Nedávno jsem četl sloupek od dámy, která se jmenuje Scarlett Wilková. Osobně jsem ji nikdy neviděl, ale již podle jména to musí být krasavice! A moudrá! Ale hlavně má stejný vztah ke sportu jako já. Také jsem nikdy netoužil být v něčem první, být rychlejší než ostatní, doskočit dál a výš. Hodiny tělocviku jsem na střední škole téměř nenáviděl díky majoru Kuchlerovi, profesorovi tělocviku, který soutěžil s profesorem Balounem, tělocvikářem z průmyslovky Na příkopě, kdo vymyslí větší hovadinu. A tak jsme například museli běhat v trenýrkách a v tílku po Václaváku. Naštěstí to záhy policajti zakázali, neboť již tehdy jsme narušovali plynulost dopravy. Tak jsme se přesunuli na Letnou, kde jsme mohli rušit pouze lvy z cirkusu.

Samozřejmě jsem jako kluk jezdil na kole, mým největším sportovním výkonem v tomto odvětví bylo, když jsme s přítelem Šubou jeli na kolech k Baltu do božské NDR. Naše cesta byla tak veleúspěšná, že k nám kvůli tomu naskákali zelení panáčci takzvaných spřátelených armád za účelem osvobození. Psal se totiž rok 1968 a nám bylo osmnáct a Rusové nám na dlouhé roky rozmetali sen o svobodě.

Jako malý kluk jsem chodil do Sokola na Klamovku. Chlapce měl na starosti bratr Kročák. Měl modré tepláky a bílé tílko Vasil a píšťalku. Naštěstí měl cit pro nás kluky, a tak nám vymýšlel překážkové dráhy a když jsme museli skákat přes kozu či přes koně, nikoho nezesměšňoval. Přestal jsem tam chodit, když nás převzal člověk, jehož nezbytným módním doplňkem byly stopky, který nás neustále nutil, abychom běhali na čas, a mě tupil, jak jsem pomalý a nešikovný, což byla samozřejmě pravda, ale dokonale mi mé účinkování v Sokole otrávil, takže jsem tam přestal chodit. Neviděl jsem důvod být rychlejší než ostatní, proč?

Na chodbě do šatny v sokolovně byla mramorová deska, kde bylo zlatým písmem napsáno: "Zde je uložena prsť od Zborova." Nějak jsem si nevšiml háčku na konci slova prsť a nechápal jsem, proč tam je uložen prst nějakého Zborova. Strašně mě ten prst zajímal. Tak mne ten nápis fascinoval, že jsem ani nevnímal odporný smrad tělocvičny a šaten. Proč tam toho Zborova nedali celého, proč jenom prst? Bylo to pro mne trauma.

Jednoho podzimního večera děda zatopil v krbu, my leželi se sestrou a se Šubánem jako obvykle na stole a děda nám loupal jablíčka. "Dědo, můžeš mi něco vysvětlit, prosím?" "Copak tě trápí, synku?" "Dědo, kdo to byl Zborov? Musel to bejt někdo strašně slavnej, když mají na Klamovce v sokolovně jeho prst!" "Počkej, Honzo, o žádným Zborovovi nevím, tos to nějak poplet. Ale není tam napsáno náhodou: Zde leží prsť od Zborova?" "A jakej je to rozdíl?" "No prst je tady to na konci ruky a prsť je hlína. A u Zborova byla strašná bitva za první světové války, kde padla spousta Čechů a Slováků. Bylo to 2. a 3. července 1917. Naši legionáři bojovali tehdy po boku Kerenského a většina jich tam padla, protože nebyli pořádně vyzbrojeni. Už tehdy byl v Rusku bordel. No a na paměť této první bitvy československých vojáků přinesli z toho bojiště hlínu s krví našich hrdinů. To abychom na ty chudáky nezapomněli. Prsť je básnicky hlína. Nebo zem, jak chceš."

Druhý den jsme s přítelem Šubou provedli expedici do sokolovny a skutečně tam bylo prsť a ne prst. To už pro mne nebylo tak zajímavé. Takže tím padla poslední věc, která mne na sportu zajímala.

Jsou lidé, kteří mají neustále dojem, že sobě a ostatním musí dokazovat, že jsou lepší. Když to dokazují na běžeckých oválech, je to v pořádku, i když tomu nerozumím. Horší je, když to začnou dokazovat na silnicích, to jde už o život. Já nikomu neupírám radost ze sportu, já to každému přeju, ale ať mi to proboha nevnucuje! Chodit do posilovny, běhat na nekonečném pásu, proč ne, když to někoho baví, ale ať to nikdo nechce po mně.

Zásadně se nekoukám na sportovní přenosy čehokoliv. Měl jsem v práci kolegu (už s ním naštěstí nedělám) a ten vydržel koukat na fotbal, pak na nejlepší momenty z utkání, pak na rozhovor s hráči. Nakonec se koukal, když to za týden opakovali a ještě si to komentoval. Běda, když jsem to přepnul. A to já zase rád! Třeba ten nejblbější americký seriál, protože mi připadal lepší než ta parta magorů, co se honí za mičudou, a další, ještě šílenější parta na ně z tribuny řve. Z úspěšných hráčů se dělají ikony a reportéři se snaží o hlubokomyslné rozhovory, které většinou dopadnou šíleně, protože ti chlapci umí jen ten svůj sport a nic jiného a jejich verbální projev je většinou tristní. Pamatuji si, jak jednou dostala televize Nova šílený nápad, že přípitek na Nový rok pronese jakýsi slavný fotbalista. Na obrazovce se objevil člověk prostého ducha vypadající jak Ivánek z Mrazíka, cosi mektal a za ním bylo panoráma Pražského hradu. Bylo mi ho líto. Prostě umí fotbal, proč ho nutí k hereckému výkonu?

Naštěstí již fotbalové šílenství opadlo, takže se člověk občas i něco zajímavého dozví, třeba jak někdo zase něco ukradl nebo že i když někdo někoho srazil autem a ujel, tak vlastně ani nebyl moc vožralej, protože to je kamarád támhletoho…

Paní Wilková, naprosto s vámi souhlasím: "Absolutely no sport!"