Nejoblíbenějším českým sportovcem padesátých let byl Emil Zátopek. Držitel tří zlatých olympijských medailí v běhu na dlouhé tratě (5 km, 10 km a maraton) získaných na olympiádě v Helsinkách roku 1952. Ten výkon učaroval celému světu. Dodnes nebyl jeho rekord překonán. Všichni mladí kluci v mé třídě chtěli být jako Zátopek.

Základní osmiletá škola “U Nádraží” měla mezi sebou a ulicí U Nádraží parčík, který se ideálně hodil k našemu hraní si na Emila Zátopka. Parčík, který měří po obvodu přibližně 200 metrů, je před školou dodnes, ale už dávno není populární kolem něj běhat. To my jsme běhali skoro každý den. Pětkrát dokola bylo “pět kilometrů”. Desetkrát okolo deset kilometrů a 42krát kolem parku byl náš maraton. V běhu na tyto vzdálenosti vynikal především Tomik Kozák, můj nejlepší kamarád té doby, který nebyl jinak obzvlášť dobrý běžec. Stejně ale, jako Zátopek, měl úžasně pevnou vůli. Při sprintech mu byla houby platná, tam jsem vynikal já a Zbyněk Kuhnel zvaný Piňďa, ale na delší tratě Tomika nepředběhl nikdo. Dvě, tři kola před koncem závodu nasadil tempo a udržel ho až do cíle, to z nás ostatních nevydržel nikdo. Většinou jsem dobíhal druhý, na Tomika jsem zkrátka neměl.

Tou dobou jsem v otcově knihovně objevil knihu od amerického spisovatele Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera. Ta mě nadchla, a tak jsem ji půjčil svému nejlepšímu kamarádovi. Tomika kniha nadchla ještě více a od té doby po nás všech chtěl, abychom mu neříkali Tomik, ale Tom. Jenže se to neujalo. Tomik bylo až příliš vžité a říkat mu Tome našim českým uším neznělo tak melodicky jako Tomiku. Zlobil se kvůli tomu, ale nic mu to nebylo platné, nanejvýš docílil omluvu... Tomiku, promiň, Tome... a za chvíli na Toma stejně zapomněl jako my ostatní a byl obyčejným Tomikem. Co se ale chytilo, že jsme začali chodit bosi. Tak jako opravdový Tom Sawyer a jeho přítel Huckleberry Finn. Teda v létě. To ovšem bylo málo, také jsme chtěli zažívat jejich dobrodružství, což ve Vršovicích té doby nějak nešlo. Zatímco knižní Tom si vážně namlouval Betty, my museli vzít zavděk svými spolužačkami, které jsme lákali do bunkru v křovinách za školou. Hned vedle bylo Svobodovo zahradnictví, kde jsme pro ně kradli kedlubny, na které se holky nechaly nalákat. Kradení kedluben bylo jediné dobrodružství, lépe řečeno se v něj okamžitě obrátilo, když nás zblejskl starý Svoboda. Na svůj věk byl neobyčejně pohyblivý, ale nás nikdy nechytil. Strach z něj, hned jak začal řvát, nam dal křídla. Přelétli sme plot zpátky mezi křoviny skoro bez dotyku. Mezitím holky, vyděšené Svobodovým řevem, vzaly roha, takže když jsme se vrátili k jejich plánovanému ošahávání, ke kterému mělo dojít hned po konzumaci kedluben, naše plány i dobrodružství vzaly za své.

K jednomu dobrodružství ale došlo a bylo skoro tak dobré jako ta v knize. Na pravé ruce se mi udělala bradavice a jak to Tomik zjistil, hned začal plánovat, že o ni přijdu stejným způsobem, jako tomu bylo v knize. Půjdeme o půlnoci na hřbitov a tam odříkáme stejné zaříkávání jako ta v knize. Marné byly mé protesty, že zaříkávadlo se musí říkat nad hrobem mrtvého negra a že ingredience v knize zmiňované zde nejsou k mání, i kdyby někde ve střední Evropě existovaly. Tomikovi to nevadilo. To už nějak uděláme, tvrdil, a jestli nechceš jít, tak jseš obyčejnej srab. Postaviv mi to takto politicky, nemohl jsem se znemožnit a plán jsem přijal. Dva týdny jsme čekali, až bude úplněk, a pak jsme se domluvili na půlnočním srazu.

