Asi před měsícem jsem vyhledal prostřednictvím Facebooku L. Byla to první věc, ve které mi byl Facebook skutečně užitečný. Chtěl jsem, aby si přečetla ještě před odesláním do redakce Neviditelného psa moje vylíčení studentské revoluce. Bez recenze L., která byla mojí revoluční parťačkou, bych si nedovolil místy důvěrné vyprávění zveřejnit. Byl jsem velmi potěšen její nadšenou odezvou a potvrzením toho, čím jsem si nebyl zcela jist, totiž že mi dlouhodobá pamět´ slouží výtečně, narozdíl od té krátkodobé. Slovo dalo slovo a bylo jasné, že si avízovaný průvod z Albertova na Národní třídu nenecháme ujít ani tentokrát.

No dobře, ale jak takovou věc pojmout? Přeci nepůjdeme s pietním výrazem položit svíčky k uctění sebe sama, to bychom byli samolibí suchaři. Dospěl jsem k závěru, že máme právě na této akci svaté právo dát najevo, co nám pije krev dnes. Respektive kdo konkrétně, protože s polistopadovým vývojem jsem spokojený a stal se ze mne v zásadě konzervativní člověk a volič pravice. Bylo by laciné vzít si na paškál psychopata Ratha nebo medvědáře Paroubka, to je úkol pro kolegy psychiatry a kriminalisty. Ale během poslední doby se vyprofiloval kandidát číslo jedna. Muž, který vahou své přebujelé osobnosti zastřešuje nesourodou směsici nepravostí, jakými jsou plíživá rehabilitace komunistů, nostalgie po široké smrtící náruči velkého slovanského bratra, vytahování čecháčkovského pouličního nacionalizmu...Podrazák, který místo toho, aby podpořil největší českou šanci za poslední léta - evropské předsednictví - neváhá podílet se prostřednictvím svojich loutek na pádu úspěšné vlády. Exot, pod jehož úrovní je snaha o řešení ubohé vnitropolitické situace a raději se ztrapňuje se na poli klimatologie. Zbabělec, který po několikatýdenní exibici nakonec podepíše nenáviděnou lisabonskou smlouvu, ovšem navzdory svému přesvědčení, že podpisem zbavil zemi suverenity, abdikovat nehodlá. Snad aby za nás mohl dále bojovat proti hamižným sudeďákům. Zkrátka narcisistní profesor Klaus, toho času sídlem na Pražském hradě, egoista, který nám usilovně buduje image banánové republiky.

Našel jsem na půdě panel polystyrenu o rozměrech cca 120 x 60 cm, který mi zbyl od zateplení domu, a ocelovou garnýž, dlouhou metr šedesát. Pěticentimetrová tloušťka polystyrenu mě přivedla k nápadu, že by šlo vylepšit technologii výroby transparentů pro jednu osobu a ihned jsem to v praxi ověřil. Tyč jsem narval doprostřed delší strany panelu a protlačil ji skrz. Naštěstí se mi podařilo zachovat směr rovnoběžný s plochami i hranami panelu a tyč žádnou z ploch neprolezla ven. Vznikla lehká, pevná a oboustraná matrice pro transparent, zbýval jen poslední detail, tady zformulovat poselství pro masy.

V papírnictví jsem zakoupil dva portréty hlavy státu po pětatřiceti korunách. Měl jsem štěstí. Uspěl jsem až v pátém papírnictví a jednalo se o poslední kusy! Překvapilo mne, jak jde takové zboží na odbyt. Anebo že by se naopak vůbec neobjednávalo? Odstřihl jsem zbytečné okraje a z obou stran nalepil hlavu prezidenta na polystyren. Pak jsem otevřel plechovku se zbytkem červené barvy a pustil se do psaní. Inspirací pro nápis na jedné straně transparentu mi bylo známé heslo z listopadové revoluce - Nechceme kůl v plotě. To je na Klause jako ušité, on je takovým kůlem v plotě mnohem víc než nešťastník Jakeš, dej mu Lenin věčnou slávu. Pro negramotné jsem portrét ještě křížem přeškrtl. Několik kapek rudé barvy steklo státníkovi přes tvář, takže to začalo vypadat krvavě. Toho jsem se zalekl, až takhle jsem to nemyslel, ale nechal jsem to být. Námět na druhou stranu transparentu se nabídl sám - Prahu před několika dny ozdobily billboardy s Klausovým portrétem a zvoláním: Václave, stojíme za tebou! Stačilo jen totéž napsat v azbuce a nad Klause nalepit zachmuřeného Putina s Medveděvem, pro jistotu ještě s podpisy Vladimir + Dmitrij, též rusky, aby nebyl nikdo na pochybách, kdo že to za Václavem stojí. Manželka mi sice azbuku rozmlouvala, prý že to dneska už nikdo nepřečte, ale kdybych se držel češtiny, mohl by mne někdo méně chápavý považovat za prezidentova muže.

