25.6.2017 | Svátek má Ivan


VZPOMÍNKA: Numismatická

10.2.2017

Vášeň sběratelská patří mezi silné vášně, která provází lidi snad už od pravěku. Možná už pračlověk sbíral mušle nebo uříznuté hlavy nepřátel, ve středověku byl např. velkým sběratelem Otec vlasti Karel IV., ten sbíral ostatky svatých. Sběratelství se během staletí vyvinulo do šíře, pokud jde o předměty sběratelství, i co do množství sběratelů, kteří této vášni propadli. Řada význačných spisovatelů se tématu sběratelské vášně věnovala ve svých dílech:

Karel Čapek popsal rizika, která jsou sběratelé ochotni pro svoji vášeň podstoupit v povídkách o sběrateli kaktusů nebo koberců, literatura o filatelistech (sběratelích poštovních známek) by zaplnila menší knihovnu. Já sám považuji za nejvýstižnější knihu Filatelistické povídky spisovatele Františka Langra. Neznám ale žádné umělecké ztvárnění sběratelské vášně nějakého numismatika.

V následujícím textu chci alespoň trochu vyplnit tuto mezeru a pokusit se čtenáře přesvědčit, že i sbírání mincí může být spojeno s odhalováním tajemství a dobrodružstvím. Vlastně ani nejde o povídku, ale spíše o mé osobní vzpomínky. Ten, kdo nikdy nic nesbíral, může jen těžko porozumět.

Dnešní sběratelé mincí mají poměrně snadný život. Množství časopisů, odborné literatury, katalogů, specializované obchody, výměnné burzy - a hlavně internet jako téměř neomezený zdroj informací. Před rokem 1989 však byla situace podstatně jiná. Sběratelé mincí se mohli zapojit jen do činnosti jedné ze dvou oficiálně existujících sdružení: České numismatické společnosti, nebo Společnosti drobné plastiky. Kromě toho existovala i neformální setkání sběratelů, v Praze to byly schůzky sběratelů mincí každou neděli dopoledne na Václavském náměstí, na chodníku mezi obchodním domem Družba a hotelem Evropa. Tam se scházeli hlavně mladší sběratelé, ale i lidé, kteří přinášeli krabičky mincí po dědečkovi a chtěli zjistit, zda mají nějakou cenu a mohou je zpeněžit.

V 70. a 80. letech minulého století jsem pracoval v podniku zahraničního obchodu (PZO) v oboru strojírenské techniky a v mojí pracovní náplni byl i vývoz do SSSR. Nutno poznamenat, že tehdy do SSSR směřovalo kolem 80 % celého objemu vývozu podniku a tak jeho význam pro ekonomiku byl zcela jasný. V praxi to pro mě každoročně znamenalo dvě služební cesty do Moskvy, každá minimálně na 14 dnů. Tehdejší obchodní jednání v Moskvě probíhala v duchu hesla, že nic se nesmí uspěchat, spěch by ubral jednání na důležitosti. Po předání nabídky jsme obvykle čekali na další setkání s partnerem týden, i déle, a tak jsme měli dostatek volného času. Po několika cestách jsem už poznal všechna zajímavá muzea a turistická místa a nezbývalo, než se nudit na hotelu.

Jednou jsem si koupil v Moskvě knihu o ruských mincích „Russkaja monětnaja sistěma“, velmi pěkně zpracovanou, na křídovém papíru, s kvalitními fotografiemi. Stála v té době 2 ruble, stejně jako lahev exportní vodky. Moje denní dieta byla 10 rublů. Kniha mě docela zaujala a probudila ve mně touhu popisované mince vidět ve skutečnosti, poznat něco pro mě dosud neznámého, a přání tyto mince potěžkat ve vlastních dlaních, pocit, který mohou pochopit jen sběratelé numismatici. Do té doby jsem se zajímal v mincích o bohemiku, ale napadlo mě, že by bylo zajímavé využít volný čas v Moskvě, navázat „družbu“ s ruskými sběrateli a získat případně i nějaké ruské mince.

Ruské mince

Předpokládal jsem, že ruští sběratelé žijí v obdobné socialistické realitě jako sběratelé v ČSSR a jejich neformální setkávání musí být tedy podobné. To bylo ovšem jen matné, ničím nepodložené tušení. Ptal jsem se známých i kolegů na obchodním oddělení, ale nikdo o sběratelích mincí v Moskvě nic neslyšel. Ještě tak poštovní známky, odznaky (znački), tito sběratelé se scházejí v klubech, pořádají výstavy, přednášky apod. Ale mince, ty také někdo sbírá? Připadal jsem si jako dobrodruh, hledající v amazonském pralese staré zapomenuté město a nemající ponětí ani o tom, kde by měl začít. Není koho se zeptat, možná, že to město ani neexistuje. Dlouho se zdálo, že moje snaha skončí neúspěchem, až jednou. . .

Mimo pravidelných cest jsem byl také pověřen funkcí informátora na výstavě strojírenské techniky, pořádané v moskevském parku VDNCH (Výstava úspěchů národního hospodářství). Výstava se konala v létě, na výstavišti nebylo mnoho návštěvníků, jako např. na výstavách spotřebního zboží. Občas někdo požádal o prospekt nebo sběratelé požádali o podnikové odznaky. Na ty zájemce jsem vymyslel zvláštní fintu, slíbil jsem celou kolekci odznaků, když mně řeknou, kdy a kde se scházejí v Moskvě numismatici. Dívali se na mě podezíravými pohledy, ale nikdo nic nevěděl. Výstava se už blížila ke konci, když se k našemu stánku přiblížil starší muž, zřejmě úředník na penzi, a zeptal se, jestli by mohl dostat „znački“. Jako mnohokrát předtím jsem mu oznámil svoji nabídku a všiml jsem si poprvé, že zabrala. Po chvíli váhání mně tichým hlasem řekl to, na co jsem tak dlouho čekal: „každou neděli dopoledne stanice metra Leninskije góry, přejít most na druhou stranu a tam se scházejí v parku“. S radostí jsem mu dal odznaky ve všech barevných variantách a myslím, že byl spokojen. Ale možná měl výčitky svědomí, že prozradil cizinci tajemství v nejvyšším stupni utajení.

Následující neděli jsem se už nemohl dočkat, nastoupil jsem do metra za jednotné vstupné 5 kopějek (50 haléřů) a vystoupil na stanici, která byla vlastně na mostě přes řeku Moskvu. Byl krásný slunečný den a tak jsem si říkal, že když nikoho nenajdu, aspoň se pěkně projdu ve stínu vysokých stromů. Leninskije góry, přeložil bych to spíše jako Leninské kopce, se rozkládají na stráni nad řekou, porostlé stromy a protkané sítí vyasfaltovaných cestiček. Trochu by se daly přirovnat k pražskému Petřínu, ovšem několikanásobně zvětšenému, jako bylo ostatně vše v SSSR.

Hned naproti mostu se týčila osamocená dřevěná konstrukce lyžařského skokanského můstku, viditelně už delší dobu mimo provoz. Nemusel jsem ani chodit dlouho a uviděl jsem na trávníku mimo cestičky shluk postávajících lidí, a když jsem se více přiblížil, bylo jasné, že jde o sběratele. Tak jako v Praze, postávali s albumy v ruce, diskutovali o svém předmětu sběratelství a hledali partnera pro výměnu nebo prodej. Byly zde skupinky filatelistů, sběratelů odznaků, obalů od žiletek, ale také knížek, gramofonových desek, časopisů. Našel jsem malou skupinu numismatiků a dal jsem se do hovoru s jedním z nich, mým vrstevníkem Grišou. Jeho zdrženlivost zmizela, když zjistil, že jsem z Československa. Styky s cizinci sice byly pro sovětské občany spojeny s určitým rizikem, ale my jsme byli oficiálně spřátelený stát, a tak zde problém nebyl.

Byl jsem na podobné setkání připraven a tak jsem získal první ruské mince výměnou za pamětní mince J. V. Stalina, vydané v ČSR v roce 1949. Jak se ukázalo, mince se Stalinem byly pro ruské sběratele překvapením. Československé mince se tam sice nesbíraly, ale námět to byl unikátní, pro výměnu to byla „tvrdá deviza“. Bylo to trochu paradoxní, ale ani v období vrcholícího kultu osobnosti J. V. Stalina nebyla žádná mince s jeho portrétem v SSSR ani jiné socialistické zemi vydána. Jenom ty dva nominály v ČSR. Náhle jsem si všiml, že sběratelský šum téměř ustal a mezi sběrateli se šířil jakýsi neklid. Ohlédl jsem se kolem, co se děje, a strnul jsem, až mě polilo horko. Naše shromáždění bylo obklíčeno kordonem milicioněrů, posíleným dokonce motocykly se sajdkárami, a kruh se se stále zužoval. Griša viděl moji nervozitu a jen tiše řekl: „uklidni se, nic nedělej, vsjo normalno“.

Už jsem se viděl, jak nás nakládají do antonů a vezou na výslech. Bude to samozřejmě mezinárodní skandál, oznámení velvyslanectví a na letišti v Praze už na mě budou čekat soudruzi z STB. Sice jsem si nebyl vědom trestného chování, jenže na druhé straně jsem podle chování Rusů, kterých jsem se předtím ptal, měl pocit, že numismatika je něco podezřelého a možná i zakázaného. Několik milicioněrů mezitím přišlo přímo mezi sběratele a prohlíželi hlavně knihy, časopisy a gramofonové desky. Tomu, kdo přinesl literaturu v kufříku, prohlédli celý jeho obsah, pozornost věnovali i gramofonovým deskám a časopisům. Kolem ostatních sběratelů milicioněri prošli celkem netečně, zřejmě to bylo mimo rámec jejich zájmu. Když se milicioněri přesvědčili, že sběratelé nemají žádné závadné protistátní materiály, docela nenápadně se ztratili a nálada se vrátila do normálu.

