Úžasný vynález je ta síť sítí, internet! Každý si může psát, co chce. Já můžu psát své Čechoviny, a když je někdo ochotný je zveřejnit, tak i vyjdou. Stejně tak mě může kde kdo beztrestně napadat, že jsem fízl, když jsem po roce 1989 začal jezdit na Západ, že musím být komunista, když jsem mohl pracovat od roku 1970 na letišti, že jsem amerikanista, když napíšu že jsem rád, že můžu dělat na amerických letadlech.

Pravda, dělal jsem od roku 1970 na letišti, kam jsem nastoupil po dokončení letecké průmyslovky, na generálních opravách IL 14. Nedělal jsem ani mistra, ani parťáka, nelétal jsem doprovody s dálkovýma „dvaašdesátkama“, ani jsem nikdy nepracoval na stanici v New Yorku nebo Singapúru, neudělal jsem žádnou kariéru, pro svůj „angažovaný postoj“ jsem skončil na demontáži motorů v motorárně, neb nebylo nic horšího. Tudy skutečně loajální straníci jenom proběhli, aby se nedejbože neumazali. Protože to nikam nevedlo a naskytlo se místo staničního mechanika na L200 Morava u SlovAiru, tak jsem odešel a začal skutečnou práci mechanika, s příchodem L410 jsem přešel na tato skvělá letadla. Se „čtyři sta desítkami“ jsem v rámci delimitace přišel zpět k ČSA, protože kdosi moudrý v sedmdesátých létech objevil, že pravidelnou dopravu v Československu mohou provozovat ze zákona pouze Československé aerolinie. Pracoval jsem léta na startu. V roce 1988 požádaly British Airways ČSA o šest mechaniků na svou stanici v Praze. Byl vypsán konkurz, do kterého jsem se přihlásil. Mechaniky vybírali Angličané a nikoliv vedení aerolinky, takže výsledek vypadal poněkud jinak, než si soudruh technický náměstek (později pan prezident společnosti) představoval. Zaměstnance BA kupodivu nikdy nezajímalo, jak kdo dělá nástěnky, jestli je ve straně a jestli o výročí zdobí okna… Je spíš zajímalo, jestli se člověk s nimi domluví a co ví o letadlech.

Foto autor

Začal boj. S kolegou P. jsme se rozhodli jet do Anglie na školení stůj co stůj. Když jsem zjistil, že jsme z výběru byli vyřazeni, zavolal jsem do Londýna pánovi, co nás vybíral, že jsme byli vyhozeni, což ho naštvalo a obratem volal soudruhovi náměstkovi (později panu prezidentovi), jak je to možné. Po několika takových peripetiích jsme konečně 17. listopadu 1989 (!) stáli před soudruhem náměstkem, který pronesl přímo věšteckou větu: „Podle mne budoucnost letectva je v sovětské technice, no ale když jste se vzhlídli v amerických letadlech, budiž. Hlavně nezapomeňte po návratu odevzdat hlášení o styku s cizincem! Kdyby nebyly takové propastné rozdíly v angličtině a dělal se výběr podle morálně volních vlastností, vy byste, soudruhu Čechu, nikam nejel!“ Tento proslov před odletem pronesl člověk, který se po převratu stal prezidentem ČSA a který o sobě v novinách skromně tvrdil, že je rozený manažer. Na jeho obranu je třeba říci, že na rozdíl od těch, co přišli po něm alespoň tušil, jak letecká společnost funguje. Takže v době, kdy se tady zvonilo klíči, já jsem byl ve vytoužené Anglii na školení na Boeingy 737-200 (že by zahraniční odboj?). Tak to je úvod pro ty, co mě napadají, že jsem musel být bůhví co, abych mohl dělat to, co dělám.

