Vlk a beránek. To je všeobecně známá dvojka. V pohádkách, v bájích, v příslovích, ba dokonce snad i v bibli. Vlk a beránek. Ovšem Vlk a Beránek se také mohou sejít z důvodů naprosto prozaických, například proto, že spolu učili na jednom učňáku v dramatických letech kolem roku 1968.

Což se i stalo. Navíc, obě ta jména docela seděla. Láďa byl klidný, slušně vychovaný a postavou drobnější muž, zatímco já byl vždycky vzteklá hysterka a měl jsem už tehdy skoro devadesát kilo. Takže Beránek byl prostě považován tak nějak za „beránka“. Jako že je hodnej a klidnej.

Což si evidentně myslel i závodní zubař. Tehdy bylo všechno „národní“ a „závodní“, tudíž i doktoři. Závodní lékař, takový fabrický obvoďák, byl doplňován závodním zubařem. Byli i dobrý závodní lékaři. Určitě. I já jednoho potkal. Ovšem většinou si závodní zubaři nezadali s vojenskýma zubařema a k těm šel člověk vždycky, až nebylo naprosté zbytí.

Ordinace závodního zubaře byla ve vedlejší továrně zvané „Maggovka“, kde pracovalo mnoho mladých žen a dívek. V to letní poledne byla okna zubařské ordinace v prvním patře otevřena dokořán, ze dvora vonělo „maggi“, jak se plnilo na lince do lahví, a ovšem ještě víc než chuť na hovězí nudlovou polévku, která šla vzduchem, se vzduchem nesly také holčičí feromony.

Slečny, dívky i vdané paní chodily po dvoře, pod pracovníma pláštěma toho moc neměly, slunce pražilo a zubař čuměl z okna, div z něj nevypadnul. A přitom vrtal.

Láďa Beránek, momentální pacient, už byl ve stařičkém zubařském křesle skoro vodorovný. Křeslo pamatovalo ještě bývalou soukromou ordinaci, odkud bylo „znárodněno“, a stejně staré byly i další nástroje a přístroje. Vrtačka byla opatřena řemínkovým pohonem, který přenášel sílu dýchavičného elektrického motorku do vrtačky. Na konci vrtačky bylo něco, co pacientovi připomínalo cosi mezi husitským palcátem a ježkem stočeným do klubíčka. A bylo to veliký a veliký a zubař, hlavou otočený k oknu, se opájel dráždivou ženskou přítomností dole pod oknem. Z výhledu navíc mohl seshora z prvního patra nahlížet do výstřihů. A že bylo na co koukat. U nás, v královstvím českém, je v tomto ohledu vždycky kam nahlížet. Tady se obecně žádný Twiggy neuchytily. Zubař šmíroval, rukou tlačil na vrtačku a ta se zakusovala do zubu.

„Ééé,“ úpěl v křesle Láďa a snažil se posuňky upozornit zubaře, že to fakt děsně bolí. Sestra v ušmudlaném plášti cosi smolila do karet a kdyby zubař vrtal Láďovi místo zubů čelo, bylo by jí to jedno.

„Hochtohe,“ snažil se Láďa. „Hochtohe, to hoíí,“ huhňal a snažil se na zubaře dosáhnout. Jenže ten už byl tak zaujat krásou výhledu do sladkých údolí, že by se snad muselo v ordinaci střílet, aby si něčeho všiml.

Ale jak říkal kdysi Jarda Váňa, můj pozdější šéf, když jsme nadávali, že kolega Karel už je zase tři hodiny u tý svý kopretiny i se služebním autem: „Jo, vážení. Síla jedné ... (teď jak bych to napsal slušně, no prostě jednoho toho, co mají dámy, že, ehm) je tisíc koňských sil! Co proti tomu zmůže jedna moje, volská?“

Nevím, jak vy, ale já dokážu ve vypjatých okamžicích neuvěřitelné věci. Jednou jsem levou rukou kousek naklonil a nadzvednul sud s milori-modří, což je ferrokyanid železitý. Ten sud vážil 320 kilo a právě mi rantlem dosedl na ukazováček pravé ruky, s kterým jsem nedokázal dostatečně rychle uhnout, když jsem ten sud shazoval z „ještěrky“.

I Láďovy reflexy najednou zavelely nedbat beránčí povahy a jak tak už ležel na tom křesle, skrčil nohy a trčil je dopředu. V cestě nohou ovšem stál zubař. Obounožný kopanec, který najednou zubař dostal, jej uvedl do pohybu. Jak se automaticky rukou pořád držel vrtačky, tak jej rána pootočila a jak se pootočil, vymrštěný mohutným sounožným kopancem, dopadl kostrčí na litinový radiátor ústředního topení.

Doktor vyl, Láďa řval a sestra ječela. Zubař kvílel na linoleu a držel se za prdel, oplášťovaná semetrika v přechodu ječela na Láďu a ten si mezitím vyrval ze zubu ten děsný vrtáček, který - když se zakousl a vybudil nervovou soustavu ke kopanci - zůstal v tom vrtaném zubu. Všechno to byly jen reflexy a odehrávalo se to v nanosekundách.

Tak to alespoň tvrdil přizvaný znalec, když se pracovní úraz soudruha dentisty zubaře projednával na SNB a na závodním výboru. Protože pracovní úraz je pracovní úraz a napadení pracovníka socialistického zdravotnictví, kterýžto si pak léčil naraženou kostrč nějaký ten týden, to byl malér.

Bylo to potřeba ututlat. Jenom střelení novináři a naprostí idealističtí magoři chtějí hned všechno „ventilovat“ a „řešit“. Většina lidí ví, že nic se nemá jíst tak horké, jak se to uvaří. A čím větší průser, tím více je nutno jej nějak tiše jej zlikvidovat.

Jak to říkal ten průvodce turistů po starém hradu:
„Zde vidíte velký nástěnný obraz barona z Lipperštejna, který se proslavil svojí zásadovostí, spravedlností, tím, jak všem měřil stejně a nepravosti potíral. Když tento ctný a zásadový muž zemřel ve věku 35 let, celé panství si oddechlo.“

V malém městě kousek od Prahy, kolem kterého vyrostlo několik nových fabrik a zůstalo staré nádraží, v roce 1969, kdy se náš příběh odehrával, měli totiž místní potentáti ještě v čerstvé paměti nedávný malér. Příslušní orgánové a vedoucí pracovníci měli totiž největší zájem „napadení soudruha doktora“, osvědčeného pracovníka našeho znárodněného zdravotnictví, tak nějak tiše zlikvidovat. Protože ten poslední průser, to bylo jen tak tak. O co šlo?

Na místním nádraží pracoval totiž jeden ze starých komunistů, takový ten dělnický kádr, co to myslel celý život, jak sám říkal, poctivě. A skutečně. Povýšit se mu přes rudou knížku nepodařilo moc vysoko, jen tak trochu. Což ho štvalo. On sice poctivý podle svého mínění byl, ale zase nebyl úplně chytrej.

Dotyčný předválečný člen Strany vždy a všude důležitě vykládal, když došlo na problémy, které jsme tak nějak soudruzi, nestačili vyřešit v tom kalupu na cestě sociálismu, že nějaké chyby se udělaly, že soudruzi.

Ale u nás, u nás, jak všichni vidíme a jak píší v Rudém právu, jde vše kupředu, úkoly se plní, plán se překračuje, podívejte na ty krásný baráky, ty paneláky, co vyrostly, jak tam se lidem bydlí a vůbec. To v kapitalismu, dodával, v kapitalismu, tam je bída!

„Já to vim z osobní týdle... zkušenosti,“ dodával a opakoval potisící známou historku jak byl za války v Itálii. „Všechny děti bosý, na chleba nebylo, v barákách na podlaze místo prken, jako jsme měli my doma to né, jen udusaná hlína, ani koně tam nemaj a všecko vozí na oslech, kadit choděj na pole...“

Nikdo neprotestoval. Ono se tehdy ani moc protestovat nedalo.

Když přišly „prověrky“ v roce 1969, soudruzi „z centra“ se zaměřili ponejvíce na velké fabriky kolem městečka a nádraží bylo tak nějak celkem bokem. Takže se dumalo, jak by se to s tou prověrkovou komisí sfouklo. Protože prověrka, to za socialismu každý věděl, to je organizovaný průser. (Faktická poznámka: prověrkami neprošlo anebo rovnou vystoupilo ze Strany 700 000, slovy sedm set tisíc lidí, co zároveň přišlo i o místo, a dalších cca půl milionu technicko-hospodářských pracovníků nestraníků bylo také vyhozeno.)

A tu prověrkovou komisi musí někdo řídit. A ten, kdo sedí v prověrkové komisi a rozhodoval o bytí nebytí prověřovaného, by neměl být - pokud to bylo možný - úplný šmejd. Musel to být „kádr“, ale pokud možno zvládnutelný. Neboť, jak všichni věděli, když Strana utužovala linii, začaly padat hlavy. A Strana si přála do komisí nasazovat Osvědčené Kádry.

Nakonec, jak se mnozí obávali, Strana povolala našeho soudruha do čela komise. Stará česká zkušenost praví, že není nikdy nic horšího než přesvědčený a nadšený blbec.

Půlka nádražáků chodila domů už předem zelená. Bude se kádrovat, vyhazovat, vyškrtávat, bude čistka, šlo všem hlavou. A povede to ten známý vůl, co furt vykládá o bídě v Itálii. S tím se musí něco udělat.

A udělali. Soudruh měl významné životní jubileum, a tak mu odboráři navrhli a vedení za odměnu koupilo zájezd s Čedokem do Itálie. V Čedoku byli rádi, protože kdekdo už nikam skoro nesměl a ti, co směli, se ze zájezdů houfně nevraceli, takže soudruzi měli problémy. Bylo běžné, že do Rakouska vyjel autobus a nazpátek se z čtyřiceti lidí vrátili čtyři, počítaje v to řidiče a průvodce. A když se nevrátili ze zájezdu po stopách soudruha Lenina z Londýna ani mladí soudruzi z Leninského svazu mladých, bdělost zavládla přímo úděsná. Ale i Čedok měl plánované úkoly! Takže nějaký zájezdy se přeci jenom podnikaly.

Starý zasloužilý soudruh odjel. Pak přišel pohled z Říma. Jen s nic neříkajícím textem, že soudruh soudruhy pozdravuje, a jinak nic. Za 14 dní se soudruh z výletu do světa mamonu a kapitálu, jak se psávalo v Rudém právu, vrátil.

Druhý den ráno se přiřítil k předsedovi Základní organizace KSČ a hned ve dveřích na něj začal řvát, že toho má dost, že je všem za blbce, že vykládal všude, jak je v Itálii bída jako v roce 1944, když tam byl. Běsnil, že věřil těm kecům v Rudém právu. „A von tam má každej kretén,“ řval na předsedu ZO KSČ, „každej kretén,“ zdůraznil starý soudruh, “v tý Itálii, každej má televizi a většinou barevnou! A nemaj žádný osly, ale jezděj všichni autem a všichni jsou veselí a mají plný obchody a děte s celou Stranou do hajzlu, já vám na to seru! Moje snacha pak pravila, že jsem v okolí jedinej vůl, který neví, jak to na Západě vypadá!“

A pak silně hlasitě dodal, že tady jim vrací stranickou legitimaci a už ji nechce ani vidět. A tu rudou pracovní knížku vzal a roztrhal a dupal po ní a řval na soudruha předsedu ZO KSČ, že je kretén. A všechno to bylo slyšet na chodbu, kde nenápadně postávali nádražní kancelářský myši a pár ajznboňáků z provozu. A byl malér.

