Čtenáře očekávající zpověď neúspěšného umělce rovnou upozorním, že mezi mými uměleckými začátky a jejich koncem uplynula velmi krátká doba, navíc v dětství. K napsání této vzpomínky mne přivedl v mediích hojně zmiňovaný pořad Star Dance, který však nesledujeme, protože nemáme televizor. Záměrně. Získá se tím čas na různé činnosti, i na odpočinek v klidu. Ale zpět k umění. Narážkou na pořad týkající se tance se propracovávám ke svému uměleckému debutu, který nebyl před kamerami.

V mých raných školních letech, na přelomu let čtyřicátých a padesátých, jsme slavili, protože se slavit muselo. Hlavní oslavy byly dvě – v listopadu výročí neblaze proslulé Velké říjnové socialistické revoluce, a v květnu pak osvobození Československa Rudou armádou. V souvislosti s oběma daty jsme opakovaně zhlédli filmy jako „Pád Berlína“ nebo „Stalingradská bitva“, což, musím přiznat, se nám, chlapečkům, docela líbilo. Největší úspěch však měl film „Přehlídka na Rudém náměstí“, jen si nejsem jist, zda je tenhle název správný, ale šlo o přehlídku vojsk tuším v roce 1951. Nastoupené šiky přehlížel již tehdy nemladý, leč legendární sovětský maršál Buďonnyj na koni světlé barvy. Těšili jsme se na jeho problémy vrátit vytasenou šavli do pochvy. Potud malé odbočení.

Nevím, o které z uvedených výročí tehdy šlo, ale kdosi nařídil, že máme před vlastními oslavami, promítáním filmu, my, školní děti, nejdřív zatančit v kině na podiu. Mladší generaci dodávám, že v některých kinech předválečného původu bylo před filmovým plátnem podium, na němž stálo piano. To byla památka na němé filmy doprovázené pianistou. Hudba by tedy byla, sehnat hudebníka nebylo těžké, takže zbývali tanečníci. To jsme byli my, žáci tehdy snad druhé třídy, rovněž už přesně nevím.

Tanec nebyl nijak náročný, měli jsme ve čtveřicích vtančit na podium, čtveřice se rozdělily na dvojice a ty pak pokračovaly v jakémsi poskakování. Jak vidíte, uplynul hodně dlouhý čas, takže mi choreografie už vypadla z hlavy. Ne tak detaily. Čtveřici tvořili dva chlapci a dvě holčičky, po následném rozdělení byly dvojice smíšené. Chlapeček měl mít červené trenýrky a bílé tričko, tedy spíš úbor sokolský, holčička tričko rovněž bílé a sukénku modrou. Rodiče vše opatřili, což v těch dobách nebylo snadné, paní učitelka s námi trénovala v tělocvičně a také byla generálka v kině.

Zde trochu odbočím neskromně ke své osobě. Nebyl jsem zdatný tanečník, což jsem dokazoval už dřív, protože jsme v rámci tělocviku občas tančili lidové tance a moje počínání jasně naznačovalo, že tento umělecký směr je mi uzavřen. Tady se však muselo slavit, a tedy tančit. Kromě naznačené absence tanečního nadání problém se mnou spočíval v tom, že jsem byl nejen velmi hubený, to byli všichni chlapečkové, obezita byla vzácností, ale také hodně malý. Potíž tak byla s výběrem partnerky, aby byla ještě menší. Nakonec se našla, jmenovala se Milenka, droboučké stvoření, takže my dva dohromady bychom hmotností vydali za jednoho dnešního dobře živeného školáka.

Když nastal den našeho vystoupení, my děti jsme trému ani neměly, zato naše paní učitelka ano. To mi přiznala mnohem později, po letech. Naštěstí významnou část publika tvořili naši rodiče a příbuzní, a rodinné zázemí uklidňovalo. Opakuji, nás malé. Zazněla hudba, čekali jsme vedle podia za oponou, kolem níž jsme měli vtančit okolo piana na prkna, která neznamenala svět. První vystoupení se povedlo, rodiče byli nadšeni. Z důvodů, které už si též nepamatuji, jsme vystupovali ještě jednou. Snad dokonce jiný den, což není podstatné.

Při nástupu, když jsme dostali pokyn vtančit na podium, jsem se trochu zamotal do opony, samozřejmě jsem s sebou strhnul Milenku, a klopýtnutí se přeneslo i na zbytek naší čtveřice, neboť jsme se všichni drželi v pase. Osudná textilie mne sice pustila, ale stačila za krátký okamžik vyvést mne zcela z rytmu a současně nasměrovat na piano. Narazil jsem do něj bokem a je neuvěřitelné, že tak drobné tělo, jako bylo tehdy moje, dokáže vyloudit z nástroje hromový zvuk. Zadunění se rozlehlo kinem, celá naše čtveřice na podium spíš vlétla a narážela do dalších čtveřic, které se nám tak podařilo rovněž vyvést z rytmu. Po rozdělení na dvojice se každá snažila rytmus chytit, což se některým podařilo až na konci vystoupení.

Bouřlivý potlesk mi byl náplastí na bolest v boku; byla tam modřina. Po letech, když jsme měli vlastní děti, jsem na to vzpomínal, a tehdy chápal, že rodiče mají radost z dětí vždy, i když se zrovna nevede. Tím moje dráha tanečníka skončila a taneční hodiny, které byly v pubertálním věku zvykem, jsem absolvoval hlavně proto, že jsme tam šli jako parta kamarádů ze školy. Jeden z nich byl dokonce ještě horší tanečník než já. Před uměním jsem posléze dal přednost exaktním vědám.

S tancem a také s další vzpomínkou na první školní léta jsem se setkal po čase coby student tehdejší jedenáctiletky, která nesla v názvu dovětek „s rozšířeným vyučováním v jazyce ruském“. Bylo to někdejší předválečné ruské gymnasium, v jehož původní budově, v Praze na Pankráci, sídlila tehdy škola pro děti sovětských občanů žijících v Československu. To bylo koncem padesátých let. I tentokrát se mělo slavit a také tančit, ne však v rámci válečných či revolučních výročí, ale u příležitosti oslav Nového roku. Známá to „jolka“, a my jsme byli vysláni, abychom do zmíněné školy dorazili v rámci tak zvané družby. Jinak během roku žádné kontakty nebyly.

I tentokrát byl na programu tanec, míněno taneční vystoupení, naší třídy se však, naštěstí, netýkal, což jsem přijal s úlevou u vědomí své taneční neschopnosti. Povinnost tančit se sovětskou mládeží dostala jiná třída. Přijala to bez nadšení, což lze pochopit, protože mládež, v té době holdující charlestonu, se sotva nadchla pro kolové tance. Obraz družby tak byl spíš neradostný. Na této oslavě jsem se však setkal se svým filmovým hrdinou, s maršálem Buďonným. Ten byl, vedle stromečku, další dekorací oslavy. Hruď plná vyznamenání úspěšně soutěžila s ozdobami zelených větví. Proslulý válečník, který přečkal i děsivé Stalinovy čistky Rudé armády před druhou světovou válkou, o nichž se samozřejmě nemluvilo. Na této oslavě on sám už netančil, byl v letech, ale jevil známky nadšení z vystoupení, která byla vesměs bídná. Tehdy také neměl svou šavli. Naštěstí. Věren celoživotnímu zvyku byl totiž nadopován, nejspíš vodkou, takže pokud by šavli měl, patrně by ji tasil.