Nejlepším místem, kde se člověk dozví spoustu zajímavého o létání, je bezesporu hospoda. Neznám žádného letce s odtažitým vztahem k alkoholu, vlastně jednoho znám, ale to je parašutista. Jak známo, normální člověk se v letadle, které je ochotno letět, přivazuje, pouze tito šílenci, chlazení vzduchem, z něj skáčou!

Tedy, zpět k tématu. Několik mých kamarádů, kteří „sedí za pákami“, má utkvělou představu při mých pobytech v Británii, že se mi musí stýskat, a tak se pravidelně setkáváme v různých hospodách a tam jde řeč samozřejmě o letadlech. U British Airways je jeden kapitán, který létal v době falklandského konfliktu s Herculesem. Let z ostrova Ascension na Falklandy s „Herkou“, to chtělo celého chlapa! Bohužel si už nepamatuji kolikrát za let tankovali, ale bylo to neuvěřitelné. Zajímavé bylo, že armáda je asi na celém světě stejná: Co vychází v tabulkách, to musí fungovat i ve skutečnosti. Že tomu tak mnohdy není, o tom se člověk mnohokrát přesvědčil v praxi. A tak se stalo, že, když to Iron Lady „pískla“, armáda se dala do pohybu, aniž se někdo obtěžoval ověřit si, že taková obtížná věc jako let s pomalým Herculesem přes půl zeměkoule by také nemusela vyjít.

Posádka odstartovala s první „Herkou“ a dorazila na místo prvního tankování. Tam vyčkával tankovací HP Victor K.Mk2. Hercules se ohlásil, Victor vysunul hadici, snížil rychlost a čekal. Jenže, Hercules ani na plný plyn nebyl schopný držet krok s Victorem na minimálce! Velitel Victora vytáhl klapky, aby ještě snížil rychlost a za letadlem se začaly dít věci. Kdo někdy viděl plochu vztlakových klapek tohoto stroje, pochopí. V takovém úplavu se nebyl schopný Hercules stabilizovat a hadice za tankerem létala jak zběsilá.

„Hlavně, že to ti šašci měli údajně vyzkoušené! S námi to mlátilo jak uragán a o tom, napíchnout zmítající se hadici, nemohla být řeč. Uměli jsme tankovat z jiného Herculesa, ale toto jsme nikdy nezkoušeli. Pod námi moře, pevnina daleko a plavat, to bylo to poslední, co bychom chtěli. Zkoušeli jsme všechno možné, do toho nás bombardovala základna, jak to probíhá, asi jim bylo jasné, že to, do čeho nás poslali, není zrovna „košer“. Když už to vypadalo, že se budeme muset koupat, napadla mě poslední, spásná myšlenka, tankovat v klesavém letu, to je jediná možnost, jak „rozhulit“ Herku tak, abych dohonil létající pumpu. Domluvili jsme se s posádkou tankeru, že to je poslední možnost, i když to všechny příručky vysloveně zakazují, ale kašleme na příručky, nám už šlo o život a do vody se nám nechtělo. Victor začal klesat, za ním naše „Herka“ s plyny „na doraz“, ale blížili jsme se! Konečně jsme zachytili hadici a blahodárný petrolej nám začal proudit do stroje. Zaplať pánbůh! No, a tak jsme vymysleli nepředpisové, leč jediné možné plnění, které se ujalo jako standard v bitvě o Falklandy.„

Herculesy Royal Air Force s nástavci pro tankování za letu v akci v Iráku, foto: Igor

Jeden kapitán Boeingu 767, který má přezdívku „Bomber“, má jednu strašně špatnou vlastnost. Jeho angličtina je natolik zvláštní, že mu není téměř rozumět a s jistou dávkou alkoholu se svéráz jeho výslovnosti ještě zvětšuje. Jednou to došlo tak daleko, že jeho kapitán (v té době létal ještě jako druhý pilot), když jsme byli v hospodě, překládal „jeho“ angličtinu do normální. Bylo to asi tak: „Bla, bla, bla“ „On chtěl říct…“ Byla to náramná legrace. Létal léta jako kapitán Vulcanu a zúčastnil se také falklandského konfliktu.

Jeho vyprávění bylo strašně zajímavé, ale bylo to velmi obtížné díky jeho „zvláštní“ angličtině, takže líčení jednoho náletu bylo skoro stejně dlouhé jako nálet ve skutečnosti. Líčil, jak v malém kokpitu Vulcana strávili třicet hodin! Přitom v polovině letu bombardovali letiště Port Stanley a pak hajdy, dalších patnáct hodin domů! Mezitím asi šestkrát, možná vícekrát tankovali za letu. Teprve, když jsem byl u kamaráda, který vlastní tento bombardér, a měl jsem možnost si ho prolézt, jsem pochopil celé hrdinství této operace. Miniaturní kokpit, kam je přístup z trupu, kde sedí palubní mechanik, k němu zády navigátor a ještě je tam vojenský záchod, je to prostor tak dvakrát tři metry, a odtud je žebřík do kokpitu, který je tak těsný, že jsem měl při své postavě co dělat vejít se tam v džínách a v triku. V takovém miniaturním prostoru se tísnili čtyři lidé kolem třiceti hodin! Narychlo přidělávali na všechny operační Vulcany zařízení pro tankování za letu. Improvizace šla tak daleko, že jeden Vulcan neměl tankovací hubici a společnost Marshall of Cambridge nebyla schopná zařízení dodat okamžitě, že RAF požádala muzeum US Air Force, aby demontovali hubici na vystaveném Vulcanu a zapůjčili ji do Anglie! Což promptně udělali.

„Hele a jak jste tam chodili na záchod?“ „No, bylo to něco jako ve vězení, když se při potřebě dělíte o zážitky se spoluvězni, každé sezení bylo jako tisková konference! Ale musím říct, že po tom náletu jsme všichni spali jak zabití dvacet hodin“. Jeden Vulcan při pokusu o tankování urazil svou hubici a musel nouzově přistát v Brazilii, kde byl do konce války internován. Když člověk prochází kolem ohromného Vulcana, nikdy by ho nenapadlo, že pro posádku tam zbylo tak málo místa.

Vulcan Royal Air Force, foto: autor

Zmínil jsem se o kamarádovi, který vlastní tento bombardér. My, co sbíráme a stavíme kity, jsme „troškaři“ proti mému kolegovi od BA, který se „prsil“, že všechny naše modýlky jsou houby proti jeho éru. Jak řekl, tak i udělal. Sehnal od letectva vyřazeného Vulcana, naprosto kompletního a funkčního. Nevím, jak to udělal, ale měl ho i s pozemním zdrojem. Od svých sousedů si nechal podepsat, že jim nebude vadit, když bude mít na předzahrádce éro.

Sousedi, starší manželé, chudáci vůbec netušili, co je čeká. Teprve když se před domem objevil jeřáb a těžký tahač a na něm „bombarďák“ se sundanými křídly, začali cosi zlého tušit. Když se nad předzahrádkami okolních domků rozložil stín mohutných křídel a šílený mechanik čas od času cvičně nahodil APU, bylo zle. Zažili jsme ještě křestní večírek, kdy ječelo APU, my v trupu ječeli radostí, když jsme otevírali a zavírali pumovnici, blikali světlomety a zábleskovými majáky (Vulcan má pod trupem dva) a mnoho nechybělo (řekl bych, že to bylo jenom o pár lahví) a někoho by jistě napadlo nahodit motory, jejichž výtokové trysky byly kousek od domu. Před přistáním na Heathrow bylo jasné, kde leží městečko Slough, kterému tato obrovská delta kralovala. Sousedi se vzbouřili a dali věc k soudu, že letadlo musí pryč. Soud rozhodl šalamounsky: letadlo musí pryč, ale na náklady sousedů, když podepsali, že jim tam nevadí.

Tak se téměř letuschopný Vulcan ocitnul na letišti Standsted a odtamtud se přestěhoval nevímkam, ale je dle časopisu Fly Past v bezvadném stavu a vypadá to, že až to legislativa dovolí, půjde opět do vzduchu.

Vulcan Royal Air Force, foto: autor

Britská legislativa je v něčem opravdu zvláštní. Letadla kategorie „experimental“ jsou omezena váhově, a tak Avro Shackleton může létat jenom v Jihoafrické republice, jeden pilot, který má přes tisíc hodin na Phantomu, se na něj může jenom koukat v Duxfordu, kde ho má ustájeného a nakonzervovaného, ale jeho kolega může klidně létat s polskou Iskrou nebo s MiGem 15.

Tak to bylo něco z britských ostrovů. Zpět domů. Na Ruzyni začala platit nová bezpečnostní pravidla. Vymyslet filtr mezi kantýnou zaměstnanců a letištní plochou, mezi skladem s oleji a plochou, to už chce hlavu a to s velkým H! Člověk, který to údajně vymyslel a který díky tomuto „vynálezu“ silně a hlavně zbytečně zkomplikoval život zaměstnancům, je synem mého bývalého vedoucího.

