Ach, ta technika! Někdy nad námi vítězí. V práce se mi stává, že po provedené denní prohlídce vše uložím do počítače, zkontroluji, jestli jsem vše zdárně vyplnil, jestli všechny chlívečky jsou vyplněny tak, jak mají být, a pak to teprve odešlu. Přesto mi už několikrát volali, že jsem to neuložil, že to nikde není. Nacvakám do počítače číslo, pod kterým jsem to uložil, a skutečně, kde nic, tu nic! Kam ti zatracení fujtajblíci zalezli, čert ví.

Stává se mi to hlavně při nočních, když to ukládám nad ránem do počítače, a protože vím, že spousta lidí se těší, až mě nachytají na švestkách a ani se tímto poněkud zvrhlým potěšením netají, nechci jim udělat radost, a tak se snažím ze všech sil, aby k tomu došlo. A stejně k tomu dojde! Proto nemám rád počítače. A to je ještě parta zvrhlíků, kteří pod záminkou vylepšování systému neustále něco předělávají a tabulka, která byla vpravo nahoře, je teď vlevo dole a to, na co jsem jenom tak kliknul, teď musím otevřít úplně jinak. Tak tady to chápu, musí vyvíjet nějakou činnost, aby odůvodnili svou existenci. U British Airways byl takových úchylů celý barák, který měl honosný název Queens Building. Chudák královna, ta kdyby věděla, že v domě, který nese její jméno a který, jak praví tabulka u vchodu, v šedesátých létech otevírala, tak ta kdyby tušila, že v tom domě sedí jeden úředník vedle druhého a jenom vymýšlí formuláře a podobné kraviny, tak by jistě nechala ten dům vyhodit do povětří i s byrokraty. Za patnáct let, co jsem dělal u British, se asi pětkrát změnil Tech log, kniha, kde se předává posádce podpisem letadlo. Je tam zapsáno, kolik paliva je na palubě, kolik se dolilo oleje a hydraulické kapaliny a také se tam píší závady a jak byly odstraněny. Ty rubriky tam jsou stále stejné, jenom je neustále přemísťují: co bylo nahoře, je dole, co bylo napravo, je nalevo.

Nebo internet: tomu také nerozumím. Něco dostanu a líbí se mi to a mám dojem, že by se to mohlo líbit i některému mému kamarádovi, a tak mu to pošlu. No a on mě odpoví, že to je fajn, ale, že neví proč jsem mu to poslal, když tam nic není, obrázky se cestou někam ztratily. Ale kam? Nebo dnes jsem dostal od kamaráda mail, kde mělo být video, jak se baví piloti v kokpitu. Ano seděli tam dva piloti v Jumbu, ale ani nemluvili, ani se nehýbali. Asi cestou zkameněli jako žena jistého Lota.

Když vidím, jak můj syn po klávesnici jenom kmitá a všechno mu funguje, beru to za jakousi vzpouru, že se technika proti mně spikla. Jako kůň pozná svého pána, počítač pozná blbce! Co blbce, počítačového negramota! A tak mu vyvádí kousky.

Jedna má známá mi napsala po dvaceti letech. Dvacet let jsem ji neviděl. Byla to krásná zrzavá holka a dost praštěná (proto mně byla sympatická). Žije od osmdesátých let v USA a prý sem občas jezdí. Už jsem o ní psal. Tak ta mi napsala, že má odvážné fotky na věci, které se říká facebook. Tomuto mediu jsem dost úspěšně odolával. Protože jsem tušil, že by ty fotky mohly být zajímavé, tak jsem se upsal čertu a na facebook vstoupil. Jestliže budeme považovat za odvážné fotky s dětmi, jak loví ryby na Orlíku, je to sakra odvážné! Jenomže jak jsem vstoupil na tuto síť, začali mi psát lidé, které jsem nikdy neviděl, většinou velmi mladí, že by chtěli se mnou kamarádit. Nevím, jak se dá kamarádit přes počítač, a také nevím, o čem bych si já, šedesátník, mohl povídat s dvacetiletým klukem, tedy kdyby povídat, ale psát. Dvacetileté slečny by sice mohly být zajímavější, ale nejsem pedofil a už vůbec nemám „sexy mozek“. A taková, co by chtěla pečovat o starce, který se rád napije a ještě k tomu rád jí, taková snad není ani ve filmu. Natož, aby snášela má auta a letadla. Nejspíš zůstanu se Zuzanou, ta si už zvykla. Prošla úspěšně několika testy soužití, včetně toho, že vezla v letuškovském kufru tlumič výfuku, a proto musela vyházet své hadříky do igelitky, nebo si vyhodila páteř, když vezla brzdové kotouče. Její kolegyně o ní tvrdily, že je nafoukaná - ale měla důvod, když má takového druha! Každý den by mohla jezdit do práce jiným autem, tedy, kdyby bylo zrovna pojízdné a kdyby chtěla…

