17.2.2019 | Svátek má Miloslava


VZPOMÍNKA: Slepé střevo za beztrestnost

31.3.2007

Když mně bylo asi osm let, měl jsem bolesti břicha a při vyšetření lékař zjistil, že mám podrážděné slepé střevo. Poslali mě do dětské nemocnice na Karlově náměstí, kde jsem ležel asi týden na dětském oddělení. Prošel jsem různými prohlídkami, z nichž jsem si dobře zapamatoval, jak se pozná, že se jedná o diagnózu zánět slepého střeva. Lékař silně zmáčkne levou stranu břicha a náhle jí pustí. Když se na pravé straně ozve prudká bolest, nebo bolestivé píchnutí, je to slepé střevo. Vždy, když je dítě v nemocnici, vztahy rodičů k dětem poněkud změknou, mají o ně starost a dovolí mu, co by jindy nedovolili, a dokonce mu koupí to, co by mu jindy nekoupili. Zkrátka je to chudáček.

Bylo tomu tak i u mne. Dokonce i otec, který požíval doma takového respektu, že když měl přijít domů, byla celá rodina včetně matky v pozoru, mě chlácholil a sliboval hory doly, když se uzdravím. Tuto skutečnost jsem si pevně vryl do mysli a byla mojí zálohou, kterou jsem měl propracovánu do nejmenších detailů.

Ve škole jsem byl lajdák a učitelé vždy říkali: „Ten kluk je nadaný, ale je hrozně roztěkaný a neučí se.“ Pokud jsem měl matku, tak ta mně sice „nadávala“, ale před otcem mě kryla a všechno podepisovala sama. Otec byl pracovně hodně vytížený a po padesátém roce hodně jezdil na služební cesty. Když chtěl někdy vidět mé úkoly nebo později žákovskou knížku, vždy jsme ji s matkou „upravili“, aby byl pokoj, protože kdyby to otec zjistil, odnesl bych to nejen já.

Kdybych zřejmě neměl aspoň nějaké nadání, jak říkali učitelé, tak bych možná propadl, ale já jsem vždy uměl tolik, abych měl tak střední známky. Skutečně odpovědně jsem se začal učit až později, až jsem dostal trochu rozumu, ale to není nyní podstatné.

Otec se učil dobře, absolvoval obchodní akademii a byl ekonom, a tak se domníval, že já musím být po něm. Nepřipouštěl, že bych mohl mít trojky. Ovšem tento cíl byl pro mě v tu dobu velmi těžce dosažitelný. Vždy jsem to nějakým zvláštním způsobem „ošvindloval“.

Velkou výhodou byla moje spolupráce s matkou, která byla vždy jednoznačně na mojí straně jako prvorozeného. Protože byla v domácnosti a většinou byla doma sama, tak mně někdy napsala omluvenku a šli jsme třeba do zoologické zahrady nebo do cukrárny. Dnes by to bylo trestné, ale ono to zase tak často nebylo, nicméně žalovat otci na mě nemohla, protože jsme toho na sebe oba dost věděli. Na druhou stranu se zase snažila mě učit a rozhodně nesouhlasila s tím, že bych do školy nechodil. A mohu říci, že jsem také za školu svévolně nikdy nešel.

Na školní schůzky chodila vždycky matka, protože otec stále někam jezdil a reference o mně mu byly vždy dávány neutrální.

Jednou jsme s kamarády ze školy udělali nějaký malér (nemohu už si vzpomenout, co to bylo) a projednávalo se to u ředitele školy a jak už to bývá, výsledkem byla ředitelská důtka. Což o to, kdyby to řešila matka, řekla by „Ty, ty, ty“ a bylo by to, ale tentokrát byla žádána přítomnost otce. To byla katastrofa. Co mám dělat? Ráno ten den, co měl otec přijít do školy, mě napadl „spásný nápad.“ Vždyť já mám slepé střevo. Běžel jsem na středisko do Kartouzské ulice a doktorovi popisoval, jak mě bolí břicho na pravé straně. „To jsou větry,“ řekl a poslal mě domů. Zřejmě poznal, o co mně jde, a tak mně jen trochu promačkal břicho, ale já jsem nevzdychal vždy v ten pravý čas. Co dál? Napadla mě druhá varianta, a to jít ke kamarádovi, jehož matka byla taky „tvárná“ a tam přespat s tím, že se bojím, že mě táta „zabije“. Jenže s tím nesouhlasil zase jeho otec, protože kdyby mě hledala policie, měl by prý malér on. Ale přece jen byl ochoten něco pro mě udělat. Šel za mě „orodovat“. Vysvětlil tátovi, jak se ho bojím a že nechci jít domů. Otci to bylo zřejmě trapné, a tak „zprostředkovateli“ řekl, že mohu přijít, že si o všem popovídáme.

