Ministři souhlasí s tím, aby si v homosexuálních párech mohl partner osvojit biologické dítě druhého partnera. Je to tedy bizarní termín, to biologické dítě, ale netřeba si nad tím lámat hlavu. Znamená to, že když má žena dítě a žije v partnerském vztahu s jinou ženou, nový zákon, zdaleka ještě nepřijatý, by jí přisoudil rodičovská práva.

Zákony by měly vycházet z reality a nikoli z ideových předpojatostí. Realita je takové, že existují vztahy lidí se stejným pohlavím a že se do toho přimíchají děti: logicky je to častější u žen, nicméně i mezi muži může taková situace nastat. Pak je třeba si položit otázku, co by se stalo, kdyby takový zákon nebyl (jako že zatím není). Partneři spolu žijí, je tu dítě, starají se o ně, ale práva nejsou.

Není tedy rozumný důvod jim v tom bránit.

Existenci tradiční rodiny to neohrozí.

Bude kolem toho ještě hodně ruchu a až se nakonec to právo přes všechny odpory prosadí, nejeden aktivista bude mít pocit, že je křížencem Mandely, dalajlámy a Matky Terezy. Ale bude to jen kodifikace toho, co existuje a co je tudíž realita.

Ostatně, takto mají zákony fungovat.

Což mě neodradí od poznámky, že to je vítězství homosexualismu jako politického hnutí a že hranice mezi rozumností a znásilněním rozumu a přirozenosti je velmi tenká. Proto je i v tomto případě třeba krajní obezřetnosti.

Poznámka nakonec:

V těchto dnech Polsko diskutuje o právech žen a o potratech a podobných věcech. Ráno jsem v rádiu zaznamenal referát o těch událostech a pobavilo mě, jak tam dali zaznít názoru rozhořčené polské aktivistky, která si stěžovala na neúnosné poměry, jež vedou k tomu, že polské ženy – podle ní – odmítají rodit. Přejí si liberalizaci potratů.

Když jsem to slyšel, pomyslel jsem si: není mi dáno všemu rozumět.