Soudruha předválečného komunistu se podařilo zkrotit až přivolaným stranickým posilám. Dlouho starého soudruha přesvědčovali, že není blbec, že jen úplně nechápe dnešní moderní dobu. A pak dodali, že má jen pár roků do důchodu, aby na to myslel. Nalili vodku, což byl prověřený stranický chlast, uvařili kafe a legitimaci lepili dohromady, soudruha stále přemlouvali a uklidňovali a v duchu dumali, zda to byl nejlepší nápad poslat Starého Zasloužilého Soudruha na Západ. Protože si mysleli, že až to uvidí, tak snad už to nebude takový blbec coby předseda prověrkové komise. Ovšem co se stalo, to skutečně nečekali. No nakonec to starý předválečný soudruh pochopil a prověrky byly mírné. K radosti všech. Jo, na vysokých školách, televizi nebo na ministerstvech, to se to vyhazuje. Ale na nádraží musí ty vlaky skutečně jezdit!

A protože jednoho maléru bylo dost a dost a doba byla zlá, usoudili všichni zainteresovaní soudruzi, že závodní zubař může řvát, jak chce. Oni k němu nakonec stejně nechodí, oni chodí potají načerno k „neexistujícím“ soukromníkům a okresní tajemník na Homolku, co je určená pro soudruhy, takže z téhle strany nebezpečí nehrozí.

A jak již řečeno, povolali odborníky, poslechli si, jak to odborníci podle jejich přání hezky napsali, že se nejedná o žádný útok na socialistické zdravotnictví. Že šlo jen o reflexy, které máme konec konců každý, když se nám někdo promenáduje s vrtačkou v hubě. Jenže zubař furt kušnili a žádal důrazně po vedoucích orgánech, aby se podobným problémům předcházelo - čímž chtěl říci, aby Láďu pořádně skřípli. Ale soudruzi, při vzpomínce, jaké to je, když vám někdo vrtá zuby starodávným verkem a je mu jedno, jak řvete, učinili zásadní rozhodnutí.

Aby se situace nemohla opakovat, nechali okna závodní zubárny zašroubovat, aby se nedala otevírat. A natřít na bílo, protože v ordinaci, jak jistě každý soudruh ví, má být všechno natřeno na bílo. A soudruh zubař nebude moct čumět shora ženským do výstřihů a bude pokoj. Chtěl, aby se to nemohlo opakovat, a tak to zařídili.

Takže Beránek z toho vyšel, jak je v pohádkách zvykem, dobře a Vlka semlel zlý osud, tedy ty prověrky. Jak už to v pohádkách bývá.

Doba s změnila, ale jsou věci, které se nemění. Lékaři, zubaři a mladé dívky...

Jo a určitě znáte tu anekdotu, jak přijde slečna ke gynekologovi. Ne?

No tak to přijde slečna ke gynekologovi, slušně zaklepe a pak špitne: „Pane doktore, nezapomněla jsme si u vás včera kalhotky?“
„Ne slečno, určitě ne,“ odvětí odborný ženský lékař.
„Jejda, tak to promiňte,“ zapýří se dívka. „To já je asi zapomněla u zubaře!“

No, a do příště můžete dumat, proč by tak mohla mladá dáma zapomenout kalhotky u zubaře. Možností je totiž, jak vzdělaní čtenáři a čtenářky s fantazií chápou, víc než jen ta jedna.

P. S. Toto povídání se již nevešlo do knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“, která vyšla již mnohokrát, aby potěšila své čtenáře. Máte li zájem, můžete si knížku objednat na jonathanlivingston.cz

Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!
Americké agresoři utopíme v Rudém moři!
Naše vítězství je jisté, vzhůru na imperialisté!
Dnes kyselé zelí! Další rána západním štváčům!
Závěry XII. sjezdu KSČ plníme! (i do přinesených nádob)

Místopřísežné prohlášení
Autor tímto slavnostně prohlašuje, že všechny osoby, události, citované myšlenky, verše i texty písní zaznamenal tak, jak si je pamatuje on. Jak to bylo ve skutečnosti a jak přesně se z historického hlediska věci odehrávaly, jaká měly osoby občanská jména, jak se verše přesně rýmovaly a písně zněly, do toho ho netahejte. Tohle není dějepis ani umělecká kritika, to je to, co jsme zažili a jak si to já pamatuji.
Dokud si to ještě pamatuji.
Autor