Také pro mého bývalého kolegu, který mne neustále napadá, protože ví daleko lépe než já, co jsem kdy a kde dělal, přestože žije od začátku osmdesátých let v zahraničí a spolu jsme prakticky dělali jen velmi krátce. Pravdou je, že poměrně dost našich spoluobčanů, kteří žijí v zahraničí, trpí dojmem, že jsme spadli zrovna ze stromů a že nás musí za každou cenu poučit, jak to u nás vlastně je. Tak jsem se třeba dozvěděl, že naše (rozuměj: česká) Nokie v USA fungovat nebude, když jsem potřeboval půjčit nabíječku, protože nabíječku na 120 voltů nemám. To bylo řečeno, přestože na stole ležela úplně ta samá Nokia paní domu! Myslím si, že poměrně značnému množství našich spoluobčanů se zastavil kalendář ve chvíli, kdy překročili hranice a nedokážou se vyrovnat s faktem, že si mohu u nás koupit toho samého Nikona, jako má on, nebo toho samého Mercedesa, s jakým pózuje před svým domem, že to je dnes jenom otázkou peněz.

Když jsem nastoupil v roce 1970 k ČSA, dostal podnik nápad, že se ještě vyučíme. Šlo o zkrácený kurz, zakončený tovaryšskou zkouškou. V té době byl hvězdou na učňáku mistr K. Vyprávěly se o něm neuvěřitelné legendy. Za mlada boxoval a když měl dobrou náladu, tak vyprávěl svým svěřencům o svém slavném zápase s Bulharem: „To jsem jednou boxoval s Bulharem, první kolo jsme se jenom tak oťukávali, druhý kolo jsem už šel do toho. Byl tvrdej, nedal se, ale v třetím kole jsem viděl, že nadešla má chvíle - Bulhar se odkryl, pravá značí, levá píše, Bulhar je v provazech, K. vítězí!“

Foto autor

Jednou jeden tehdy žák, nyní jeden z členů dozorčí rady, dostal od K. stokorunu, aby mu šel koupit housky. Samozřejmě se vrátil s obrovským igelitovým pytlem plným housek, inu za sto korun! „Ježíšímarjá, to je debil, co já budu dělat s tolika houskama? Dyk jsem ti dal stovku a řekl jasně: Kup za to housky!“ „No dyť jo, je to přesně za stovku, pane mistr.“ „Já se z vás pominu, to, že jsem vůl já, na to mám léta, ale vy byste měli myslet, vemte si, kdo chcete housku, já vás zvu.“

V dílně byl lis, který byl mechanický a poháněla ho dvě závaží, která byla na dvou ramenech. Závaží se vytočila nahoru, do lisu se vložil předmět, který bylo zapotřebí slisovat, závaží se roztočila a lis jel dolů. Aby nikdo nevkročil do dráhy závaží, byla natřená na červeno. Mistr K. měl zlozvyk, že při výkladu roztočil závaží a chodil po dílně a vykládal. Jednou na rotující závaží zapomněl a v zápalu výkladu vstoupil závažím do dráhy. Dostal ránu a šel k zemi. Jeden spolužák se nad něj postavil a začal ho odpočítávat jako v ringu. K. se probral, zamžoural očima a zařval: „Co mě odpočítáváš, ty pitomče, já ještě neusnul, stačil jsem to odpružit!“ Zvedl se a šel si dát na hlavu ledový obklad. Měli jsme ho rádi, byl to samorost, ale byl hodný. Jedna jeho poznámka do učňovské knížky také vstoupila do dějin učňáku. Jeden kolega přišel pozdě a K. povídá: „Máš učňovskou knížku?“ „Mám“. „Tak si do ní zapiš: Milý tatínku, milá maminko, jsem vůl, protože chodím pozdě!“

Dělal tam s námi jeden člověk a ten měl trochu pokroucený charakter. Neustále lezl K. do zadku: „Pane mistr sem, pane mistr tam.“ Jednou přinesl do dílny plechového kohoutka na klíček, který, když se natáhnul, tak zobal a ťapal: „Pane mistr, nemohl byste se na něj prosím podívat, je to moje zamilovaná hračka a neklove.“ Protože pan K. byl hodný člověk, řekl, že se na to podívá. Nám lezl spolužák na nervy, protože na nás neustále žaloval. Ve spojení se svou matkou, která dělala na vedení podniku, byl i dost nebezpečný. Tak jsme v době přestávky vzali milého kohoutka a strčili ho pod lis. Vytočili jsme závaží až nahoru, lis sjel dolů, rána, vylétly nějaké pružinky a konec. Když se potom náš spolužák sháněl po kohoutkovi, už ani nevím kdo z nás mu řekl: „Teda kde máš kohoutka, to nevím, ale pod lisem jsem viděl jeho fotku!“

Stejného člověka se týká také další příběh. Motory M 337 pro L 200 Morava se po GO konzervovaly horkým parafinem. Na to jsme měli v motorárně vyhřívanou vanu, kde byl rozehřátý parafin skladován. Protože tento člověk se domníval, že na nás může neustále donášet, že se na našem pracovišti kouří (já sám jsem nekuřák), zpívá a tančí, což samozřejmě neodpovídá revoluční době začátku sedmdesátých let, my jsme měli správně úpět, jak nám kovaná dělnická třída dala jasně najevo, co jsme zač, my odpadlíci. Místo toho na našem pracovišti byla strašná sranda. Z něj vzešly takové hvězdy jako nynější člen správní rady ČSA, místoředitel Střední odborné školy, mistr světa v letecké navigaci, prostě tam se tavily talenty! Onen člověk tam prostě překážel a i když mu maminka slíbila progresivní místo, tak strana potřebovala někoho, kdo by nás, „elementy“, sledoval.

To s tím kohoutkem byl pouhý začátek toho, co následovalo. Námi milovaný spolupracovník, když chodil podávat hlášení na schůze s vedením v pátek před koncem pracovní doby, nikdy nevěděl, v jakém stavu najde své nářadí v pondělí. Když jsme ho viděli, jak se v pondělí blíží ke své basičce s vercajkem, seřadili jsme se a čekali. Když otevřel své téměř nedotčené nářadí, zjistil, že basička je až po okraj naplněná ztuhlým parafinem. Hned to šel žalovat, že to je šikana. My jsme oponovali, že si stěžoval, že je v motorárně strašné vlhko a že má strach, že mu jeho nářadí zkoroduje, protože jeho na rozdíl od našeho bylo prací a olejem nedotčené, tak jsme mu ho nakonzervovali tím nejlepším způsobem. Mistrovi cukaly koutky, prémie nám sebrat nemohl, žádné jsme neměli, tak ho poslal do dílny a nám řekl, že jsme blbci, že je zase bude matinka pérovat. Milý kolega celé dva dny dloubal starým šroubovákem parafin ze svého nářadí.

Jindy, když žaloval na nynějšího basáka skupiny „Vrať se do hrobu“, že chodí kouřit do bedny od motoru a přitom ještě stihne rozmontovat motor za dobu danou normou, což on nemohl stihnout ani náhodou. To nám připadalo jako obzvlášť zavrženíhodné a když už měl nářadí nakonzervované, tak jsme mu ho svařili dohromady, aby mu ho nikdo neukradl. Pak si ho konečně vzala maminka někam jinam a my jsme mohli svobodně pět demontážnické písně, dělat ranní nástupy s pozdravem: „Zdar demontáži!“, na který se odpovídalo: „Zdar, zdar, nazdar!“

Ke skutečnému zvratu k lepšímu došlo po velkém maléru soudruha Křikavy, který nás šíleně dusil a který byl mistrem na tomto provozu. O něm jsem již psal, že jako milicionář nosil v srpnu i do kantýny přes rameno samopal, protože třídní nepřítel nikdy nespí. Dokonce v něm měl ten blb i zasunutý zásobník. Jednou, když se šel na konci směny sprchovat, pověsil samopal na dveře skříňky. Když se vrátil ze sprchy, ani si nevšiml, že mu samopal chybí. Přišel na to asi za hodinu, ale to jsme byli všichni už doma. Druhý den začalo dílo, všichni jsme museli otevřít své skříňky, kde nám policajti v civilu vyházeli jejich obsah na zem. Ti idioti se snad domnívali, že si někdo strčil samopal do skříňky. Po delší době přišel na místní oddělení Veřejné bezpečnosti balík, ve kterém byl inkriminovaný samopal i se zásobníkem. I když byli milicionáři pěkná paka, tak toto bylo i na ně dost a on z toho měl ohromné problémy a samopal už nikdy potom nenosil a nám dal také pokoj.

Foto autor

Na ještě jednu povedenou historku s tímto soudruhem si vzpomínám. Díky startům Tupolevů TU 104 z nedaleké dráhy 31 byla většina okenních tabulek prasklá, a tak na demontáži byla v zimě strašná zima, zejména když foukal vítr. My jsme si dávali pro zahřátí speciální nápoj: horké mléko s Pradědem, bylinnou hořkou. Na demontáži byla uklízečka jménem Helena. Bylo jí kolem třiceti, byla malá a velmi prsatá. Byla s ní legrace, někdy nám vařila i kafe nebo čaj. My jsme jí na oplátku dávali náš nápoj na zahřátí. Jednou jsme to trochu přehnali a milá Helena se nám malinko přiopila a začala být přítulná. Ne, že by nám to nějak zvlášť vadilo, ale prostředí demontáže nebylo zrovna příliš intimní. „Heleno, ukaž nám prsa! Udělej taky něco pro nás mladý, nezkažený.“ „Kluci, nechte toho, co byste na nich viděli, to má každá ženská!“. Přitom si rozepnula flanelovou košili a vystrčila svá ohromná prsa na světlo boží. Seděla přitom na klíně jednoho kolegy. Mně se rozčilením až orosily brýle, taková prsa jsem viděl akorát v zakázaných časopisech.

V tu chvíli vešel do dílny mistr, soudruh Křikava. My jsme od Heleny odskočili a předstírali, že pracujeme, ruce zabořené v motorech. Klidně přešel kolem polonahé uklízečky, pak mu ty dva mozkové závity, kterými ho pánbůh vybavil, řekly, že něco není v pořádku a vrátil se. „No, co, co to, to, to má znamenat?“ začal koktat. Helena stála, jak byla, pásla se na rozpacích soudruha milicionáře, který nevěděl, kam s očima, protože jí bylo jasné, že na takovou věc nemají soudruzi žádnou poučku, to je dané přírodou. „Když já nemůžu za to, že mě maj kluci rádi, pane mistr!“ Zastrčila si prsa zpět, zapnula si košili, vzala kýbl a když procházela kolem něj, ještě dodala: „Abys neomdlel, ty šašku!“ Ten tam stál s otevřenou pusou ještě dobrých pět minut, zatímco my jsme vyběhli z dílny a řvali jsme smíchy. Objímali jsme Helenu a děkovali jí za šou, kterou udělala. Ona na to jenom řekla: „Inu, když matka příroda dala!“

I když jsme tam byli všichni za trest, sešla se tam skupina skvělých lidí a já na to rád vzpomínám.

************************************

Konečně na knižní pulty!
V osmičkovém roce vždy přicházejí význačné události, proto
první jarní den roku 2008 vychází kniha
Jana Čecha - DROGA ZVANÁ LETADLA,
příběhy z leteckého prostředí známé z publikování pod názvem "Čechoviny"

Čtyřicet tři příběhů na 240 stranách s bohatým obrazovým doprovodem
vás doslova i obrazně odpoutá od pozemských starostí
a prožijete neuvěřitelné chvíle "mezi nebem a zemí"!

Od dubna 2008 u všech dobrých knihkupců a www.planes.cz za 290,- Kč!
Vydává Nakladatelství Jalna

************************************

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora