Svůj život jsem spojil s letištěm. Nejenom profesní, ale i osobní. Když jsem nastoupil v roce 1970 na Staré letiště, to bylo v době, kdy ještě hangáry a dílny patřily ČSA a já byl zamilovaný do své přítelkyně. Ta ovšem záhy poznala, že život s leteckým mechanikem není pro ni jako umělkyni dostatečně inspirativní, a tak se na mne záhy vykašlala. Když jsem odešel od aerolinií ke Slovairu, dostal jsem se mezi lidi, čili do provozu. A tam byly hezké holky, které dělaly na výpravně, vodily cestující k letadlům, prostě se motaly kolem letadel. Samozřejmě, piloti a jiné oprýmkované bytosti měly před námi přednost, ale i tak se na nás někdy dostalo.

Dělal jsem mechanika na čtyřistadesítkách v Mariánských Lázních. Jeden kapitán, známý akrobat, šel tak daleko, že vždycky sehnal ženskou také svému mechanikovi! Ale já byl v té době zamilovaný, takže jsem toho příliš nevyužíval. Když jsme nedávno byli spolu na pivu, vzpomínali jsme na to se slzou v oku. Tehdy se mi ty dámy zdály obstarožní, mně bylo pětadvacet a jim mezi třiceti a čtyřiceti. Dnes by pro mne byly dámy tohoto věku mladice! Záleží na úhlu pohledu.

Pak jsem se vrátil k ČSA. Pracoval jsem na startu a potkával krasavice v uniformách. No, to nemohlo skončit jinak, než že jsem se zase zamiloval. A tak jsem začal chodit s holkou, která vodila lidi k letadlům. Tato funkce myslím už v Praze neexistuje, vlastně ano, děvčata stále vodí cestující k letadlům ATR a k letadlům, co stojí mimo choboty. Moje přítelkyně udělala konkurs na stevardku (mne tehdy opět neobeslali!) a začala létat. Teď se dostáváme k tomu, o čem chci psát: jaké to je žít s letuškou.

Na palubách letadel je obdivujeme, jak se proplétají ve slušivých uniformách s úsměvem uličkou mezi cestujícími a ve filmech ještě k tomu nabízejí jídlo. V halách letišť jdou ve skupinách v čele s kapitánem se čtyřmi prýmky na rukávě a s „listím“ na čepici. Za sebou táhnou tašku na kolečkách; takový obrázek je možno vidět na kterémkoli letišti na světě. Na vysokých podpatcích, v kostýmku, nalíčené a načesané, prostě holky jak ze škatulky. Setkal jsem se s jednou vyloženě ošklivou děvou, klasická inťoška-baťůžkářka s mastnými vlasy, která mi řekla, že je stevardka. „No, ty jo! To snad ne! To už asi nejsou ve výběrových komisích soudní lidé!“ Ale pak jsem ji na palubě letadla potkal v uniformě - a já ji nepoznal! Inu, uniforma dělá divy. To mi připomnělo, jak jsem se hlásil v roce 1973 na stevarda a oni mi řekli, že dají vědět. Dodnes nedali, ale já bych se na palubě letadel jistě vyjímal líp než leckterá anorektička, kdy cestující váhá, zda se to uličkou nepohybuje násada od koštěte! Ale to je již jiná pohádka…

Když se nějaká holka rozhodne, že bude stevardkou a jako v americkém filmu uloví nějakého kapitána, nebo se jenom ze zvědavosti přihlásí do konkurzu na stevardku a projde přijímacím řízením, čeká ji dvouměsíční kurz. Díky tomu, že výcvikové středisko ČSA je v současnosti velmi sofistikované, mohou s adeptkami cloumat v maketě trupu jako ve skutečné turbulenci, celá kabina letadla se může zaplnit kouřem a krasavice musí dostat figuranty z letadla ven, při turbulenci se nesmí pozvracet - a to model trupu, který je ve výcvikovém středisku, dovede věci! Včetně pádů a ostrých náklonů! A při tom může klidně vzniknout oheň na palubě a stevardky ho musí zlikvidovat! Už při tomto drilu začínají adeptky tušit, že to jako ve filmu nebude.

Když stevardka projde všemi úskalími výcviku, dojde k vytouženému létání na linkách. Za mých časů novicky „brousily“ Piešťany, Bratislavu a Košice, zvané Slovenský dvojboj, a také Ostravu. Občas jim dali čuchnout k Frankfurtu, Paříži a nejdál byla Moskva. Po nějaké době za odměnu létaly do Singapuru přes Bombaj, nebo přes Bombaj do Hanoje. To už byl velký svět pobytů. Singapur se létal téměř na tři neděle. Praha - Bombaj, tam letadlo vzala další posádka, pobyt v Bombaji v hotelu u moře, za týden do Singapuru, tam opět pobyt, a ze Singapuru zpět do Bombaje, zase týden pobyt, tentokrát ve vile ČSA, a odlet zpět do Prahy. I když letadla létala neustále plná, linka byla v devadesátých letech zrušena, stejně tak Hanoj, a tak druhá největší národnostní menšina u nás cestuje s jinými dopravci. Ale obchodní politika ČSA je jiná kapitola.

Na pobytech vznikala tropická manželství, což jest jiné pojmenování pro nevěru. Co také dělat, když člověk leží u moře, které hučí, cikády cikají a tropická květena opojně voní. Některý pilot to neustál, rozvedl se a vzal si krásnou a mladou kolegyni. Doma měl „starou bábu“, která mu sice vychovávala děti a starala se o chod domácnosti, ale mladá krasavice je mladá krasavice! A tak milý pilot začal snášet na další hnízdo.

Takže máte doma stevardku! Jenže úplně jinou, než jsou ve filmech, a také jinou než potkává cestující na palubě letadel. Máte doma totálně vyčerpanou ženskou, jejímž jediným snem je sprcha a vlastní postel a mít od všeho pokoj. Nedávno mi jeden člověk, který je jinak fajn, vysvětloval, jak si člověk musí napřed usadit své rituály, že když přijel na dovolenou do Řecka, trvalo mu to asi tři dny, než si je usadil. „Prosím tě, a co to je?“ „No, to je třeba, že se ráno probudíš v osm a v osm patnáct jdeš na záchod, pak si vyčistíš zuby a osprchuješ se. To musí jít všechno ve stejném rytmu, aby sis skutečně odpočinul.“ Nevím, kde na takovou blbost přišel. Nevím, jak by to dělaly chudinky stevardky, které spí pomalu každý den v jiné posteli a jednou se dostanou na hotel v deset večer, den nato třeba až ve dvě v noci. V některých destinacích, jako jsou třeba Atény, kam přiletí letadlo po půlnoci a odlétá ráno v pět, zůstává posádka na palubě, protože se nevyplatí jít na hotel.

Má-li manželka toto povolání, je na partnerovi, aby se postaral o domácnost. Musí nakupovat a vařit, dát prádlo do pračky, odnést ho na mandl. Manžel musí přijmout fakt, že stevardka, byť sebepracovitější, nemůže připravovat denně teplé večeře, protože není fyzicky přítomná. A mají-li děti, manžel se o ně musí postarat, protože manželka- stevardka je na lince a vrátí se bůhvíkdy. Upřímně řečeno, kdybych neměl maminku, která se o mého Honzu ráda starala, vodila a vyzvedávala ho ze školky, pomáhala mi s domácností, nevím, jak bych to stíhal!

Za časů Jaků a jejich turnusů se plánovači velmi pečlivě starali, aby se stevardky zbytečně doma neflákaly, a tak po sedmidenním turnusu měly 24 hodin volna a za měsíc nalétaly až 120 hodin, tedy hodiny od startu do vypnutí motorů, plus čas strávený papírováním a cesta domů, takže na odpočinek mnoho nezbývalo. Dokud jsme neměli syna, tak jsme občas někam i vyrazili, ale únava se hromadila, až má žena neměla už vůbec žádnou náladu někam jít a jejím jediným snem byla ta sprcha a postel.

Kam se poděla krasavice, která v kostýmku na jehlových podpatcích kráčí halou a sklízí obdivné pohledy kolemjdoucích mužů a závistivé pohledy žen? Kam se poděla romantika dálek? Místo krasavice jsem měl doma utahanou ženskou, která se ani nelíčí, protože si musí pleť odpočinout, a místo v lodičkách chodí ve sportovních botách.

Znám jednu holku, která učila na devítiletce na malém městě. Za sedm a půl tisíce měsíčně. Její touhou bylo létat. Tedy, tvrdila to. Vždycky, když jsme se někde sešli, vyptávala se mé současné partnerky, také stevardky, jaké to je - létat. A snila o tom, jak bude spát každou noc v jiném hotelu, jaké to bude romantické a dobrodružné. Přihlásila se do konkurzu. Prošla a už ve výcviku začala nadávat, jaká je to dřina, že si nemyslela, že bude stále pryč z domova. Její partner, také z malého města, je velmi patriarchální muž typu „macho“, takový, pro kterého je ženská méněcenný tvor. Když začala létat, nemohl se smířit s tím, že vydělává dvakrát víc než on, a hlavně s tím, že nemá doma nakoupeno a uvařeno. Děvče vystřízlivělo z romantiky a zjistilo, že létání je hlavně dřina, jenom s nádechem romantiky. Je to děvče, které by se dalo nazvat „domácí puťkou“, tak vaří do zásoby do kastrůlků, aby se její partner nezlobil.

Ještě s jedním jevem jsem se u tohoto povolání sešel. V sousedství bydlí dáma, která se chtěla stát stevardkou. Neustále k nám chodila a točila se kolem mé ženy: „Miluško sem, Miluško tam.“ A také: „Honzo, teda já tě obdivuji, jak ta letadla musíš celá znát, to musíš být opravdu dobrej, fakt.“ Pak nastoupila do kurzu a začala létat. Po roce mi přestala odpovídat na pozdrav, když jsme se v letadle sešli, po dalším půlroce začala ignorovat mou bývalou ženu. Sláva jí tak stoupla do hlavy, že se s ní zatočila zeměkoule. No, sláva? Jaká sláva? Vozit nametené fotbalisty, kteří se chovají jako dobytek, „nové Rusy“, kteří dokáží na lince do Moskvy vypít láhev starého koňaku, kterou koupili v hale letiště za sedmdesát tisíc a pít to rovnou z láhve, vézt ministra, který si za letu sundá boty a ponožky a dloube se mezi prsty a čuchá k tomu? Vézt do Bruselu naše představitele, kteří se mezi sebou hádají, kdo je víc VIP, kdo má větší nárok na bussines class, když je plná? Přitom nesmí hnout brvou a dělat, že nic nevidí a jako by se nic nestalo.

Mít za ženu letušku má také nesporné klady, kromě finančního efektu také to, že nemáme šanci si zevšednět, protože se často nevidíme; také své vaření jsem dotáhl téměř k dokonalosti. A v mém případě je důležité také to, že si večer mám s kým povídat o letadlech. Tedy, když je doma…

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora