Bylo jich samozřejmě víc, ale zmíním se jen o dvou, k nimž mne váže nejedna vzpomínka na doby vzdálené desítky let. Měl jsem jako dítko štěstí, protože lékařské péče nebylo moc potřeba. Občas jsem byl nachlazen, měl jsem rýmu, kašel, a pak obvyklé dětské nemoci. V prvních letech o mne pečoval lékař, tehdy ještě se soukromou praxí, pan doktor Antonín Hach (tentokrát budu psát skutečná jména), který měl ordinaci nedaleko Vyšehradu.

Přicházeli jsme tam, přesněji byl jsem přiváděn dávaje nepokrytě najevo nechuť k této návštěvě, především za účelem povinného očkování, jemuž jsem se vehementně bránil. Neznám nikoho, kdo by byl nadšen pohledem na injekční stříkačku. Podléhal jsem, občas po tužším boji, ale pan doktor byl prostě silnější. Byl členem Sokola, což mu dodalo fysickou sílu a později přidalo politické problémy, současně byl neobyčejně vlídný a trpělivý. Náš zápas ve volném stylu, ač předem prohraný, vedl tak, a s takovým komentářem, že jsem měl pocit důstojného ústupu. Nikoli zdrcující porážky. Jednou jsem byl krůček od vítězství. Při prohlídce krku, lehce zaníceného, jsem ztratil trpělivost a dřevěnou špachtli zasunutou do úst jsem v nestřežené chvíli překousnul. Ne úplně; jen praskla, a po vytažení byla nahrazena novou. Ale byl to úspěch, něco jako remíza v prvním poločase proti jasnému favoritovi.

Právě pan doktor Hach mne uznal způsobilým vstoupit do první třídy, když navzdory předchozím akcím, či snad díky nim, jsem byl shledán schopným vzdělávání. Zbývalo jediné „ale“ – byl jsem dítko drobné a nesmírně hubené. Pokusy vykrmit mne na hmotnost alespoň blízkou normálu totálně ztroskotávaly. Doporučení páně doktorovo, aby mi byl oběd odňat po půl hodině očividného nezájmu o pokrm s upozorněním, že další jídlo bude až svačina, naprosto selhalo – nejedl jsem ani svačinu. Přesněji požil jsem symbolické sousto, podobně jako když je státník pohoštěn chlebem a solí, čímž to končilo.

Fakt, že jsem přesto rostl, nelze patrně exaktně vysvětlit, leč by v mém těle probíhalo nějaké zpracování vzdušných plynů na způsob fotosyntézy. Vstoupil jsem tedy do první třídy, při tělocviku jsem stál u konce řady podle výšky, a konfekce na tuto míru mi byla široká. Tehdy se ale beztak většinou přešívalo ze staršího; já jsem dědil věci po bratrovi, nebo přímo jeho oděvy. Byl také hubený, takže nebylo třeba hlubokých úprav.

S nástupem do školy se objevila další osoba – školní lékařka. Žena, v našich dětských očích velmi stará, a navíc nám připadala přísná. Čas od času, intervaly si nepamatuji, přicházela a zkoumala naši tělesnou schránku v rámci možností prohlídky ve třídě. Pohnula nám končetinami, jakož i hlavou, konstatovala cosi o páteři. Klasickým a vrcholným momentem bylo štípnutí do břicha ve snaze zjistit zde tloušťku podkožního tuku. V tomto směru jsem byl na opačném konci spektra, jemuž v naší třídě vévodili Pavlík a Drahuška. Každý z nich by vyvážil několik spolužáků. U mne naopak vyznělo štípnutí prakticky naprázdno, jen navázalo na někdejší konstatování doktora Hacha. Vybavuje se mi hodnota, snad 0,5, kterou jsem později zahlédl v jakémsi záznamu. Snad to byl údaj o centimetrech tuku na mém břiše, ale připadá mi optimistický.

Nebyl jsem v tomto směru sám; řada mých kamarádů měla tukové zásoby neméně skromné. Po vyšetření obvykle následovalo doporučení ozdravného pobytu v Říčanech u Prahy, v tehdy proslulé Olivovně. Bylo to zařízení pro děti mého typu, kde o prázdninách měly nabírat hmotnost. Měl jsem výjimku, protože jsme do Říčan jezdili na chatu, kde se o totéž snažila moje maminka, a paní doktorka Klímová po konsultacích s rodiči nahlédla, že mateřská péče bude lepší. Byla jen potud, že jsem za prázdniny nabral jeden kilogram, a ztratil ho během září. Mám dojem, že Olivovna, nazvaná po manželech Olivových, kteří ji kdysi zřídili, snad zas funguje. Ale nejsem si jist.

Přiznám se, že nejen já, stejně tak i další spolužáci navržení k vyslání do Olivovny neměli pro tuto vyhlídku na omezení osobní svobody paní doktorku v lásce. Až po letech jsem se dozvěděl, že to byla nejen znamenitá lékařka, ale někdo, kdo věděl, co je to hlad, co podvýživa. Paní doktorka Elsa Klímová totiž byla židovka, takže po prožitých válečných zážitcích se snažila pomáhat, jak mohla. Jak patrno, ne vždy chápeme dobře míněnou pomoc, zvlášť jsme-li dětmi.

Paní doktorce jsem později připravil zpestření práce. To první jen vzala na vědomí. Ve druhé třídě jsme odjeli na školu v přírodě, kde jsem poslední týden dostal spálu. Pečoval o nás medik a v mém případě, jak přiznal, měl před očima obrázek z učebnice – malinový jazyk, osypané břicho, horečka. Obraz choroby vskutku dokonalý.

Toho dne, kdy diagnostikován, jsem byl uložen do separace čekaje na sanitku, přijela na kontrolu paní ředitelka naší školy. Vedena snad křesťanskými pohnutkami – skutkem křesťanského milosrdenství je nemocné navštěvovati – objevila se také v mém pokoji. S lítostí konstatovala můj chorobný stav a dala mi čokoládové bonbóny. Připomínám, že v roce 1950 to bylo něco. Čokoláda nebyla vůbec běžná. Bohužel spálu u mne doprovázelo nechutenství ještě větší, než ve zdravém stavu. Přesto, veden dobrým vychováním, jsem bonbóny s díky pozřel a vzápětí zvrátil paní ředitelce do klína. Pak, vyléčen penicilínem, jsem se vrátil do školy a naše školní lékařka si jen zaznamenala moje předchozí drama. Spolužáci přijali moje onemocnění s nelíčenou radostí, protože v důsledku nezbytné karantény pobyli v přírodě o týden déle.

O dva roky později jsme byli opět na škole v přírodě, v Lipové u Šluknova, ubytováni v místním zámku, tehdy komusi zabranému. Nevím, zda stavba ještě stojí. Kolem byly četné opuštěné domky, částečně v troskách, stopy po někdejších německých obyvatelích. V den odjezdu jsem se osypal, leč podivně, budilo to spíš dojem kopřivky, a diagnosa zněla: zarděnky. Doprovodilo ji doporučení týdenního klidu v domácí péči. I tentokrát se o nemoci vyslovil medik, který nás provázel. Choroba byla opravdu netypická; cítil jsem se dobře, takže pobyt doma byl příjemný.

Po nepříliš dlouhé době nás opět navštívila ve škole paní doktorka Klímová. Byl jsem shledán v pořádku, jen pořád hubený, což nebyla žádná novinka. Překvapení čekalo paní doktorku u následujícího žáka, jemuž se loupala kůže na dlaních. Stejný obraz byl u dalšího a dalšího. Epidemie spály, patrně končící, ale zajímavá tím, že nikdo nebyl před tím nemocný tak, jak by se u spály slušelo. Pokud si vzpomínám, spolužáci byli masově odvezeni kamsi na vyšetření a doktorka Klímová začala pátrat po zdroji nákazy. Když naše třídní učitelka připomněla moje domnělé zarděnky, pojala paní doktorka podezření a poslala mne rovněž na vyšetření. Nemýlila se; po bakteriologickém nálezu jsem byl překvalifikován na bacilonosiče. Následovala ambulantní léčba injekcemi olejové suspense penicilinu píchané do stehna. Nic příjemného. Maminka mne za tím účelem vodila na středisko do Palackého ulice v Praze a po přestálé injekci jsme šli do cukrárny, kde, vcelku očekávaně, moje věčné nechutenství polevovalo. Z tohoto hlediska mi léčba připadala neúměrně krátká – byly to snad jen čtyři injekce, tuším obden. Prohlídka v následujícím školním roce nepřinesla žádné nové překvapení, a s paní doktorkou Klímovou jsme se rozešli.

Už v dospělosti jsem se opakovaně setkával s doktorem Hachem, jenž bydlel nedaleko mého pracoviště. Tehdy už bělovlasý pán, stále štíhlé sokolské postavy a především vlídného úsměvu, jímž dával nepokrytě najevo radost z našich setkání. Nejednou jsme postáli v srdečném rozhovoru a zavzpomínali na střetnutí, kdy jsem byl maličkým sparingpartnerem tohoto muže. Jak řečeno, všechny boje jsem prohrál, ale to už byla úsměvná vzpomínka. Pak jsem jednou dostal obálku s černou ořízkou – pan doktor prohrál svoje vlastní utkání. S tou zprávou odešla část mého dětství. Dnes už jen vzpomínám na lékaře, který byl lidský v tom nejlepším smyslu.

Svět je malý. Po čase, již jako mladí muži, jsme byli požádáni, můj bratr a já, abychom v jedné rodině vystoupili coby Mikulášové. Dítko rodiny se nijak nezarazilo spatřením hned dvou světců, spokojenost s dárky byla velká. Pak jsme se sešli, už jen dospělí, a tu jsem ve společnosti spatřil paní doktorku Klímovou. Tentokrát už mi nepřipadala stará, jako v dětství, ona stará opravdu byla. Ale někdejší energie ji neopustila a já se mohl přihlásit jako její klient ze základní školy. Už nevím přesně, kolikrát jsem byl Mikulášem setkávaje se tak se svou někdejší školní lékařkou.

Pak se naše cesty zas rozešly, v dramatickém závěru šedesátých let. Paní doktorka našla nový domov za oceánem, a také poslední místo na konci životní pouti. Dodnes na ni vzpomínám a v duchu se omlouvám, že jsme ji jako děti chovaly v nelásce. Snažila se pomoci, jak jen bylo v jejích silách. V poválečných letech to nebylo snadné. Občas se štípnu v pase do břicha, pořád to není nejhorší, ale rozhodně to bude víc, než jakou hodnotu psávala paní doktorka k mému jménu. Když tak zaberu za kůži, za tu vrstvu, co je pod ní, vybaví se mi přísná tvář paní doktorky, a přemítám, co by řekla teď? A co by řekla, kdybych jí dnes, po desítkách let, děkoval za někdejší snahu něco pro nás, děti, udělat?