S tímto pánem, musím popravdě říct, jsem vycházel dobře. Tento člověk jako jediný přežil pád „čtrnáctky“ na Vysočině. Při této nehodě přišel o nohu. Chodil s protézou a celkem to nebylo ani vidět. V sedmdesátých létech aerolinie stále bojovaly s dopravním podnikem, intervaly mezi autobusy byly velké, někdy ani autobus nejel, zejména v zimě si autobusáci krátili službu klábosením na konečné a nejezdili, tak jsme při každé výrobní poradě řešili dopravu do práce. Jednou v zimě jeden kolega, už silně vytočený, zařval na zmíněného vedoucího: „Vám se to směje, vás nezebe!“. Tím myslel, že jezdí do práce služebním autem, ale u člověka s protézou se to dá vysvětlit i jinak. Všichni jsme ztuhli, co se bude dít dál, ale vedoucí se začal smát: „Mě zase strašně štvou červotoči!“

S autobusáky jsme zažili spoustu dobrodružství. Jednou jsme jeli z práce a kolega, který se sám nahazoval a o kterém již byla řeč, šel za řidičem a ukazoval mu hodinky, že měl jet už před pěti minutami. Autobusák jel za odměnu krokem. Celý autobus naštvaně brblal. Až jeden kolega to vyřešil, když na Dědině vystupoval, přišel za řidičem a zařval na celý autobus: „Kamaráde, máš pravdu, když umíš prd, tak jeď radši pomalu!“ Zbytek cesty vypadal jak Velká cena, řidič se řítil na „kulaťák“ jak smyslů zbavený.

Ještě jeden příběh s Dopravním podnikem. Stáli jsme na nástupním ostrůvku před halou nového letiště a řidiči se vesele bavili a zcela ignorovali jízdní řád. V té době pracoval na letišti jeden schodař, vlastně ještě pracuje, a ten měl, díky stálému promile alkoholu v krvi, neuvěřitelné nápady. Šel za klábosícími řidiči, jestli by některý z nich neráčil jet. Na konečné stály tři autobusy 119 a nevypadalo to, že by ještě nějaký další byl na trati. Jeden z řidičů jedl patrně vtipnou kaši a ten odsekl: „Když seš tak chytrej, tak si jeď sám!“ To ale neměl říkat, nevěděl, komu to říká. Dotyčný Ž. sedl klidně za volant autobusu, otevřel všechny dveře, my jsme nastoupili a on vyjel směr metro. Když míjel vyjevené řidiče, otevřel za jízdy dveře a zakřičel: „Zajeď si pro něj na „kulaťák“, ty debile, možná, že ještě nějaký autobus dneska pojede!“ a odjel směr Dejvice. My jsme se smáli a měli jsme vyhlídkovou jízdu zdarma.

Tento schodař, čili řidič pojízdných schodů, proslul jednou neuvěřitelnou historkou. Na starém letišti, které v sedmdesátých létech okupovala letka ministerstva vnitra, potřebovali schody k ruské vládní IL 62. Nevím už, proč tam nemohli dát své, ale volali, že letí soudruh maršál Grečko, tak ať jsou ty schody čisté! Nikomu se tam nechtělo, to vždycky zavánělo malérem a ještě jízda s akumulátorovými schody z nového letiště na staré byla sama o sobě dobrodružství. Výše řečený Ž. vstal a řekl “nesmíme nechat soudruhy čekat“, nasadil si na hlavu bílozlatou čepici bolivijského námořnictva, kterou někdo zapomněl v letadle, a vyrazil.

Bylo před polednem a to už nějaké to promile bylo a nikdo netušil, co dokáže tento samorost spáchat. Na starém letišti ho přivítali a nějaký nezodpovědný člověk mu řekl, že delegace se trochu opozdila, tak ať si zatím dá v salónku něco k jídlu. No to ale neměl říkat! Ž. si vesele dopřával, když v tom se otevřely dveře a do salónku vkráčel soudruh maršál. Zakaleným zrakem se rozhlédl po místnosti. První, co uviděl, byla bílozlatá brigadýrka bolivijského námořnictva s ohromným znakem a neomylně k milému Ž. zamířil. Muž s touto čepicí se mu natolik zalíbil, že si s nim chtěl připít. Marně se je snažili „podržtaškové“ oddělit. „Ty marjak (námořník)?“ „Da, ja maršal češskovo morskovo flota (ano, jsem maršálem českého námořnictva). Soudruh maršál Grečko objal milého Ž. kolem ramen a s výkřikem „Moloděc, za pobědu! (na vítězství)“ do sebe kopli stakan vodky. Venku byl natažený červený koberec, vojenská kapela čekala, televize čekala a maršál našeho námořnictva si připíjel na vítězství se šéfem Varšavské smlouvy. Marně se je snažili roztrhnout. Nakonec se vypotáceli na plochu letiště a zavěšeni do sebe kráčeli po červeném koberci!

Režisér televizního přenosu šílel, policajti tušili malér, ale šéf Varšavské smlouvy našel ve schodaři zjevné zalíbení. Když došli k letadlu, políbil ho na obě tváře a dal mu vizitku, kdyby cokoliv naše námořnictvo potřebovalo, ať se na něj obrátí. Velení naší armády i ministr obrany nevěděli, co mají dělat, bylo zaděláno na průšvih! Jenom schodař byl naprosto klidný, když se do něj po odletu všichni pustili, jenom se přiopile usmíval a povídal: „Neserte mě, nebo mu zavolám a znovu nás osvobodí!“

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora