skleničky a v druhé ruce ajskýbl, ve kterém se chladila láhev.

„Prosím pane, říkal jste v pět hodin, že? Je to tak správně!?“ Podal mi tácek s dvěma skleničkami. Otevřel láhev, v mírném předklonu s jednou rukou za zády, jak v hotelu Pupp. Kdyby nestál uprostřed řeky, iluze by byla dokonalá. „Milostivá bude též?“ Tak nalil i druhou sklenku a nabídl ji manželce, která štkala na břehu. Sousedé jen koukali.

Soused kutil trpěl pocitem, že mu kradu dřevo, které neustále řezal. Ne, že bych si nikdy nevzal na zátop pár suchých kousků, když lilo, stejně ho měl uskladněné na mém pozemku. Tonč, majitel chaty, držel sousedovu rozpínavost na uzdě, ale když zemřel, nic souseda nezastavilo, aby si nedělal další a další přístřešky na cizím pozemku. Ten člověk byl vůbec zvláštní. I když řeka byla kousek, nikdy jsem ho u ní neviděl, to považoval za ztrátu času. Když ale někde někdo slavil, hned se dostavil. A tak se stalo, že jednou kluci ze sousedství cosi slavili dole u řeky a on se objevil. Kluci se ho chtěli zbavit, a tak mu lili neustále vodku do piva. On pil, jako, kdyby měl duté nohy. Zadarmo i kdyby škodit mělo! Takže když byl na šrot, pokoušel se vystoupat strmý svah ke své chatě. Normálně když člověk stoupá do kopce, nakloní se tělem ke svahu. Ale on se zakláněl a zakláněl, až spadnul na záda. Pozorovali jsme ho z verandy Láďovi chaty. S urputností opilce se mnohokrát pokoušel vystoupat a znovu a znovu padal. Nakonec se mu to přeci jenom podařilo.

Seděli jsme na verandě a popíjeli dál rum s plachetnicí. Najednou se ozvala strašná rána. „Někomu bouchnul plyn, pojď honem, tady, kdyby to blaflo, tak to tady shoří všechno.“ Vyběhli jsme ven a viděli nevídané: Soused stál za svou chatou a vypadal jako černoch - obličej celý černý, jenom vykulené oči svítily. Tam, co měli venkovní pícku, byla jenom kouřící díra. Soused, který bydlel pod mou chatou a který také přiběhl, povídá: „Ty vole, tys tam hodil ty polena, co jsi tam dal střelný prach kvůli Honzovi, aby ti je nekrad, co? Ty si takovej debil, že ses vožral a zapomněl si, který polena to sou, co?“ Černoch jenom pokýval hlavou. Rána to byla tak mocná, že desetilitrový železňák přelétl jeden pozemek!

Krásný byl také podzim na Nežárce. Období výlovů bylo nádherné. Se synkem jsme si vždycky u rybníku koupili čerstvé ryby, večer jsme je na chatě zabili a vykuchali. A jednu rybu jsme si hned udělali. Pro malého Honzu to bylo dobrodružství, když nemusel jít spát a mohl pomáhat tátovi.

Jednou se rybáři při výlovu šíleně ožrali a otevřeli stavidla na rybníku tak, že vypustili s vodou i ryby. Takže příští rok zakázali úředně prodávat alkohol na březích rybníků a dokonce i policajti chodili a dávali rybářům dýchat. Hospodský Jiříček dostal nápad: „Hele, když to jsou takoví debilové, že dokázali vypustit vodu i rybami, tak ať suší hubu. My si tam vezmeme stoly a židle a já tam vezmu výčepní stolici. A tak se stalo, že jsme tam měli stoly i s ubrusy, židle a poháry. Den se vydařil, byl krásný podzimní den u jihočeského rybníku. Rybáři, když viděli, jakou tam máme krásnou zahradní restauraci, nemohli to vydýchat. „Kluci, nalejte nám, jenom pivko, víte jakou máme žízeň?“ „Jo, to víš, že jo, a zase uděláte nějaký malér.“ „Neuděláme, natoč nám pivko, prosím.“ „Kulový, jedině, že byste tady utrousili nějakou šupinku, jinak kulový!“ A tak nakonec dostali rybáři svá piva a my na oplátku koupili za velmi slušnou cenu ryby.

V podvečer jsme sbalili „hospodu“ a naložili jsme ji Renaulta Traffic, který nám půjčil jeden podnikatel. Dali jsme si tam i kola, že si ryby upečeme v hospodě. Člověk obrovitého vzrůstu, řečený Roura, seděl na kole a držel se výčepní stolice. Ještě než jsme odjeli, říkali nám rybáři: „Kluci bacha, policajti kontrolují na silnici, jestli máte na ryby účet, doufám, že jste to nevyhodili!“

Vyjeli jsme na břeh rybníka a po chvíli se auto zastavilo. Otevřely se dveře a vniklo tam trochu podvečerního světla. Policajti zasvítili do auta baterkou. Než se stačili rozkoukat, Roura zařval: „Bacha!“ a vyjel na kole z auta. Policajti vyděšeně odskočili od auta, když kolem nich prolítnul šílenec na kole. „Proboha, jeďte! Jeďte, než si to rozmyslíme!“ A tak jsme v klidu dojeli do hospody, tam jsme vykuchali ryby a upekli si je.

Když jsem musel opustit chatu, poslední ráno, když ještě můj syn spal, jsem vzal foťák a šel jsem si vyfotografovat řeku na rozloučenou. Jsou to nejhezčí fotky Nežárky, jaké jsem kdy udělal.