Má španělská anabáze byla krátká, ale poměrně úderná. Vzorem ženské krásy se pro mne staly tmavooké a černovlasé ženské. Kdyby se náhodou hodlala rozvést Selma Hayek, dejte jí prosím vědět, že v této malé zemi žije chudý letecký mechanik, který proslul tím, že v bigotní katolické rodině ve Španělsku popřál všem přítomným, aby měli dlouhou a vše přetrvávající erekci, čímž přivodil podstatné zkrácení procesu přirozeného výběru, protože s nejméně půlkou přítomných to praštilo. Předpokládám, že Selma by pochopila svou šanci a přestala by dělat trapné reklamy na nějaké kosmetické přípravky a odstěhovala by se z Beverly Hills na Smíchov, kde jisto jistě ještě žádná z jejích kamarádek nebyla. A Bartoška by to neměl daleko a já bych mu za flašku whisky mohl slíbit, že ji ukecám, aby přijela do Varů na festival.

Od dob tohoto pokusu jsem nikdy žádnou černovlasou a tmavookou holku neměl. Obě mé životní partnerky jsou blondýny (přirozené), a tak se můj španělský ideál stal nikdy nenaplněnou touhou. A proto také rád jezdím do Řecka, byť dneska již jenom na „čumendu“.

Mojí první skutečnou láskou byla Zora. To mi nebylo ani osmnáct a puberta se mnou vesele mávala. Tehdy maturovala má kamarádka Káča, které jsem slíbil, že s ní půjdu na maturitní ples, protože aby měla tanečníka. Já totiž tuze rád tancuju, i když to moc neumím. Za léta, kdy jsem navštěvoval různé plesy, jsem si vytvořil univerzální tanec, který jsem nazval „polčík“. Jak jméno samo říká, dá se tancovat na jakýkoliv rytmus, ostatně k čemu rytmus, vlnit se člověk musí umět a jak říkal mistr tance Brouček, důležitý je postoj a držení těla a to obojí umím.

Na tom maturiťáku stála v bílých šatech až na zem malinká a drobounká blondýnka (opět!), která přímo vybízela hromotluka, jakým jsem byl já, aby ji ochraňoval proti všem protivenstvím tohoto světa. A tak jsem šel tančit také s ní. Při kroužení Lucernou mi sdělila, že žila s tatínkem fyzikem v Austrálii a že se teď vrátili do Prahy a že tady nikoho nezná. Přeskočila jiskra a bylo! To se pak snadno zapomene na slib daný Káče, když pro mě přestal existovat okolní svět. Byla pro mě jenom Zora, jak se ta krasavice jmenovala. Začala láska jako hrom. Kačenky se ujali velmi ochotně moji kamarádi a „tančili“ s ní jak smyslů zbaveni. Teprve, když jim spadla z barové židle po desátém gin fizzu, přestali ji přemlouvat, že tancování je kravina, že se raději napijou.

Chodili jsme se Zorou po smíchovském nábřeží, byl podzim a její rodiče se chtěli vrátit do Austrálie, až odmaturuje na české škole. To byla pro mne muka přímo pekelná. Byl jsem zamilovaný až po uši a přijít o holku, která byla má jediná a nejkrásnější? To ne! Oslavili jsme spolu vánoce. Doba maturity se neúprosně blížila. Zora úspěšně složila rozdílové zkoušky a byla připuštěna k maturitě.

V té době už pobývala u nás na smíchovském kopci a všichni ji měli velmi rádi. Má babička, která byla velmi mravná osoba, nás ale neustále chodila kontrolovat, jestli dodržujeme hygienické rozestupy. Neváhala několikrát za den vycupitat dvě patra, aby to zkontrolovala. Používala k tomu skutečné „nordické lsti“, například se šla zeptat, jestli může podávat kávu, že upekla štrúdl. Každý, kdo někdy jedl cokoliv pečeného od mé babičky, potvrdí, že taková nabídka se neodmítá. Zpravidla u babičky už seděli moji kamarádi, které také nezapomněla pozvat, a tak i když jsem je měl a stále ještě mám rád, nejraději bych je viděl na druhé straně Prahy, protože bylo jasné, že u kávy a štrůdlu nezůstane. Babička potom ke sladkostem nabídla likér, což někdy byl i obyčejný rum v broušené karafě, aby to vypadalo lépe. Usmívala se svým poťouchlým úsměvem, který říkal vše: Jo, jo, chtěli byste být spolu v posteli, prdlajs, žádnej sex, tady jsou kamarádi a já, takže žádné neplánované početí nebude! Chudák netušila, že mě táta vybavil dárkovým balením prezervativů, protože abych si nezkazil život.

