Ulice Pod lipkami je pro nás z Klikovky tou spodní ulicí. Lípy, podle kterých byla pojmenována, vzaly za své v šedesátých létech. Ne v naší půlce, ale v té půlce od Muchovic baráku. Naproti bydlela Ivana Nešněrová, která byla krásná a kterou jsme střídavě s Todorem milovali. Já jenom platonicky, i když jsem u ní několikrát spal, tak jenom proto, že jsem byl líný dojít pět set metrů domů. Tak v této půlce podlipek stromy pečlivě ulévali vařící vodou, až uhynuly a musela je městská správa pokácet. Naše strana ulice tehdy zuřila. Nám bylo jasné, že to bylo kvůli listí, které jsme museli hrabat. Tenkrát naštěstí žádní zelení fanatici neexistovali, takže se listí jenom shrabalo na hromádky a zapálilo. A to se nám, rozeným pyromanům, velmi líbilo. Od té doby až dodnes je za trest jít v létě druhou stranou ulice, je tam neuvěřitelný úpal, nikdo tam stromy už nikdy nevysadil.

Naproti proti Muchovic domu křížem ulice bývala Markovic vila. Na rozdíl od ostatních domů navržených architektem Eduardem Hniličkou, které stavělo družstvo „Šumava“, tento dům byl jiný. Nevím, jestli to byl konstruktivismus, ale byl to šedivý dům bez jakýchkoliv ozdob, který stál uprostřed velké zahrady. Dům to byl krásný a uvnitř nádherný. Za mého dětství tam bratr paní Bláži Markové, které jsme říkali „zrzavá učitelka“ (jestli byla učitelka, s jistotou nevím, ale zrzavá byla), pálil na černo kořalku a jak už se tak stávalo, destilační kolona mu řachla a chudák pan bratr uhořel. Starý Brabínek, který bydlel u nás v ulici, se tehdy zasnil a povídal: „Takovou smrt bych chtěl mít taky, vyletět s kořalkou do vzduchu!“ Brabínek byl takový malý kulatý pán, co kouřil porcelánku, nosil vestu s hodinkami a dost často vrávoral, když se U zeleného stromu věnoval starorežné, což byl jeho koníček.

Markovic dům zel dlouho prázdnotou. Asi se příbuzní nemohli dohodnout, komu patří, a tak dům pustnul, až ho před několika lety koupila nějaká baba. A jak už to u bohatých lidí bývá, samou pýchou nevědí coby, takže dům nechala zbourat a na jeho místě nechala zbudovat monstrum, které zabírá téměř celý pozemek. Asi v tom domě hodlá závodit na kolečkových bruslích, jiný důvod, proč si osmdesátiletá ženská nechala postavit tak obrovský dům, mě nenapadá.

Ostatní domy v našich ulicích byly téměř identické. Až na výjimky to byly dvojdomky. Byly v barvě pískové s doplňky v cihlové barvě. Za komunistů udatně chátraly, protože jejich majitelé neměli na pořádnou údržbu. Střechy opravoval pan Russ, který bydlel v Kubíkovic domě nad námi. On opravdu střechy jenom flikoval. Teprve po revoluci začali majitelé střechy kompletně generálkovat. To neminulo ani náš dům. Střechy ze začaly opět červenat novými taškami.

Původní majitelé mnohdy zemřeli a děti neměly o domky zájem, a tak je začaly prodávat. Dříve muselo být na každou úpravu povolení, což nejspíš trvá. Co ale dokážou povolit novodobým majitelům, je neuvěřitelné. A tak se stává, že jedna polovina domu má jinou barvu než druhá. V podlipkách je jeden dům, který nejspíš vlastní rodina daltonistů, protože ta barva je natolik šílená, že od ní bolí oči. Na ten barák se nedá koukat!

