"Proč jsi musela být tak nemravně mravná?! Vůbec jsem se na seminářích vedle tebe nemohl soustředit. Vnímal jsem jen tvoje prsa a představoval si, jak vypadáš nahá," šeptal mi Arnošt Lustig vloni v lednu. Byl strašně na ženské, miloval sprosté vtipy a psaní. Pořád. I na smrtelné posteli...

"Tak mi slib, že se uzdravíš, a půjdeme spolu na nudapláž," zasmála jsem se tehdy a pohladila ho po šedých vlasech. Byli jsme kamarádi a chystali společně knížku o jeho kurzech tvůrčího psaní.

Unaveně zavřel oči.

"Už jdi domů, chci spát. Příště, to mi slib, bez podprsenky."

Žádné příště už nebylo.

Na seminářích tvůrčího psaní Arnošta Lustiga, který jsem měla tu čest v Divadle Dobeška absolvovat, jsme dostávali těžké úkoly. Měli jsme třeba vymyslet dialog, jak by ho pojal Shakespeare, Kafka, Hemingway nebo jiný vybraný literární klasik. Jako vzpomínku na Arnošta jsem napsala fiktivní dialog, jak by ho vedl možná on.

Spíš?

Ne.

A co děláš?

Dívám se.

Na co?

Teď na tebe.

Já tě nevidím.

Hele, pocem, tobě to fakt moc sluší. A přišla jsi bez podprsenky, ty jedna nestydo báječná.

Přál sis to.

Jsi bezva holka. Už máš hotovou tu naši knihu?

Mám.

Budeš jako Platon.

Všechno na tebe svedu. Jako on na Sokrata.

Jako evangelisté na Ježíše Krista. A rabíni na Boha.

Jak se vlastně máš?

Teď báječně, když jsi přišla.

Je tu hezky. Klid, ticho. Jen ptáci.

Lidé mi sem chodí dávat kamínky. A mám tu dobrou společnost.

Franze Kafku, Otu Pavla…

S Otou jsme si vždycky říkali, že se necháme pohřbít vedle sebe. Představovali jsme si hrob jako garsoniéru bez oken a dveří, kde si vzájemně budeme vařit kafe…

A vaříte?

Jo, takový éterický… Hele a to znáš ten fór, proč se teď odhaluje jedna moje busta za druhou? V Praze prý žil skromný, chudý umělec a sochal krucifixy. Jednou si stěžoval kamarádovi, jak jdou blbě kšefty. Tak mu přítel poradil: ‚Když křesťani už tolik Ježíšů nechtěj, zkus nějakýho Žida.‘

V Divadle na Dobešce, kde jsi nás učil, jsme po tobě pojmenovali sál. Zdobí ho koláže Davida Vávry, které udělal k naší knížce.

Tak ho pozdravuj, bejka, že mu moc děkuju.

Není ti tam dole v noci zima?

Dole?

Prý ti dali na sebe jen bílý rubáš.

Ale já jsem nahoře.

Nosíš andělská křídla?

Blázníš? Copak jsem svatej? Mám modrou košili s granátovými knoflíčky od Květy Fialové a k tomu žlutý hedvábný šátek od mého miláčka Markéty Mališové.

Byla jsem s Markétou v kavárně Barock na kafi. Všichni číšníci na tebe pořád vzpomínají, stejně jako ve tvém nejoblíbenejším hotelu Union. Prý se tam u nich v Nuslích občas zastaví tvůj Pepík i Eva. Četla jsem Povídky otce a dcery, co jste s Evou napsali.

Jsem na ni pyšný...

Už víš, co je za hvězdami?

Nebe?

Černá díra. Přesně jak jso o tom psala na semináři ve své povídce.

A jaká je?

Nekonečná. Prázdné místo, kam může jen láska. Lůno vesmíru.

To zní krásně.

Představ si to jako místo, které mění ženu v matku. Vstupuje tam Hospodin, aby počal lidské duše.

Ale jak ta černá díra vypadá?

Vždyť ti to říkám. Jako obrovská kunda.

Ty jsi pořád stejný.

A jaký bych měl být?

Myslela jsem, že duše jsou víc duchovní.

Já za to nemůžu, že černá díra je černá díra.

Stýská se mi.

Vždyť jsme pořád spolu. Každý den si mě posloucháš. Vím to. A strašně se u toho chechtáš.

Můžou za to ty tvoje pekelný vtipy.

Tady si je povídáme taky. Josue si fóry o sobě sbírá. Třetinu kolekce má ode mě. Včera mi vyprávěl, jak mu na Golgotě říkali: ‚Hele, my máme jenom jeden hřebík, tak dej ty nohy k sobě.‘

Nedělej si legraci…

Fakt. Kamarádíme se. On sice zastupuje křesťany, ale vždycky je dobrý mít někoho nahoře, kdo tě tahá z průšvihů.

Co jsi provedl?

Podepsal jsem se Máří Magdaléně na prsa. A to se tady nesmí.

Jak se tam nahoru člověk dostane?

Tunelem.

Na konci je světlo?

Boží rentgen. Všechno si tam o tobě přečtou a pak začne selekce – to už znám. A buď tě pošlou reinkarnovanýho zpátky na zem, nebo vyletíš nahoru a dostaneš nesmrtelnost.

Počkej, vážně. Řekni mi, jaký je boží soud… Jak ses cítil?

Měl jsem dobrou náladu, protože jeden, co tam byl se mnou, mi dal čokoládu. Říkal, že už ji nebude potřebovat. A taky ne. Byl to svatej muž a letěl rovnou na věčnost. Připomněl mi jednoho starého Poláka, co mi dal krabičku sardinek, když jsme přijeli do Osvětimi... Taky byl přesvědčený, že už ji nebude potřebovat... Mengele ho poslal z rampy rovnou do plynu. Vylětěl komínem jako můj tatínek.

A kde jsi teď ty?

V karanténě. Ještě se o mně rozhoduje.

Kvůli ženským?

Vždyť mě znáš… Marně jsem namítal, že k obrazu božímu jsme jen od pasu nahoru. Jenže tohle Pámbu neřeší.

A co řeší?

Abychom k sobě byli slušnější. Mojžíš už to zapracovává do archy úmluvy.

Jako jedenácté přikázání?

Ne, desatero je desatero. Něco bude muset vypustit nebo spojit.

A jaký je Hospodin?

Ten si drží odstup. I tady ho vidělo jen pár vyvolených, ale Josue mi možná u něj zařídí audienci. Chci se ho zeptat, proč jsem v lágrech přežil zrovna já, když všichni mí kamarádi vyletěli komínem.

Neodpověděl ti na to Ježíš?

Ale jo. Josue říkal, že cesty páně jsou nevyzpytatelný. Abych si o tom raději popovídal s praotcem Noemem. Ten prý má dodnes podobný trauma. Už několik tisíc let hledá odpověď na otázku, proč Hospodin tenkrát při potopě světa zachránil zrovna jeho.

Článek provázejí koláže Davida Vávry, které visí v sálku Arnošta Lustiga v Divadle Dobeška. Koláže vznikly ke knížce Živel Lustig - Jak se píše kniha aneb Hoď sebou, ty bejku, už nemám moc času, jejíhož vydání už se Arnošt nedožil.

Právě dialogem s názvem Neslušné sny naše společná knížka Živel Lustig končí .

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem