Celkem rychle jsem se usadil v podnájmu i v novém působišti. Zpočátku jsem ovšem narazil kvůli svému oblíbenému vtipkování a zálibě v citátech. Chtěl jsem pochválit sestru Věru za cosi a řekl jsem – kdybych využil jeden citát, poklepal bych vám na rameno a řekl vám - paní Roubíčková, oni to provedli dokonale. - Načež sestra zrudla a okamžitě utekla na ulici. Na můj zděšený obličej byl jistě pěkný pohled, takže Jiřina mi vysvětlila, že Věřin rozvedený manžel se jmenoval Roubíček, o čemž jsem neměl samozřejmě ponětí.

Pak se vše vysvětlilo, vycházeli jsme spolu dobře, aniž bych tušil, že byla stranou pověřena dohledem nad takovým elementem. Mezitím mi Ježíšek nadělil klíče od bytu. Později jsem poznal stavbyvedoucího, který mi potvrdil, že pro spěch dali tomu domu na frak. Ale darovanému koni na zuby nehleď.

Spolu s Brňáky a slovenskými kolegy jsme v plánech boje proti všemu pomohli nahradit propagací, popř. výchovou k zdravému životnímu stylu, hned to nejen lépe vypadalo, ale i fungovalo. Také se osvěta změnila na přijatelnější zdravotní výchovu.

Vzpomínám si na jednu velkou akci, v Plzni proběhla mamutí výstava o zdravé výživě, patřili jsme mezi pořadatele. Vymyslel jsem si takovou ptákovinu, jakýsi primitivní dřevěný kvízomat s několika otázkami a odpověďmi. Člověk hodil krásnou skleněnou kuličku do otvoru předpokládané správné odpovědi a ona mu dole vypadla buď do Ano nebo Ne. Truhláři to vyrobili, stála ta skříň hned u vchodu, a sklidila úspěch. Osobní výhodou byl volný vstup na výstavu, kam jsem chodil dětem pro banány a dánské sýry. Mimochodem, banány stály sedmnáct korun kilo, dnes se mi nechce kupovat je za třicet, ačkoli je to vůbec nejméně zdražená potravina, jen se podívejte třeba na brambory.

V dalších letech už byla výstava ryze komerčním podnikem a nás k ničemu nepotřebovali. Sami jsme měli dost problémů s aranžováním velké výlohy, která pochopitelně k obchodu patřila. Jednou nám pomohl pan Suchý, tatínek Jiřího i Ondřeje, se svým maňáskovým divadlem, které tam několik dní provozoval. Nikdy jsme neměli tolik kolemjdoucích čumilů (výraz nepokládám za hanlivý, sám se k nim počítám). Posléze mi vypomohli z obchodu Foto, který jsem často navštěvoval, a zapůjčili nám projektor na diapozitivy, které se automaticky na velkém kruhu posouvaly. A bylo po starostech.

Nezbývá než pokročit k dalšímu pošťouchnutí laskavého osudu. Oblíbil si mne i kolega Bedřich Eben z Ústí nad Labem, černá ovce rodiny Ebenů, neboť byl přesvědčený komunista. Po jednom pražském semináři mě pověřil k výběru dvou maňásků pro bratrance (nebyli ještě tři), nechápal, proč jsem přebíral deset podle něho stejných loutek, ale i maňásek musí mít svůj výraz. Pak jsem ho doprovodil na rodinnou oslavu. Jediné, na co si vzpomínám, je nebeská krása paní Ebenové, jinak mi ten večer s časem odplynul.

Bedřich měl pro mne ovšem jiný význam. Měli jsme možnost vydávat brožurky, objednal si ode mne rady pro babičky pečující už o kojence. Připomínám, že tehdy byla jednorychlostní mateřská dovolená v délce šesti měsíců, z nichž později bylo povinné čerpat jeden měsíc před porodem. Pokud byla babička vzdálena sto kilometrů, což byl třeba i náš případ, nezbylo než svěřit dítě do péče jeslím. Ale o nich později.

Napsal jsem text – Vnoučata a vy -, potěšil se brzkým vydáním a netušil, do jaké řeky se nořím. Asi za půl roku mi zavolala paní redaktorka Dana Kal(i)vodová ze zdravotnického nakladatelství a pozvala mě do redakce. Vnoučata se zalíbila, bylo by však nutné zdvojnásobit počet stránek. Nabídku jsem ochotně přijal (byť honorář nebyl zrovna oslnivý) a dal se do psaní. Brzy jsem se objevil s hotovým textem, pak čekal na recenze – úvod se slovy – babička může být největší komplikací v ordinaci dětského lékaře – jsem stěží, ale přece jen uhájil, a pak čekal a čekal na korektury všeho druhu, až nakonec přistál na naší poště Plzeň 17 Slovany balíček nevelkých knížek.

To bylo pro mne uhranutí. Místo o babičkách jsem začal přemýšlet o malých dětech a jejich rodičích, většinou neschopných odpovědět na otázky dětí po vlastním původu. K dispozici byla jen nevelká knížka doktorky Klímové, mne vůbec neuspokojovala. Na jedné pražské poradě nám oznámil soudruh vedoucí, že ve Francii prý vyšla gramofonová deska se sexuální výchovou pro děti. Hned jsem si vzpomněl na čtvercové knížky Klubu přátel poesie, v nichž byla přiložena malá deska na 45 otáček.

Poměrně dlouho nápad uzrával, až jsem se dal do psaní. Stěžejní částí byly rady pro rodiče, jak postupovat, a texty dvou gramofonových desek pro děti od tří a od deseti let. Vzadu se dala vyjmout samostatná brožovaná knížka pro děti od třinácti let – Co neprozradí zrcadlo – a rukopis s názvem – Jak jsme přišli na svět - byl na světě, zatím jen na mém psacím stole. Půjčil jsem si malý magnetofon, namluvil texty desek a byl připraven k boji. Zcela náhodou mě navštívil dětský psycholog, kterému jsem to pustil.

Povzbuzen kladnou reakcí vydal jsem se do Prahy. Obklopen několika lidmi, pustil jsem nejprve magnetofon. Pohádky o zvědavé holčičce z hájovny a další texty rozhodně zaujaly, časem přišly i kladné recenze s tím, že si mohu vybrat výtvarníka a herce. Navštívil jsem paní Jiřincovou, která promptně odmítla, zato Václav Voska a Dana Medřická s nadšením přijali. Redakcí navržená výtvarnice Jarmila Mařanová oděla obálku i zbytek textu do kafkovského hávu a po dvou letech dorazil už pořádný balík (dostával jsem 15 autorských výtisků). Zeptal jsem se v redakci, zda obdařili i pana Vosku a paní Medřickou, a ihned pověřil otce, aby chybu napravil.

Celkem dlouho se nic nedělo, proč také, když mé knížky dlely ve výlohách knihkupectví mezi tituly – Chováme psa- a – Jezdíme Trabantem – až na výjimku knihkupce na náměstí, které jsem hojně navštěvoval, později vždy v pátek, kde jsem měl pod pultem schovanou vybranou knížku z knižního čtvrtka. - Pane doktore, - prohlásil nadšeně – já z té vaší knihy udělám výlohu. - Jak řekl, tak splnil, v Plzni se ledy pohnuly. Nicméně zázrak se stal teprve tehdy, až pan Škutina pustil své dcerce pohádku o zvědavě holčičce ve velmi oblíbeném televizním pořadu. Bylo to ve zdánlivě šťastném roce šedesátém osmém.

Stal jsem se členem redakční rady nakladatelství,napsal jsem knížku o chlapci, který si pře si přeje brášku, ale narodí se mu sestra, přečetl a doporučil polskou knížku pro dospívající chlapce (v polském kulturním středisku prodávali knihy u nás zakázané, na jednom díle Fredericka Forsytha jsem se naučil polsky číst), a vzápětí přišel jak slepý k houslím k předmluvám k tajuplné Kámasútře. V redakci mi řekli, že sexuologové ani gynekologové nemají čas, a oni tu knížku bez lékařské předmluvy nesmějí vydat. Dali mi s sebou anglický překlad, doma jsem jej prolistoval a telefonicky se uvázal.

- My za vámi pošleme překladatele z originálu, doktora Miltnera, s ním se domluvíte. -

Tak jsem očekával velebného kmeta (kdo jiný překládá z původního jazyka, usoudil jsem).

Příště se dozvíte, jak hluboce jsem se mýlil.