17. listopadu kolem po druhé odpoledne jsem zaparkoval u Metropole na Zličíně, vytáhl z auta transparent a vyrazil na metro. Pro Pražany, kteří se rozhodli využít státní svátek k předvánočnímu nákupu, byl svátečně oděný skoro čtyřicátník se svatokrádežným heslem na transparentu asi silné kafe. Dav se přede mnou rozestupoval jako Rudé moře před Mojžíšem a i ve vagonu metra si spolucestující zachovávali uctivý odstup. Vysloupil jsem na Palackého náměstí, kde už byly hloučky lidí, směřující k Albertovu. Před kostelem Na Slupi čekala L. Díky transparentu si mě všimla už z dálky, takže jsem jí nemusel hledat. Oba jsme se navzájem ujistili, že jsme se skoro nezměnili. Zahnuli jsme za roh a šli širokým albertovským korzem, ve 14:45 již docela zaplněným. Jenom počasí trochu narušilo pocit deja vu. Tehdy se lidem kouřilo od úst, dnes je patnáct stupňů. Usoudili jsme, že i to se dá považovat za protiklausovský argument.

Můj transparent začal budit pozornost. Lidé nás zastavovali, fotografovali nápisy (to pokračovalo celé odpoledne a večer) a dávali najevo souhlas. Před Purkyňovým ústavem nás oslovil nizozemský reportér a začal se vyptávat, co to hlásáme a proč. Přeložit do angličtiny nápis Nechceme kůl v plotě se jakž takž povedlo, ale vysvětlit, co to znamená a jaká je historická paralela, to bylo nemožné. Běloruského novináře zase zaujal nápis v azbuce a fotka kremelských dvojčat. Tomu však nebylo potřeba vysvětlovat nic.

Dostali jsme se skoro před pódium, které vyrostlo zhruba v těch místech, kde před dvaceti lety promlouvali řečníci (bez podia) a kde jsme tehdy stáli i my. Začal mluvit Šimon Pánek, jako vždy oduševněle a pokorně. Mám ho rád a vážím si ho. Uvedl čínskou exulantku, která odešla ze Země středu po masakru na Náměstí nebeského klidu, mluvila o politickém útlaku ve své vlasti. Mezitím krátce sprchlo. Pak zahrál David Koller hit kapely Lucie "Nechceme se nikdy vracet tam kde nám bylo mizerně." Poté ovšem úroveň oficiálního programu rapidně poklesla, z reproduktorů zněl záznam zřejmě vtipného vulgárního monologu nějakého baviče a následně zahrála neznámá kapela píseň s názvem "Všechno je na hovno", kteréžto postesknutí bylo i podstatnou částí textu písně.

Vyhodnocoval jsem náladu shromáždění a dělal si obrázkek o tom, kdo vlastně přišel. Atmosféra byla výborná. Zcela přirozeně bez kožené piety se podařilo vybalancovat připomenutí minulého průvodu s reflexí současné společenské situace. Přišli lidé všech generací, vesměs sympatičtí, ať to byli studenti, rodiny s dětmi nebo penzisté. Lidé, kterým stálo za to jít sem místo do hypermarketu. Pochopitelně můj transparent nebyl jediný, byly jich desítky. Dílem protikomunistické, dílem protiklausovské, jeden protihavlovský, ostatní proti všemu. Průvod se vydal směrem k Vyšehradu. Vybavovaly se nám detaily z minulého průvodu, na které jsme dávno zapomněli. Potkávali jsme kamarády z našich fakult, kteří, jaké překvapení, nesli též protiklausovské transparenty. Někteří z nich ráno bránili Klausovi v uctění památky zbitých studentů, nestáli ani trochu o jeho věnec. Cítil jsem uspokojení nad tím, že naše generace ještě nepatří do učebnic dějepisu a že, pokud o něco jde, umí být radikálnější, než dnešní dvacetiletí.

Průvod vystoupal na Vyšehrad, nakrátko se zastavil na plácku před zúženým průchodem Táborskou branou a sešel na Výtoň. Zde byla spousta policistů, záhy jsme pochopili, že kvůli řádící bandě neonacistů. I tak se asi třiceti náckům podařilo vmísit se od průvodu a začali vyřvávat neutrální hesla (svobodu, svobodu). Ovšem z jejich hrdel to vážně nikdo nechtěl slyšet a byli vypískáni, nakonec se kamsi rozptýlili. Na nábřeží před domem, kde bydlívali Havlovi, připomínala performerka pozdrav Olze, který tudy pochodující průvod tehdy skandoval. A pak už Národní třída, Monkey Bussines na velkoplošných obrazovkách, hrající staré pecky Pražského Výběru, Plastic People, Jasné páky...Na úrovni osudného podloubí jsme došli k závěru, že to dál bez návštěvy toalety nepůjde. Procpávali jsme se davem zhruba stejným směrem jako minule, ale naším cílem byla tentokrát kavárna Louvre. Byli jsme úspěšní a po krátkém oddechu jsme se opět vmísili do průvodu, který ale už stál. Zahlédli jsme drobnou postavu primátora Béma, Klausova nohsleda a symbol klientelismu a korupce na pražské radnici, jak se nenápadně proplétá mezi stojícími lidmi. Byl jsem v ráži a chtěl jsem ho verbálně zneuctít, ale L. mi to rozmluvila.

Kam dál? Opustili jsme Národní jako obvykle únikovou Mikulandskou ulicí, zašli na lehkou večeři a capuccino a povídali si o svojich rodinách, dětech, práci a starých časech. Pak jsme se courali k metru. U Muzea ještě postávaly diskutující skupinky, zbylé po konkurenční demonstraci pod koněm. Řekli jsme si, že to bylo moc fajn a rozloučili jsme se. Zabodl jsem tyč s transparentem do kruhového záhonu kousek pod svatým Václavem, aby ten druhý Václav na toho prvního hleděl pěkně od země, ještě než ho sebere úklidová četa.