V odezvě na projev vyvolali levicoví předáci povyk a prohlásili Klause div ne za zaprodance pravice. To je ovšem zcela směšné. Klaus se v projevu neodchýlil od ničeho, co by už mnohokrát neopakoval před tím. Zmírnil jen některé akcenty. Útočí na protireformní trendy a hlavně na koncept, podle něhož je povinností státu zajistit občanům blahobyt. Stát má vytvořit fungující a stabilní rámec pro svobodné rozvíjení aktivit, a jen ze svobodné aktivity blahobyt může vyplynout, to je tresť tohoto učení.

Klaus se nepřímo, avšak velmi čitelně dotkl i některých aktuálních problémů. Ale ani tím nepřekvapil - vydírání ze strany nemocničního lékařského personálu kritizoval už předtím, přibyl snad jen nacionální akcent, když připomněl Dykovu báseň a jeho slova o opouštění vlasti.

Šťouravá mysl jistě objeví i momenty vyvolávající úsměv, jako když hned na začátku Klaus vyjádřil naději, aby se tento rok neopakovaly volby... To je věru naděje mnoha z nás! No a lze čekat nevrlou odezvu na závěrečnou pasáž, kdy Klaus staví optimistický postoj do kontrastu s pesimistickými postoji věčných kverulantů. Ona je kritika od kverulace někdy těžko oddělitelná. Co je kverulace? Opakovaná kritika a ustavičný výlev nespokojenosti? Když ale i proud důvodů k nespokojenosti neochabuje, pak se nepřetržitosti kritiky budeme sotva divit. Ale toto nebudiž bráni jinak, než to bylo myšleno, jen jako poznámku na okraj vynikajícího bilančního projevu Václava Klause, který plně využívá toho, že se praktická politika dostala do rukou opravdu prťavých lidí. Však i ta doposud vyslovená kritika Klausových postojů je hodně prťavá.