U nás to chodilo poněkud odlišně než jinde, protože otec měl nebývalou autoritu. Když se řešil problém, tak ve dvou rovinách. První byla „nakládačka“ řemenem a ta druhá bylo dlouhé povídání, kárání, příklady a trvalo to mnohdy až dvě hodiny. Ta druhá rovina byla mnohdy horší, neboť to připomínání do nekonečna bylo zdrcující. Avšak ta první záležela na závažnosti provinění.

Tedy v tomto případě jsem přišel domů a otec mně řekl, ať čekám, až mě přijme. Byl vždy zavřen ve svém pracovním pokoji, kde pracoval, četl apod. Čekal jsem asi dvě hodiny, než mě zavolal. Protože seděl za stole se silným doutníkem v ústech, věděl jsem, že slib kamarádovu otci dodrží a variantu jedna nepoužije. Zato druhou značně rozšířil, a tak jsem vyslechl nekonečnou přednášku, kdy jsem musel složit několik slibů, jejichž porušení by bylo trestáno „soudem hrdelním“ (spíš ale v obrácené poloze).

Domácí prostředí tedy bylo pro takového „syčáka“, jakým jsem byl tehdy já, krajně nebezpečné, a právě proto jsem ho popsal záměrně podrobně, aby hlavní myšlenka tohoto článku odpovídala skutečnosti a také stála za přečtení.

V létě roku 1951 jsme byli celá rodina na dovolené autem na Šumavě u jednoho mého kamaráda, jehož rodiče tam měli chalupu. Bylo to pěkné včetně koupání ve Vydře, jejíž teplota se dala popsat ne ve stupních, ale v tom, že když jste se do ní ponořili a měli jste odpovědět někomu na břehu, nevypravili jste slova, zkrátka jste byli němí. Co mě však nejvíce zajímalo, bylo to, že jsme se dostali až k hraniční čáře, aniž by nás někdo kontroloval. To u mě vzbudilo bláhový dojem, že je možné přejít do Německa bez problémů. Zakrátko uvidíte, proč jsem se o této dovolené zmiňoval.

Následujícího roku, to mně bylo dvanáct let, jsem ve škole „vynikal“, ale hlavně v různých žákovských malérech (nebyl jsem samozřejmě sám, výtečníků bylo víc). Učitelé nám hrozili, že dostaneme špatné známky a taky dvojku z mravů. Pořád jsem si myslel, že to nějak „uhraju“ a že hrozby jsou plané. Nebyly. Když jsem dostal vysvědčení, dívaly se na mě dvě stoličky (čtyřky) a nahoře na vysvědčení se na mě „usmívala“ dvojka z mravů.

Počáteční mrákoty se změnily v pragmatické a usilovné přemýšlení, co budu dělat. Resumé bylo jasné: „Domů zkrátka jít nemohu.“ Tu jsem si vzpomněl na Šumavu a na možnost utéci do západního Německa. Honem jsem utíkal domů, kde nikdo nebyl, a sbalil jsem si věci a nějaké peníze na vlak. Když jsem přišel na nádraží, najednou jsem upadl do deprese (tehdy slovo stress ještě nebylo tak známé). Řekl jsem si, že tudy cesta nevede, a napadlo mě, že opráším starý nápad se slepým střevem. Honem domů a převléci se.

Přišel jsem pozdě odpoledne do Kartouzské k doktorovi, ale tentokrát už se zcela jiným záměrem. Musím se dostat do nemocnice. Strach ze mne udělal dokonalého herce. Zhroutil jsem se ve dveřích a držel se za břicho. Doktor mě honem položil na stůl a zmáčkl levou stranu břicha a rychle pustil. Teď nebo nikdy, řekl jsem si a strašně zakřičel a zkroutil se bolestí. V tom jsem uslyšel „hlas z nebe“. „Rychle do nemocnice.“ Odvezli mě na Karlov do dětské nemocnice a tam mě okamžitě začali vyšetřovat a rozhánět „zánět“ ledovými obklady.

