6.5.2024 | Svátek má Radoslav


VOLBY: Vesele k urnám!

28.5.2010

Alexandr Mitrofanov se v úterním komentáři Práva vyjádřil, že nemá smysl kroužkovat čtyři poslední na kandidátkách, neboť toto dno nemá s politikou zkušenosti ani respekt u spolustraníků a v případě zvolení nebudou mít takoví poslanci za sebou přátelskou skupinu a stanou se loutkami v rukou šíbrů. V pátečním komentáři se zase Martin Hekrdla divil, že tak lehkomyslný návrh na defenestraci v mezích zákona je šířen a vnímán se „zvláštní vážností“.

I další kritici žasnou nad tím, že mnozí občané hodlají vzít volební zákon vážně a pomocí svých čtyř povolených preferenčních kroužků chtějí přehlasovat politiky na horních místech a tím prolomit jejich setrvačné očekávání, že už mají zajištěné abonentky na sedadla. Stejně setrvačně asi uvažovali v květnu 1618 pánové Slavata a Martinic až do momentu, kdy byli dostrkáni k oknu hradní kanceláře a hozeni do hnoje. Zastánci Defenestrace 2010 se rozhodli pro nenásilný způsob, jak vyhodit politiky, kteří zklamali. Je to elegantní, nicméně vážná záležitost a čím víc lidí si to uvědomí, tím bude reálnější šance na úspěch.

Proto zakladatelé této občanské iniciativy šíří myšlenku moderní defenestrace všemi dostupnými sdělovacími prostředky, aniž by měli finanční podporu nějaké skupiny či partaje a aniž by měli soukromé plány usednout do nějaké politické funkce. Mají jiný vysoký cíl - aby parlamentní demokracie byla funkční a nikoliv jen proklamovaná. Aby zahořklí a bezradní občané našli vůli jít k volbám – ne se strachem, ale s pocitem, že lze věci změnit! Šířit skepsi je ale samozřejmě snadnější.

Moje první volby se odehrály v době normalizace. Společně se sestrou, maminkou a babičkou jsme vešly do volební místnosti pět minut před skončením manifestační akce. Jako profláknutá rodina jsme byly uvítány šepotem předsedkyně volební komise: „Tak bacha, jsou tady!“ Dostaly jsme lístky, já a sestra navíc nějaké diplomy (jako prvovoličky) a pak jsme se seřadily k jediné plentě. Působila panensky. Dokonce tam nebyla ani tužka. Ale my jsme měly i pravítka a pečlivě škrtaly. Babička ve frontě nevydržela a škrtala na kabelce. V místnosti bylo nepřátelské ticho. Když jsme skončily pietní akt a vyšly před školu, zahodily jsme se sestrou své diplomy do koše, byly zadrženy esenbáky, perlustrovány a zapsány do seznamu rebelů. Sestra tím rozhodla o svém nepřijetí na vysokou školu, mně, která už jsem tam byla, po čase vyloučili, maminku vyhodili z dobré práce uklízečky v hotelu, aby neinfikovala. Na babičku důchodkyni to stát v příštích volbách zkoušel s přenosnou urnou, ale nedozvonil se, odjela raději na Karlštejn. Naše rodinné škrtání ani pozdější neúčast výsledky voleb neovlivnily, celé to byla šaškárna: volební zákon tvrdil něco, co pak stát v praxi popřel, ve statistikách přelhal i odvahu těch nemnohých.

Dnes se s výsledky voleb manipulovat nedá, s voliči se manipuluje předem. Při kampani stran si občan vybírá tým, který chce dostat do reprezentace, ale pokud má o některých hráčích pochyby, může dát preferenční hlasy náhradníkům. Podle skeptiků to ale nepovede k osvěžení týmu, pouze přivede na hřiště neodborníky, kteří s nasazením do hry nepočítali. Sedí prý na střídačce jen pro efekt, dostali dres, aby mohli mávat fanynkám. O těchto lidech dole prý nic nevíme a jsou to samí laici. V čem? Sbor poslanců má být složený z mužů a žen různých povolání, různých povah a různých zkušeností a poslanecký slib zavazuje zvolené, aby svůj mandát „vykonávali v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Pokud máte dojem, že v tomto ohledu jsou současní politici ti nejkompetentnější, pak je samozřejmě i nadále volte.

Pokud tento pocit nemáte, vezměte za slovo dolní kandidáty, volte je a požadujte po nich plné převzetí zodpovědnosti plynoucí z nově nabytých pozic. Proceduru se noví poslanci brzy naučí. Staré politické psy už ale novým kouskům ani cti nenaučíme. Možná je ale trochu poučíme, když je pomocí preferenčních hlasů vyměníme.

Právo, 24.5.2010

Lenka Procházková