Byl jsem rád, že se mně podařilo navázat první kontakt s ruskými sběrateli, ale přece jen jsem měl představu o schůzkách ruských numismatiků ve větším měřítku, už jen proto, že v SSSR bylo vše větší, než na co jsme byli my zvyklí. Svěřil jsem se Grišovi a ten se mnou souhlasil. Tyto nedělní schůzky jsou pro moskevské numismatiky jen okrajové. Důležité jsou schůzky klubu numismatiků, které se konají každý čtvrtek večer ve sklepě domu na jednom z hlavních bulvárů Moskvy. Napsal mně adresu a nakreslil plánek, jak se tam dostat z nejbližší stanice metra.

S vyhledáním nové adresy jsem musel počkat až na další cestu do Moskvy, ale hned první čtvrtek mého pobytu jsem k večeru vyrazil. Musím přiznat, že jsem byl nervózní, jako když jdete na důležitou schůzku nebo na první rande. Řekl jsem si, že to je můj poslední pokus, a pokud by byl neúspěšný, asi bych další hledání vzdal. Na dané adrese jsem vešel do průjezdu, vedoucího někam do vnitrobloku, a podle plánku jsem našel i vchod do sklepa. Na chodbě, do které schodiště vedlo, už postávaly dvojice s albumy mincí, ale sběratelé byli tak zabráni do hovoru, že mě vůbec nebrali na vědomí. Baterie potrubí na závěsech pod stropem chodby svědčily o tom, že jsem opravdu ve sklepě.

Chodba ústila do velké osvětlené haly, zřejmě vybudované jako protiletecký kryt. Vstoupil jsem do haly, rozhlédl se kolem a poznal jsem, že jsem se ocitl v ráji – tedy v numismatickém ráji. V místnosti bylo snad několik set sběratelů, někteří u skládacích stolků, ale většinou vestoje, zabráni do tlumené diskuse a výměnných transakcí. Zajímavé bylo, že dobrá čtvrtina numismatiků byla v uniformách důstojníků milice nebo armády. To byla dobrá známka toho, že žádné narušení ze strany milice (policie), jaké jsem zažil na Leninských horách, zde nehrozí. Pro všechny případy jsem měl pár „stalinů“ a také zde se můj předpoklad splnil. S výměnou jsem neměl problém a jen jsem mohl litovat, že jsem „stalinů“ neměl více.

Jakmile ruští kolegové zjistili, že jsem z Československa, začali mě ochotně zasvěcovat do základů ruské numismatiky. Začali jsme u stříbrných „drátěných kopějek“, těch zde byly celé krabice. Jsou to malé stříbrné oválné mince, velké asi jako nehet od malíčku, vyráběné poněkud jednoduchým způsobem, a to ražbou ze stříbrného drátu. Na jedné straně je vždy jezdec s kopím (proto „kopějka“), na druhé straně jméno cara a jeho otce. Mohl jsem si tak shromáždit celou sérii kopějek až do Petra I. (včetně). Tímto carem ražba drátěných kopějek končí, součástí jeho reforem bylo i zavedení mincí evropského typu. Samozřejmě, že jsem chtěl nějakou minci Petra I. získat, ale jeho mince, stejně jako např. Kateřiny II. byly už v té době v Moskvě velmi drahé a pro mě nedostupné. Celkem úspěšně jsem měnil pamětní „staliny“ za ruské ruble z 1. poloviny 19. století, za měďáky jsem platil tehdy platnými penězi SSSR.

Rubl SSSR měl v té době kurs 9,50 Kčs, denní dieta, kterou jsem dostával, byla 10 Rbl, a to moje možnosti nákupu mincí, i když byly ve srovnání s dneškem jen za zlomek cen, do značné míry omezovalo (nákup rublů mimo oficiální příděl nebyl možný). Neměl jsem tehdy ovšem žádné katalogy nebo ceníky ruských mincí, mince jsem vybíral podle zachovalosti a jednoduše podle toho, jak se mně líbily. Výsledkem mých návštěv byla menší kolekce ruských mincí, představující průřez ruským mincovnictvím v průběhu dějin, jinak ovšem jako sbírka docela průměrná. Koncem 80. let mé cesty do Moskvy skončily, moje práce a služební cesty byly zaměřeny do jiných zemí. Tím v mé sběratelské činnosti skončila etapa ruských mincí a do té doby nasbíraná kolekce putovala na řadu let do šuplíku.

Docela rád ale vzpomínám na chvíle strávené v Moskvě před třemi desítkami let, kdy jsem prožíval chvíle sběratelského vzrušení při objevování pro mě nového světa ruských mincí a pocitu nadšení z dobrodružství, se kterými se dnešní sběratelé v amatérské numismatice s komerčními základy již nemohou setkat.



Diskuse


D. Polanský
7:06
10.2.2017

R. Gramblička
10:18
10.2.2017

F. Houžňák
6:39
10.2.2017

R. Gramblička
6:25
10.2.2017

počet příspěvků: 4, poslední 10.2.2017 10:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.