Rodiče byli informováni o mé hospitalizaci a přišli za mnou do nemocnice hned, jak to bylo možné. Otec pronesl větu, která byla lepší, než ta, kdy mně řekl, že mně koupil koženou bundu. „Když se uzdravíš, tak ti bude odpuštěno.“

Druhý den se mně „kupodivu“ udělalo lépe a když mě vyšetřoval primář, řekl jsem mu, že mě už nic nebolí. Divil jsem se, že mně nedělali sedimentaci, protože to už jsem znal, ale mně to bylo jedno. Další den si na mě stěžovala sestřička, že tam běhám a ruším pacienty.. Nejsem si jist, zda tato skutečnost neovlivnila následující běh věcí. Pak přišla velká vizita. Už jsem se těšil, že půjdu domů. Čekal jsem, až odejdou a já si rychle přečtu na čele postele den odchodu domů. Otočím kartu a začal jsem vidět červeně. A skutečně to červené bylo. Přes celou kartu bylo jedno veliké červené slovo: OPERACE.

Začalo to tak, že jsem nedostal jídlo, a to tři dny (tak se to tehdy dělalo). Byl jsem bez sebe hladem a žebral drobky od pacientů, ale dostali přísný zákaz mně nic nedávat. Čtvrtý den mě odvezli na sál, což jsem strachy ani nevnímal. Když jsem dýchal z masky chloroform, mé uspání trvalo déle, než bylo obvyklé. Probudil jsem se až na posteli a byl jsem přivázaný za ruce a nohy k pelesti nějakými obinadly. Utrhl jsem je na rukou a prý jsem všem sprostě nadával. Chtěl jsem pít a sáhl jsem po skleničce souseda, ale v tom jsem ucítil takovou bolest, že jsem spadl na zem. Znovu mě dali na postel a mně bylo strašně zle. Následující tři dny jsem opět nejedl, ale neměl jsem na jídlo ani pomyšlení. Pak se vše začalo postupně vracet do normálu.

Za týden jsem šel konečně domů a skutečně, o mém vysvědčení se otec nezmínil. Až po nějaké době, ale v mírném duchu. Na konci roku už zmizela dvojka z chování i dvě čtyřky.

Takže jsem vlastně vyměnil zdravé slepé střevo za to, že nebudu otcem potrestán. Skutečně mně tehdy nebylo vůbec nic, ale pomohl mně záznam v lékařské kartě, že jsem byl dvakrát léčen na zánět slepého střeva. Možná, že by se mně to někdy vrátilo, a tak jsem snad udělal dobře.

Když se na to nyní zpětně dívám, říkám si, zda přísnost mého otce byla na místě a jak by se na to někdo dnes díval. Já říkám: „Škoda rány, která padla vedle.“ Proč? Kdybych byl poslouchal ve všem, mohl jsem dnes umět anglicky, německy, hrát na klavír apod., což jsem tehdy odbýval a otec to nestačil sledovat, i když mě k tomu povzbuzoval.

I když jsem později některé věci dohnal, bylo to už s daleko větším úsilím. Nechci se pouštět do polemiky, zda tělesně děti trestat či ne. Ale kdybych já například nepozdravil někoho v domě, tak dostanu facku, že vezmu druhou o zem. Totéž, kdybych třeba nepomohl někomu s taškou nebo převést přes ulici. Totéž jsem vštěpoval i svým dětem a říkal jsem jim zásadu: „Když vejdu někam, i kdyby to bylo do školky, slušně pozdravím jako první.“ A tak jsem přesvědčen, že biblické přísloví z knihy Přísloví 13:24 není zdaleka zastaralé, když říká: „Kdo zadržuje svůj prut, nenávidí svého syna, ale kdo ho miluje, ten ho opravdu vyhledává s ukázňováním.“

Myslím, že přece jen úcta k rodičům a ke starším lidem byla větší i když jsme vyváděli různé „lotroviny“. Argumenty, že dnes je jiná doba a že vzpomínání na staré časy je pro ty, kterým již nic jiného nezbývá, nepřijímám. Každý člověk si zaslouží svou úctu a jistě ho potěší, když mu ji druzí projeví. Kdyby si lidé projevovali přirozenou náklonnost, mnohých problémů v mezilidských vztazích bychom dnes byli ušetřeni.

publicista



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


lucina
15:38
1.4.2007

J.G. Pašek
23:17
31.3.2007

Autor
12:39
1.4.2007

Gusta Fucikova ,juniorka
20:57
1.4.2007

gogo
19:50
31.3.2007

marek
18:34
31.3.2007

Miro
16:41
31.3.2007

jana
?
9:49
31.3.2007

Sk/epticus M/ax/imus
10:10
31.3.2007

jirka.s.
10:31
31.3.2007

Sk/epticus Max/imus
11:03
31.3.2007

jirka.s.
11:10
31.3.2007

Skep/ticus Max/i/mus
11:30
31.3.2007

Hariet2
9:42
1.4.2007

pavlik
1:06
31.3.2007

MF
9:03
31.3.2007

počet příspěvků: 33, poslední 1.4.2007 11:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.