NASA svolala tiskovou konferenci a oznámila, že našla na Marsu vodu. Ta je pekelně slaná a díky tomu je schopná přejít do tekutého stavu v údobí, kdy je na Marsu příjemné teplíčko, to znamená nějakých těch třiadvacet, samozřejmě pod nulou.

Na Zemi známe také jedno místo s nehorázně slanou vodou. Je to Mrtvé moře na hranici Izraele a Jordánska. Plavat se v něm normálně nedá, voda je tak děsně hustá, že vás to obrátí na záda a všechno vás na těle začne štípat. Že by to zabíjelo? Jsou v tom mikroorganismy, a dá se tudíž předpokládat, že by nějací pidiživůtci mohli být i na Marsu.

Senzace? Důvod k oslavám nebo k panice?

Ono se občas říká, že průkazný objev existence mimozemského života v jakékoli formě povede k totální změně myšlení a že svět pak už nebude stejný jako před tím. V tomto ohledu je moje skepse v rozmezí kosmickém. I kdyby se ukázalo, že na Marsu žijí mužíčkové se zelenými tykadly, lidem to bude putna a na jejich pohledu na svět to nezmění nic.

Je naprosto přirozené, že pro člověka je několik důležitých orbitálních vrstev – v pořadí důležitosti. Ta nejdůležitější je on sám, jeho pozice ve světě, naplnění potřeb a tužeb. Pak je vrstva rodiny, následují kamarádi a známí, pak volná komunita sounáležitosti, obec, národnost, stát, případně sportovní klub, náboženská příslušnost. Není na tom nic špatného, je to zcela přirozené. Jistě jsou jedinci, kteří mají tyto cibuloslupky uzpůsobené jinak a nechají se zavřít nebo upálit nebo vyhnat kvůli něčemu, co by jinému nestálo za fajfku tabáku, ale oni jsou výjimka z pravidla. Oni ovšem vytvářejí dějiny, ale zase na druhou stranu, dějiny jsou něco, co je standardnímu člověku šuma fuk.

Ale pořád je mu to míň šuma fuk než voda na Marsu.

A co já, je mi voda na Marsu taky šuma fuk?

No, jak se to vezme. Se mnou je problém. Já nikdy nepochyboval, že je na Marsu voda a že je tam i život, takže na tiskovku NASA reaguju asi slovy, to je dost, že jste na to taky přišli. Příště se mě zeptejte.