Druhou polovinu domu mého kamaráda Jardy musel koupit totální cvok. Ale bohatý cvok. Dům v podstatě zboural a postavil repliku toho původního, což by ještě nebylo tak špatné, ale pro schodiště do prvního patra postavil přístavek, což je sice ošklivé, ale budiž. Konec přístavby je asi tak o dva až tři metry výš, než jsou dveře do prvního patra a v těchto místech je jediná tabule skla 3,5 x 2 metry! Tato obludná obří obrazovka září v noci do tmy a ukazuje jasně, kde bydlí ten, co má peníze, zato vkus mu totálně chybí. Účel tohoto šíleného „auslágu“ mi nějak uniká.

Noví majitelé domů vůbec domy nafukují na všechny světové strany, takže vznikají jakési nesourodé drůzy. Dokonce se jim snaží vyrovnat i někteří staří majitelé.Kamarádovi Martinovi postavil soused před okna jejich domu monstrózní přístavek ne nepodobný krematoriu. Chybí pouze nápis „Světlu vstříc!“ nebo něco podobného. Nevím, možná tam Michal skutečně krematorium má, ale já se domnívám, že je chemik, nebo co.

Jednou dělaly moje sestra s bráchancovou ženou něco na zahradě. Na ulici zastavilo auto a z něj vystoupila vydyzajnovaná blondýna a volala na ségru: „Paní, za kolik ten barák prodáte?“ „Ten dům není na prodej.“ „Prosím vás, každej je na prodej, kolik melounů za něj chcete?“ „Já vám opakuji, že ten dům nikdo neprodává!“ „Hele, já vám za něj nabídnu tolik, že si z toho sednete na prdel, tak kolik?“ „Nic a neotravujte!“ Blondýna se naklonila do bavoráka a povídá: „Slyšels tu krávu, prej to neprodává, tak ať si políbí pr…, jedeme dál. Škoda, tenhle by se mi moc líbil.“

To byla jasná ukázka, jaká je úroveň lidí, kteří mají peníze. Pak se člověk nemůže divit, že první, co noví majitelé udělají, že vykácejí všechny staré krásné a zdravé stromy, vysadí místo nich tůje, oblíbené to stromy pánů manažerů, takže to potom v takové ulici vypadá jako v kolumbáriu v Motole. Touha nesmyslně zvětšovat své domy je patrně silnější než zdravý rozum.

Je mi jasné, že vše prochází vývojem. Tak jako jsou nenávratně pryč Zvolánkovic cukrárna a papírnictví pana Franka pod Klamovkou a z prvního neonu na Plzeňské, který byl u vchodu do parku a představoval družici, kterak míří ke hvězdám, kde svítící nápis hlásal „Za mír, za socialismus“, tak z toho zbyla jenom trubková konstrukce na které dnes visí poutač na restauraci Klamovka. Po neonu ani po vitrínách s nelepšími úderníky Motorletu se mi nestýská, po paní Zvolánkové a panu Frankovi ano. Chybí mi Ivana, která podlehla zhoubné chorobě, Maňula, která zmizela bůh ví kam, a další kamarádi a kamarádky, které osud kamsi odvál. Také už s bráchancem nevyvádíme jako kdysi, věk nás obrousil a stali se z nás seriózní gentlemani .

**********************************************************
Pozvánka na
PŘEDVÁNOČNÍ NADĚLENÍ JANA ČECHA,
autora úspěšných knížek Droga zvaná letadla, Nazdar orlové a Vzpomínky z druhého kopce.
Setkání literatury s hudbou spojené s promítáním fotografií.
Předvánoční povídání o životě a letadlech Jana Čecha a Honzy Hamerníka (Radio Beat).

Kdy a kde?
Ve čtvrtek 18. listopadu 2010 od 18 hodin v hotelu Na Ostrově, Beroun (mapa)
Všechny knihy autora budou na místě k dostání za přátelskou cenu.
Mediální partneři: Neviditelný pes a Radio Beat
**************