12.12.2018 | Svátek má Simona


VZPOMÍNKA: Militarismus a moje rodina

1.12.2018

Takže stoleté oslavy konce té první světové a vzniku Československa bychom měli za sebou. Nedávno jsem si osvěžil pamět četbou H.G. Wellse o tom, jak se po roce 1918 svět bezhlavě ubíral k válce další, dalekosáhlejší, s tanky, bombarďáky a koncentráky. Vše jsme pak ukončili těmi velkými muchomůrkami v Hirošimě a Nagasaki.

Ty muchomůrky se poté staly nesmírně účinnou zbraní proti dalším světovým válkám. Byly tu sice konflikty jako válka korejská, vietnamská a ta studená, ale ty se svými hrůzami už nevyrovnaly těm světovým.

Už od mládí jsem rád četl o těch dvou světových a radoval se, že jsem je kvůli své neexistenci a pak mládí nemusel patřičně vychutnávat. Ovšem tuhle jsem se zamyslel nad tím, kolik členů naší rodiny se všech těch konfliktů aktivně zúčastnilo. Myslím tedy v uniformách různých velmocí.

Tak třeba tchán Norman Sanders. Ten byl za té první světové důstojníkem kanadského královského letectva, létal na dvojplošnících, až mu Germáni vystřelili oko. Pamatuji se na něj jako na mlčenlivého hrdinu, který o svém osudu nerad mluvil. Strýc Otto Drábek se zase vrátil z ruského zajetí jako legionář. Ovšem pak tu byl děda Drábek. Ten byl důstojníkem armády Rakouska-Uherska. Ne sice právě naruživým, ale přeci jenom sloužícím.

A jednoho mrazivého večera se na nádraží v Ústí nad Orlicí loučilo mužstvo jeho regimentu se svými rodinami možná navždy. Můj táta to ve svých vzpomínkách popisuje takto: „Nebylo veselo u toho vlaku. A jak tak jdeme po peroně, zarazí tatínka nějaký mladý praporčík v elegantní unformě a jestli prý tatínek neumí zdravit. Zařval to pěkně hlasitě, aby si toho lidé taky všimli, samozřejmě německy. V životě jsem neviděl tatínka, aby na někoho tak vyjel, jako na toho praporčíka, který si tatínkovu zašlou hvězdičku spletl s hvězdičkou svobodníka. Postavil kluka do pozoru, vynadal mu, aby šel svou parádu předvádět jinam a ne k vlaku, který veze lidi na frontu, o které on moc zřejmě nic neví... Jak jsem byl na tatínka hrdý!“

Můj táta byl sice svobodníkem v pozdější armádě československé, ale daleko větších úspěchů dosáhl ve válce bez uniformy, tedy v podzemí. Ještě před vypuknutím války navštívil tajně prezidenta Beneše v Londýně. Nacisté ho o něco později poslali do Osvětimi s dokumenty oštemplovanými jako “návrat nežádoucí“. On se však přeci jenom vrátil, sloužil pak jako státní návladní. Po komunistickém puči dokázal celou rodinu převézt přes hranice a nakonec i do amerického bezpečí.

Rodinná vojenská tradice pak ve Spojených státech pokračovala. Bráška sloužil v americké armádě jako kaprál u polního soudu a já se přihlásil do amerického námořního letectva. O tom je však nutno pomlčet, protože jsem byl patrně tím nejhorším pilotním studentem, který kdy v ténto branži sloužil. Dokončil jsem svou námořní kariéru o rok později, ne ovšem jako pilot (přičemž si hodně lidí, kteří byli seznámeni s mými vzdušnými výkony, oddychlo), ale jako redaktor lodního časopisu na letadlové lodi zvané Forrestal. Na její palubě později vypukl požár který si vyžádal několik lidských životů, ale za to jsem doopravdy nemohl -- to už jsem byl zpátky na studiích ve Washingtonu.

Tím ovšem vše ještě nekončí. Je tu totiž ještě dcera Alexandra, která, ač Kanaďanka, pokračovala v rodinné tradici: přuhlásila se do amerického námořnictva, kde pak sloužila tři roky. Skončila tam jako petty officer, což se rovná asi tak šarži rotmistra.

...

Tato pestrá vojenská historie mé rodiny mi šla hlavou, když jsme letos slavili to zrod Československa a pak konec světové války. Mimo snad toho strýce Otty jsme se o vznik samostatného Československa žádný z nás přímo nezasloužili. Nutno ovšem konstatovat, že taky žádný z té naší rodiny mu v cestě nestál.



Diskuse


J. Lepka
20:17
1.12.2018

K. Janyška
9:26
1.12.2018

počet příspěvků: 5, poslední 2.12.2018 06:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.