Jednou se to málem povedlo. Měl jsem pokoj v podkroví našeho domu a tam pod šikmou stěnou jsem měl postel, která se dala zatáhnout záclonou a oddělit tak od pokoje. Když se sestra odstěhovala, měl jsem pokoj jenom pro sebe, a tak jsem záclonu nepoužíval. V chodbičce před pokojem byly dlaždice, jedna byla uvolněná a každý, kdo na ni šlápnul, na sebe upozornil cvaknutím. Byl jsem se přesvědčit, že babička spí ve svém oblíbeném ušáku, takže nás nebude rušit. Vyběhl jsem do podkroví, rychle jsem ze sebe strhal šaty a Zora také. Rozmnožovací pud zavelel: „Hrrr na to!“ A najednou cvak, dlaždice cvakla! Vylétl jsem z postele jak na péro a bleskově jsem natáhnul kalhoty. Babička vtrhla do pokoje po lehkém zaklepání na dveře. „Není tady Zorenka? Já jsem jí upekla koláč, který má tak ráda!“ „Ne, není tady. Já jsem zrovna spal, co potřebuješ?“ zalhal jsem a snažil jsem se vytlačit babičku z pokoje. Té předobré ženě muselo být naprosto jasné, co se děje, a přímo fyzicky jsem cítil, jak její oči těkají po pokoji a snaží se mou ubohou kamarádku nalézt. „Ale já jsem tady viděla v chodbě její kabát.“ „Ten si tady zapomněla posledně.“ „Ale ona tady má i boty!“ „Asi už přišla a šla na záchod, víš, jak to je s holkama, jestli je tady, tak za tebou určitě přijdeme, věř mi!“ Měl jsem celou dobu strach, aby mi nevypadly z kalhot Zorčiny kalhotky a podprsenka, které jsem tam narychlo strčil, aby babička neviděla předměty doličné. Naštěstí se tak nestalo a podařilo se mi babičku vystrkat z pokoje. Ještě jsem zaslechl, jak dole z chodby volá: „Ale na záchodě také není!“

Myslel jsem, že mě flákne! Měl jsem babičku rád, ale někdy byla nesnesitelná. Zora stála celou dobu nahatá za záclonou, která byla stažená asi tak na padesát centimetrů šířky! No, do postele jsme už potom nešli, co vám budu povídat. Nějak nás přešla chuť. Todor, Jarda a Šubáno nás u babičky uvítali strašlivým řevem: „Jo chudák Zorenka si zapomněla tady kabátek a byla-nebyla na záchodě, no jo, to jsou věci, to jsou věci!“ Babička to hned vykecala! „Chtěli jste si vrznout, co? Houby!“ „Můžeme ti Honoušku nalít trochu kávy?“ Prostě, naši téměř tragédii považovali za neuvěřitelnou srandu! Kamarádi!

Večer po rodinné poradě mi táta pomohl rozebrat starý nefunkční zámek a vyměnili jsme ho za dobrý, od kterého byl dokonce i klíč, takže na nás už nikdo nemohl neočekávaně vrazit. Naši babičku pokárali, že jsem už dospělý, že vím, co dělám a že mně věří, ale babička, bazilíšek jeden, se jenom usmívala: „Ale já jsem jenom chtěla nabídnout Zorence ten jablečný koláč, který má tak ráda!“

Doba vyměřená k pobytu mé milované Zory v této republice se blížila ke konci. Zora měla po maturitě a já také a její rodiče měli nastoupit zpět na univerzitě v Brisbane. Psal se rok 1969 a nikdo z nás mladých puberťáků si nepřipouštěl, že by zase komouši zavřeli hranice. Byli jsme strašně zamilovaní a veškeré varování Zorčiných rodičů, že to tady zase obšancují ostnatým drátem a nikam se nebude jezdit, jsme házeli za hlavu. Museli být ze mě neuvěřitelně nešťastní. V Austrálii se jim nabízela kariéra, peníze a sláva a tady jeden pitomec zblbnul jejich holce hlavu a ta nikam nechce. Když se na to z dnešního svého pohledu šedesátníka podívám, obdivuji je, že mě nezabili. Nejenom, že mě nezabili, ale dokonce mi ani jednou nic nevyčetli! Přišlo 17. září a soudruh Husák prohlásil v televizi:“že si nemóžeme robiť z hraníc korzo!“ a spadla klec. Kdo do té doby nevyjel, potom už se nikam nedostal. Seděl jsem u Zorčiných rodičů jak opařený, nějak mi začalo docházet, pomalu ale přece, co jsem zavinil. Ale Zorčini milující rodiče opět nic neřekli! Tatínek nastoupil v ústavu v Praze za směšný plat a bez možnosti postupu, protože úspěch v zahraničí se v této zemi neodpouští.

Byl to velmi zvláštní člověk. Fyzik a chemik, na první pohled velmi nudný patron a suchoprd. Ale to byl jenom první pohled. Dost dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, že pod slupkou nudného vědce se skrývá duše básníka! Když nemohl zpět do Austrálie, začal překládat jejich lidovou poesii. Knížka plná šťavnatých lidových textů vyšla pod názvem: „Oheň z dříví eukalyptu“. Texty se na tolik líbily, že skupina Fešáci se s panem doktorem domluvila a texty použila pro stejnojmennou desku. Tam, kde nebyla známá melodie, si vytvořili svou.

Vědec, který používal ke svému bádání exaktních čísel a pojmů, přeložil texty písní Simona a Garfunkela. Překlad, který Supraphon dal do obalu desky, byl naprosto amatérský proti krásné poezii fyzika. Pro svá vnoučata psal pohádky, taky krásné. Byl to člověk plný protikladů. Nakonec naše velká láska se Zorou vyprchala, jak se tak už stává u prvních lásek, ale naše přátelství s panem doktorem neskončilo, což si dodnes velmi považuji. Bohužel, již není mezi námi, a tak se tady alespoň veřejně omlouvám, že jsem mu zkazil vědeckou kariéru. Na druhou stranu si nejsem jistý, jestli by v Australii vařil takovou dobrou hruškovici, jakou vařili v ústavu Praze s doktorem Wichterlem…