Začal rok 1958, rok zlomový, aniž jsem měl jakékoli tušení. Pilně jsem v mrazech a sněhu putoval po trojích jeslích na opačných končinách města, jezdil sanitkou do několika poraden, v Hranicích byla ta opravdu nejzápadnější, pracoval v nemocnici (už ne v kojeňáku), sloužil pravidelně služby a hlavně každou druhou sobotu spěchal do Prahy za svou milovanou ženou.

Bylo třeba doběhnout na nádraží, stihnout lokálku, ve Františkových Lázních přestoupit na rychlík, po příjezdu do Prahy buď domů, nebo rovnou do divadla, přespat, v neděli večer v půl jedenácté vyrazit na Hlavní nádraží, dorazit včas na začátek druhého nástupiště, kam se začne z tunelu posouvat vlak, pak naskočit do vagonu s tvrdými dřevěnými sedadly a urvat rohové místo, kde se dalo jakž takž spát, v Chebu rychle vypít kávu, lokálkou do Aše, zvládnout kopec, rychle se umýt, něco zhltnout a vyrazit na ranní vizitu.

Další týden totéž absolvoval Pepík, také ženatý v Praze, zatímco já měl na starosti dětské oddělení a kojeňák. Mimochodem, má původní představa, že tam přebývají jen zdravé děti, vzala rychle za své. Měly v oblibě hnisavou rýmu, úporný kašel, záněty středního ucha a jiné vymyšlenosti, takže často putovaly z jedné mé péče do druhé.

Dnes si neumím představit, že to někdo absolvuje, ale láska je mocná čarodějka a mládí poskytuje nezchátralé tělo. Kromě toho jsme si vyměňovali množství milostných dopisů (odkud asi pocházejí některé detaily mých pamětí?), nicméně dychtivě jsme očekávali blížící se promoci, která nás konečně zbaví toho náročného života.

Moudře jsem předpokládal, že v Aši nebude ani stavební podnik nebo úřad, který by mou ženu zaměstnal, a s tím názorem jsem vyrazil za panem radou, že budu žádat o přeložení. - Dítě dráhy, do čtrnácti dnů mám pro tvou páni místo, dóstaneš byt v céntrumu, a búde dóbže. - Po třech týdnech připustil nezdar, nicméně trval na svém, že mě stejně nepustí.

Můj osud se však přece jen vydal jiným směrem, který započal vlastně již v prvním roce ašského pobytu. Agilní spolutrpitel Franta z chirurgie se stal předsedou závodního výboru ROH a mě uvrtal k práci kulturního referenta. Pojal jsem ji opravdově a uspořádal několik pořadů Divadla hudby (desky a průvodní texty bylo možno vypůjčit v Praze). Osud pak si vybral i místní specialitu. V Aši nebylo možné přijímat signál Československé televize, nicméně byla tam solidní německá menšina a navíc bylo třeba prodávat i televizní přijímače. Takže s tichým přihlížením místní strany a vlády všichni sledovali západoněmeckou televizi (pán, který přijímače prodával, rovnou je upravil i pro příjem zvuku, který měl jinou normu). Občas nás s Pepíkem pozvala paní primářka z kojeňáku na nějaký zajímavý pořad. Jednoho večera jsme zhlédli dokument o atomové energii s poetickým názvem Die zweite Fackel des Prometheus, ostře vyhraněný protiválečný film, velmi dobře zpracovaný.

Asi o měsíc později proběhla v největším ašském sále mohutná mírová manifestace. Kohopak asi pověřili, aby sepsal a přednesl text závěrečné rezoluce? - Lidstvo dostalo do vínku veliký dar, druhou pochodeň Prométheovu, - začal jsem – kterou okamžitě zneužilo k vraždění nevinných. Už nikdy...- hřímal jsem do dosud pospávajícího sálu. Odměněn překvapivě bouřlivým potleskem, usedl jsem v pohodě, netuše, že jsem svým projevem právě zažehl jakousi pochodeň osobní.

Příští sobotu jsem jako obvykle odjel do Prahy, netuše, že jak mě pak v pondělí sepsul pan rada, - sám védoucí ódboru KNV byl tády a chtěl s tébou mlúvit, a ty níkde!! - Nakonec uznal, že ve svém volnu nejsem jeho zajatcem.

Uplynula jen krátká doba, a pan rada zavolal - zéjtra jédeš do Várů, sóudruh védoucí s tébou chce mlúvit. - Udiven zájmem tak vysokého činitele jsem nazítří opravdu dorazil do jeho pracovny. Doktora Malechu předcházela pověst otrokáře, který nikoho z kraje neuvolní, a vůbec strašného tvora. Usednuv do nabídnuté židle, spatřil jsem menšího člověka s bystrýma očima, který vypadal docela vlídně. - Soudruhu, já jsem byl na té manifestaci a ještě trochu o vás popátral, víte, je tu neobsazené místo krajského osvětového lékaře, a já myslím, že vy byste se na tu funkci hodil. - Ale já nemám ani ještě atestaci a nechci se vzdát oboru, - namítl jsem. - Na atestaci se jistě lépe připravíte u nás, a kromě toho budete mít trvalý úvazek na dětském. No, a kdyby vás zajímal plat, tak jsou to dva tisíce pět set. - Řekněte, kdo by takové Faunově flétně odolal? Zdravotnická osvěta mi nebyla cizí, ani proti mysli, opička mě samozřejmě provázela, denně jsem chodil k rodičkám a informoval je o dětech, a navíc v červnu koncem prvního roku mě povolal primář gynekologie a porodnice ke spoluúčasti na přednáškách pro dívky o pohlavní hygieně. Primář zamířil do střední školy, já pak do osmé třídy školy základní.

- Proboha, pane primáři, co mám těm čtrnáctiletým holkám vykládat? - - Jak dlouho jste ženatý, necelý rok, že ano? Protože většina těch holek má možná větší zkušenosti s pohlavním životem, než vy! -

Asi třicet minut jsem mluvil o menstruaci, vývoji prsů a ochlupení, a pak vyzval k dotazům. - Jak se má správně provádět soulož? V jaké poloze je nejlépe provádět menstruaci? Mají i kluci nějakou svou menstruaci? Proč se nemá při krámech souložit, může se při nich otěhotnět? - Po prvotním šoku jsem se tehdy rozhodl, že se této problematice určitě musím věnovat nějak podrobněji, ale nevěděl jsem ještě jak.

To všechno mi sice v té chvíli neproběhlo hlavou (nemám rád klišé), ale přece jen jsem uvážil určité možnosti, a na nabídku kývl. - Nastoupíte za šest týdnů, - rozloučil se se mnou ten malý velký muž.

Vrátil jsem se do Aše, vypil s přáteli na oslavu lahvinku červeného, a očekával věci příští. Uplynulo šest, ba sedm týdnů, nachýlil se devátý, nic se nedělo, pak jsem si uvědomil, že slib byl vysloven 1. dubna, v den, kdy leccos je jen povedeným šprýmem. Nicméně jsem si vzal po službě volno a v úřední den jsem znovu zavítal na KNV, dožaduje se jakéhosi vysvětlení. Vedoucí soudruh nepřítomen (to bývá v takových případech časté), kádrová referentka mi suše oznámila, že nabídnutá funkce nepřichází v úvahu, ale že si mohu podat žádost o přeložení do Varů od 1. července, příznivé vyřízení je dosti pravděpodobné.

Po návratu místo lahvinky vína šálek černé kávy s přáteli, kteří se kupodivu nevysmívají. Žádost jsem okamžitě napsal s odůvodněním, že žena končí studium a v Aši pro ni není žádné umístění. Pan rada sice opakoval, že mě nepustí, ale když pak opravdu dorazil dekret z KNV, přece jen ustoupil.

A tak jsem koncem června sbalil svých pár svršků a odjel do kýženého krajského města, ulehčen o pohraniční příplatek. Přidali mi sice sto korun po dvou letech praxe, ale můj plat klesl na dosud nejnižší hodnotu.

Přijel jsem, byl slušně uvítán krajskou dětskou lékařkou a poslán – kam byste mysleli? Přece do kojeňáku, kam jinam, byť jenom na měsíc.