Přečetl jsem si v novinách, že první sobotu po 28. říjnu budou otevřeny reprezentační místnosti Pražského hradu. Byl jsem tam kdysi ještě za panování soudruha Husáka. Pracoval jsem s klukem, jehož otec dělal na Hradě majordoma. Dělal ho ještě za Beneše, pak přešel do služeb našich „dělnických“ prezidentů. A tak jsme se za ním jednou vydali a on nás Hradem provedl. Bylo to někdy v sedmdesátých létech. Od těch dob jsem Hradem jenom procházel. No a tento víkend, když byly takové krásné podzimní dny to k vycházce přímo vybízelo.

Šli jsme z Pohořelce na Hrad. Miluji Prahu, a tak nesmí člověk vnímat ruský Disneyland v podobě takzvaných „tradičních českých hospod“, kde personál mluví rusky, či „tradičních českých suvenýrů“, což jsou neuvěřitelné dreky od bábušek až po takzvaný křišťál. Co ale stojí na Hradčanském náměstí, to předčí všechno: před Schwarzenberským palácem stojí neuvěřitelný poutač na obchod Sportissimo! Naprosto neuvěřitelné! Příště by to mohli naši radní nechat umístit před chrám svatého Víta, respektive schválit tam jeho umístění.

Na Hradě bylo nezvykle pusto. V podobných případech je hradní nádvoří plné lidí. Žádná fronta, jenom turisté. „Hele, neměli bychom jít někam se zeptat, jestli to vůbec je? To je divný, tudy se přeci vždycky vcházelo, že jo?“ „Nezlobte se, také chcete jít na prohlídku Hradu? Já jsem se ptal támhle v informacích a tam o tom vůbec nic nevědí.“ „No jo, zase nám lhali!“ Pán se otočil a odcházel. Než jsme došli k Matyášově bráně, zeptalo se nás ještě několik kolemjdoucích, jestli nevíme, jak to je s tou prohlídkou.

Sešli jsme dolů k rampě pod náměstím, kde je nejkrásnější vyhlídka na Prahu. V měkkém podzimním světle to bylo obzvláště působivé. Miluji ten pohled. Udělal jsem si pár obrázků. Vedle nás stála asi tak čtyřicetiletá maminka s dcerou. Dlužno podotknout, že obě byly moc pěkné ženské. „Mami, ale opravdu to bylo na internetu, že dneska jsou otevřeny reprezentační prostory Pražského hradu. Proč to není, to fakt netuším.“ „Nespletla jsi to? Fakt první sobotu po dvacátém osmém říjnu?“ „No jo, a to je dneska.“ Otočil jsem se na ně a povídám: „Víte, dámy, co to dá práce po tom mejdanu uklidit? Já si živě pamatuji, jaký čurbes jsme dokázali udělat my. A teď si představte chudáka Livii, jak tam stojí v tom Vladislavském sále s kýblem a s hadrem a musí to uklidit. Já jí tam vidím v těch legínách, v propínací zástěře a se šátkem na hlavě. Je mi jí, holky, líto. Víte, kolik to má metrů čtverečných? A von jí s tím asi pan profesor moc nepomůže, ten bude mít ruce od práce. Ten tak možná ještě vysypal popelníky, když tak miluje kouření. No, dost možná, že mu s tím pomohl jeho kámoš Knížák, nedoštudovanej umělec, když za ty trpaslíky dostal vyznamenání. Jo, Gebauerovi měli dát metál, ten udělal prtajzlíka v nadživotní velikosti, to je něco novýho, že jo? Takže se nedivte, že dělaj, že nejsou doma. Sedí tam, co vyhodili Slavatu s Martinicem do těch hoven, mají otevřený lančmít a jedí ho s houskou a snaží se vyvětrat ten smrad, aby je darwinista Weigel nesprdnul, že je tam nahulíno.“

Paní se na mě podívala soustrastným pohledem psychiatra, který poznal, že pro vás jsou už jenom ústavní tepláčky a hrabičky, stejný pohled věnovala Zuzaně a rychle se s dcerou vzdálily. „Tys jim dal, ještě teď se ohlížejí! To každý nepochopí, že si děláš srandu.“ A tak jsme se dál kochali pohledem na podzimní Prahu.

„Když nám tady neotevřeli, co kdybychom šli na výstavu Beatlemania? Je to odtud kousek. Sejdeme Nerudovkou dolů.“ Když jsme vešli do Muzea hudby, zjistil jsem, že v jeho dvoraně natáčeli Američané část filmu „Česká spojka“, který šel den před tím v televizi. Dáma, která nám prodávala lístky, nám popřála, ať se nám výstava líbí. „Paní, nezlobte se, ale to se tady nebojíte, když vám tady lítají agenti CIA s kulometama a tady z těch schodů padají mrtvoly? Já bych se teda bál. Ale na to, že se tady včera střílelo, máte dneska docela naklizeno!“ Paní na mě nechápavě koukala, ale protože to byla dáma pracující v muzeu a ne na fotbalovém stadionu, byla inteligentní, docvaklo jí to a povídá: „To je už nějakých patnáct let, co to točili, to se pamatuji, no jo, to byla ale kravina, co?“ A smála se.

Když Beatles začínali být slavní, mně bylo kolem čtrnácti. Pak nás prováděli spolu s Rolling Stones naší pubertou. Výstava mi připomněla, jak soudružka Balášová hlásala v televizi: „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás!“ a k tomu jí asistovala parta „prima hochů“, co to mysleli se socialismem upřímně. Ale to bylo až v sedmdesátých létech. Mně profesor matematiky Grosskopf tehdy řekl: “Čechu, máš ty vlasy jak naondulovaná kobyla, dokavád se neostříháš, nebudu tě zkoušet!“ Maminka musela jít do školy a ukázat tomu šílenci, že i ona má vlnité vlasy, že to je rodová disposice. Nebylo to nic platné. Nakonec jsem byl zkoušen před komisí!

Poslední sál výstavy byl věnován Johnovi a Yoko Ono. Tu ženskou upřímně nenávidím. Je to důkaz, jak naprosto průměrná nicka dokáže zničit geniálního muzikanta. Škoda, že ten magor nezabil místo něho ji! Ostatně, historie se opakuje, viz geniální český architekt…

U příležitosti zavřeného „otevřeného Pražského hradu“ jsem si vzpomněl na jednu příhodu z Anglie. Stalo se to na konci devadesátých let. Měl jsem volno, a tak jsem se vydal navštívit zámek Chatworth, kde je ohromná sbírka umění a kde Count of Derbyshire má několik Breugelů. No, několik, naše galerie má jenom jednoho a tato rodina jich má asi deset, možná víc. Peter Breugel je mým oblíbeným malířem, a tak jsem se vydal s kamarádem do Chatworthu. Procházel jsem s hubou otevřenou sály. Breugel se musí prohlížet dlouho, protože na obrazech je spousta různých figurek zabývajících se někdy velmi legračními činostmi. Však se jděte podívat do Národní galerie na Pražský hrad. Když jsme byli asi tak uprostřed exibice, povídám Pavlovi: „Hele, chtěl bych vidět paní hraběnku, jak v teplákách nastoupí s luxem, až lidi vypadnou.“ „Tak se jí zeptej, támhle jde!“ Otočil jsem se a tam kráčela dáma v kostýmku a nesla košík s koláčky. Viděl jsem ji před tím na obrazech a věděl jsem, že to byla zamlada krásná ženská. A teď jsem viděl krásnou sedmdesátiletou dámu, která vypadala na čtyřicet. „Pánové, také jste účastníky setkání majitelů automobilů Alvis?“ „Samozřejmě!“ zalhal jsem. „Tak mě následujte, připravili jsme vám malé občerstvení.“

Tak jsme za ní vyšli do parku, kde stálo několik desítek automobilů této značky. Firma dnes již neexistuje, ale v době své slávy byl Alvis na úrovni Jaguara, možná ještě exkluzivnější. Tolik nádherných aut pohromadě se hned tak nevidí. „Jaký typ máte vy?“ „TF21 z roku 66, ale nejsem tady s ním, je v hrozném stavu, teprve začínám.“ Lhal jsem, ani jsem se nečervenal. Za odměnu jsem si mohl nafotit všechna auta a od bývalého zaměstnance firmy jsem dostal spoustu dobrých typů na renovaci. Byl to úžasný den, nikdy na něj nezapomenu. Majitelé zámku k nám byli velmi milí, pan vévoda je také majitelem Alvise a také nás s ním svezl. Vzpomněl jsem si, jak nám komunisté vtloukali do hlavy, že šlechta je zdegenerovaná líná svoloč. Tato „svoloč“ dala za války svůj ohromný zámek k dispozici armádě, která z něj udělala středisko pro rekonvalescenci popálených letců a paní vévodkyně zde pracovala jako zdravotní sestra. A to určitě nebyla lehká práce.

Tak to byla vzpomínka na jiný zámek, který byl na rozdíl od Prahy otevřený. Pan vévoda zemřel na začátku nového tisíciletí. Sbírka je stále otevřená veřejnosti a musím říct, že stojí za to.

**********************************************************
Pozvánka na
PŘEDVÁNOČNÍ NADĚLENÍ JANA ČECHA,
autora úspěšných knížek Droga zvaná letadla, Nazdar orlové a Vzpomínky z druhého kopce.
Setkání literatury s hudbou spojené s promítáním fotografií.
Předvánoční povídání o životě a letadlech Jana Čecha a Honzy Hamerníka (Radio Beat).

Kdy a kde?
Ve čtvrtek 18. listopadu 2010 od 18 hodin v hotelu Na Ostrově, Beroun (mapa)
Všechny knihy autora budou na místě k dostání za přátelskou cenu.
Mediální partneři: Neviditelný pes a Radio Beat
**************