Tomikovi se to utíkalo, jeho byt byl v přízemí, matka stará, chrápala, a tak mu stačilo jen otevřít okno a vysoukat se ven, aniž by nadělal příliš rámusu. To já jsem to měl mnohem nesnadnější. Bydleli jsme v pátem patře činžáku a já spal v ložnici s bratrem a matkou. Otec, který chrápal jako paní Kozáková, spal v kuchyni, z které vedly dveře na balkon. Balkóny jsme měli dva, druhý byl u naší ložnice. Matka měla poměrně lehké spaní, ale podařilo se mi dostat se z ložnice, aniž bych ji vzbudil. Klíč od bytu jsem měl, ale od domu ne a ten byl zamčený. Musel jsem se vrátit pět pater zpět k nám do bytu a přes kuchyň na balkón. Odtud se dalo vylézt na střechu po zdi, která oddělovala náš balkón od sousedního. Po ploché střeše jsem pak přešel z našeho činžáku na vedlejší, to byla čtrnáctka, a pak na dvanáctku, kde nebyl poklop do domu uzamčen. V tomhle činžáku jsem to znal, protože zde bydlel můj spolužák Franta Šafář. Bydlel v prvním patře a v mezipatře mezi jejich patrem a přízemím byl balkónek, který ústil do ulice. Přes ten jsem se dostal ven. O třináct let později jsem přes stejný balkónek lezl dovnitř a k Šafářum, kde jsme se s Frantou domluvili, že spolu utečeme do Austrálie. Tenkrát bylo venku nebezpečno, ulicemi jezdily tanky, které přes noc parkovaly před školou U Nádraží. Tuto noc však venku čekal jen Tomik.

Kde se flákáš, vyčítal mi, než jsem mu vysvětlil svou zapeklitou situaci. Běželi jsme oba bosi poklusem k Fajglovce, kde jsme odbočili k železniční trati a kopci Bohdalec, v jehož stráni je starý vršovický hřbitov. Na hřbitov jsme se dostali přelezením zamčených vrat. Jako kdyby to tu Tomik znal, najednou se zastavil a řekl: “Tady! Tady to odříkáme!”

Stáli jsme před výstavním hrobem z leštěného granitu, na jehož náhrobku byla veliká fotografie tmavého muže s knírkem. Nebyl to však americký negr, nýbrž obyčejný český cikán...

Odplivli jsme si přes rameno až po obřadu, protože si ani jeden z nás nepamatoval, kdy to přesně udělat. Tomik mi pak na bradavici dal kousek syrové cibule. To mu poradila stará Kozáková a on to vzal jako dobrou náhražku. Bradavici jsem měl na vnější straně ukazováku, a tak jsem na ní mohl cibuli přidržovat palcem. Pak jsme se poklusem vrátili domů. Já opět přes dvanáctku a po střeše až na náš balkón. Kuchyní kolem chrápajícího otce do naší ložnice. Nevzbudil jsem nikoho a probudil se až ráno.

Moje matka stála v nohách našich postelí s bratrem a nevěřícně koulela očima. V ruce rákosku na klepání koberců, jež jí ale sloužila i jako trestadlo.

“Kde jsi byl?” přísně.

“Co, co... jako... kde bych byl...?” dělal jsem přiospalého, ale moc dobře jsem věděl, kde jsem byl, a strašně jsem se bál, že na to máma nějak přišla a ví to taky.

“Podívej se na ty nohy!” zařvala náhle a šlehla mě po nich rákoskou.

Vyskočil jsem jako srna a podíval se na nohy. Nohy byly v pořádku, ale chodidla byla černá jako uhlí. Okamžitě jsem uhádl, že matka nic neví, a strašně se mi ulevilo.

“Víš, mami, já jsem se v noci probudil a chodil jsem po balkóně.”

“Jak, probudil? Na balkóně...?”

“No. Prostě jsem se probudil a byl na balkóně a tam je to plný sazí z nádraží... sama jsi to říkala... tak asi od toho mám....”ale matka mi nedala domluvit.

“Ježišmarjá,” vytřeštila oči, jak jí to došlo, “von je náměsíčnej!”

Tak ji to poděsilo, že zapomněla i na to, že má v ruce rákosku.

Asi za šest neděl jsem zjistil, že mi bradavice upadla, aniž bych si toho byl všiml...