Je předvánoční čas a nastává tradiční a nerozborné šílenství. Já vím, pro nás starší znamená "tradiční a nerozborné" zpravidla přátelství zejména s nějakou zemí Ungala Bunga, o níž většina z nás neměla tušení že existuje, natož abychom věděli, kde přibližně leží, ale hlásaly to naše noviny za doby vlády jedné strany. U toho byla zpravidla fotka nějakého košiláče, jak se objímá s Husákem. Za odměnu se mu dostalo několik tun samopalů a nábojů, aby se toto "nerozborné a tradiční" přátelství patřičně stvrdilo. Jestliže byl ještě po svém návratu do Ungala Bunga prezidentem (či císařem, popřípadě králem) a nebyl za dobu své nepřítomnosti svržen nějakým jiným košiláčem či plukovníkem, již jsme o něm nikdy neslyšeli a penízky za "přátelskou pomoc" jsme také nikdy neviděli. Ale to jsem odbočil.

Lidé šílí a neví, co by ještě koupili za dárky, aby překvapili a potěšili své blízké. Já osobně mám nejraději blbosti, které jsou dané srdcem. Například můj kamarád Roger nosí s sebou na oficiální večeře takové to lanko s chňapkami na každé straně, které vám dají u zubaře kolem krku a na chňapky dají ubrousek, aby vám zubař nezašpinil oblečení. Protože se vždy dokážu jídlem neuvěřitelně sprasit a vypadám pak jako čuně, i když si dám ubrousek pod bradu. Jak při jídle žvaním, což se nemá, ubrousek spadne a za ním následuje nějaké obzvlášť vybarvené sousto, které za sebou zanechá stopu. Strašně jsem Rogerovi ten vehement záviděl, je to velmi praktická věc. Zuzana se snažila to sehnat, hledala na webu pod zubařskými potřebami, ale nenašla. Nakonec se rozhodla, že to vyrobí. Dlužno podotknout, že má ke kutilství asi tak daleko jako já k tomu být štíhlým, vysokým blonďákem. Sehnala packy na záclony, kterým se říká žabičky, a řetízek. Spolu s Todorem to zkompletovali a já dostal skvělý dárek po kterém jsem toužil! O to víc cenný, když si vzpomenu, jak Zuzana upřímně nenávidí jakékoliv "ručprčky" čili ruční práce.

Když jsme tento týden dělali nepečené vánoční pečivo, rumové koule a vosí hnizda, sešli jsme se v tradiční sestavě: Todor s Dášou, můj synek s přítelkyní a my dva. Jako pedagogický dozor byl opět Petr, jehož rady při výrobě vaječného koňaku jsou nezbytné. Když bylo vše hotovo, seděli jsme u vína a syn Honza nám vyprávěl, jak nějaké sousedce podnikatelce sehnal přes Aukro jakéhosi interaktivního koníka pro děti a ten že se musí krmit a hřebelcovat a také kovat a že byl jenom za pět tisíc korun. Nějak jsme nechápali, o co jde, ale nakonec jsme pochopili, že to je podobná zrůdnost, jako bylo kdysi tamagoči, což byla také elektronická kravina, která se musela krmit a já nevím co ještě a když se to nekrmilo, tak to chcíplo. Nikdy jsem to Honzovi nekoupil a připadalo mi to odporné. Petra, Honzova přítelkyně, nám vysvětlila, jak je to bezvadné, když se dítě musí starat o elektronického koníka, a že oni mají pro druhé dítě ještě elektronického brontosaura. Dášu to rozzuřilo a zeptala se, jestli těm ubohým dětem matinka také někdy vyprávěla pohádky nebo s nimi šla třeba na procházku, či jim nějak jinak projevila svůj cit, než nějakou elektronickou zhovadilostí. Petra, ač v pokročilém stadiu těhotenství, to nepochopila. Todor se zeptal, jestli se na tom koni také dá jezdit a jestli mu na zimu musí dát zimní podkovy, protože kůň je silniční vozidlo, a tudíž podléhá vyhlášce. Mě nadchla představa, jak se budu řítit serpentinami kolem libockého kostela, až na něm pojedu do práce. "No to víš, to musíš dát kolena až na silnici, aby ti ta hemelka nepodklouzla a bacha je tam přechod, tam chodí báby do kostela, abys je nesejmul!" "Nechte mě, já jsem to jenom sehnal, já jsem to nekupoval!" "Opovaž se takovou kravinu svému dítěti koupit! Pamatuješ si, jak jsem ti celé tvé dětství vyprávěl příběhy? Stejně jako je můj děda vyprávěl mě, tak pokračuj v té tradici a opovaž se své budoucí dítě připojit na nějakou krabičku! Babička ti zpívala a hrála s tebou fotbal a četla ti pohádky. Vlastně nakonec jenom jednu pohádku, tu o Brychtovi od Jindřicha Šimona Baara, ta byla tak strašidelná, žes jí chtěl furt dokola!"

"Interaktivní koník, chápeš to? Ten dítě nepohladí, ani ho nenaučí pořádně mluvit. Pamatuji si, jak moje kamarádka Irena své dceři pouštěla neustále video s pohádkami, ta holka seděla celý den před televizí a čučela do ní. Dneska je to dospělá ženská a má k mámě ´kupodivu´ velmi vlažný vztah." "To je nejjednoduší, posadit dítě před televizi, ale v těch šílených kreslených pohádkách ty zrůdy akorát kvičí a huhlají a pak se diví, že děti v první třídě neumí mluvit, když si s nimi nikdo nehraje a hlavně nepovídá."

Vím, že nikdy svým vnoučatům nekoupím "zázračné krabičky", ale když o to budou stát, budu jim vyprávět příběhy. A když u toho nikdo nebude, tak i zpívat!