Co se týče jídla, to si raději uvařím sám a líp. Ne, že by to mé družky neuměly, ale když vidím, jak se k tomu staví, jak je to štve, jak drží nůž jak Žižka telefon, tak je vyženu z kuchyně. Příprava krmi, to je radost. Sakra, zase jsem dostal od počítačů k žrádlu. Holt mozek to sám chce, jídlo je mi bližší. Najíte se přes facebook? Ne! A plácat tam kraviny? S lidmi, které neznám? Proč? Jo, kdyby mi tak napsala Penelope Cruz nebo Salma Hayek, ale zrovna tyhůe se o mne nezajímají. Možná, že ani netuší, že existuji. A tak se utěšuji, že jsou strašně hubené a mrňavé, takže jistě drží dietu a nejí. Musím si je nějak zošklivit!

A tak na mě moderní technika neustále něco rafičí. Nebo nové poznatky? Co jsem já věděl za socialismu o tom, jaké PH má můj šampón na vlasy? Nebo sprej, kterým se stříkám, protože abych nesmrděl? Prý antiperspirant, my jsme tomu říkali „pičifuk“ a každý hned věděl, co to je. A rozhodně v tom nebyly molekuly stříbra nebo kterého fujtajblu, ale ony nejsou ani v těch současných, ale lidé to proto kupují, protože nevědí, co to je a vypadá to vznešeně. Šampony na vlasy byly asi tři nebo čtyři - normální, žloutkový, kopřivový, a to v luxusnější skleničce nebo v plastovém buřtu odpudivé zelné barvy. Vrcholem obalové technologie byly polštářky na jedno použití. Byli jsme drženi v tupé nevědomosti. Představte si, já nic nevěděl o dvojitém push up efektu! Tedy, já nevěděl nic ani o jednoduchém, abych se přiznal. Natož, že by něco mělo obsahovat minerality! Vím, co je admiralita, ale mineralita? A když není v šampónu s dvojitým push up efektem silikon, to je teprve věc! Mám dojem, že by se ten silikon trochu mazal po palici, alespoň po prstech se maže a nejde dolů, ale on tam není! To klidně ještě mohou svazácky rozjařeným hlasem tvrdit, že tam není kyselina sírová, kovadlina a elektrická vrtačka!

Mýdlo. Nevím, v kterém století ho vynalezli. Po staletí nejpoužívanější desinfekční prostředek. Ale teprve teď přišli na to, jak je škodlivé, a nahradili ho sprchovým gelem. A když jsem viděl, jak se myjí borci, že se stačí napajcovat jistým sprchovým gelem a má to takové erotické oučinky, že holky v roztoužení objímají kanalizační trubku, kterou voda ze sprchy odtéká. Bydlím v suterénu a pode mnou už žádná možnost vlnění není, leda tak žížaly, že by se vlnily, nebo možná až dámský personál čističky odpadních vod. Šel jsem na to od lesa, koupil jsem si sprchový gel, kterým se myjí borci, a poprosil jsem sestru, jestli se mohu u nich vykoupat: „Jasně brácha, vykoupej se, chceš ručník? Jo, máš svůj.“ Ani netušila jak jí připravuji zkoušku, která by mohla končit až krvesmilstvím! A pod ségrou bydlí bratranec Toši se svou ženou. I ta měla projít náročnou zkouškou! Začal jsem se sprchovat a napajcoval jsem se gelem, že bylo kolem mě pěny jak při hasičském cvičení, a představoval jsem si, jak ségra a Dáša objímají kanalizaci. Ta reklama je lživá! Ano, naprosto lživá. Když jsem zavřel vodu, slyšel jsem, jak se obě dámy klidně baví před domem o tom, jestli do toho koláče patří jedno vejce, nebo dvě. Žádné hekání, nic. Ani náhodou! Takže ten gel, kterým se myjí borci, je blbost, tím se myjí pitomci, co tomu věří.

Za našich dob se také hlásaly blbosti, jako že budeme plnit závěry jakéhosi sjezdu a že budeme zavádět sovětské metody práce, nebo „socialisticky pracovat, socialisticky žít" nebo že „veškerá moc pochází z lidu“, což bylo na zdi parlamentu a vypadlo to údajně z opilého syfilitika Gottwalda, který bohužel vládl této zemi coby prezident.

Když to srovnám, obojí to jsou naprosté kraviny, ale musím říct, že to, jak se myjí borci, mi je přeci jenom bližší a je to neškodné ve srovnání s tím, co se na nás valilo za komunistů.

*******
POZVÁNKA:
Dne 6.8.2010 v 18.00 hodin v Multifunkčním centru (nad hasičárnou) v Křižanech (cestou z Liberce na Ještěd je odbočka na Křižany) bude autorské čtení Jana Čecha.
Všichni jsou zváni.