Někteří lidé vzpomínají se slzou v oku na komunismus, protože houska stála 45 haléřů, a proto bylo vůbec dobře. Já na tu dobu vzpomínám jako na dobu, kdy jsem nemohl na letišti dělat nic jiného, než tahat agregáty k letadlům a dávat pod kola „špalky“, protože jsem nebyl ani členem KSČ, ani příslušníkem LM či jiné organizace. Ale tím nechci říct, že bych si na letišti houby užil, jak ostatně dokládá mé vyprávění. Když jsem byl zaměstnancem společnosti Slov Air, zažil jsem neuvěřitelné věci. Tam bylo, řekl bych, rodinné prostředí, na stanicích jsme s piloty trávili dny i noci, a tak jsme se velmi sblížili, znal jsem jejich rodiny a oni zase mé lásky a problémy. Když jsem potom přešel k ČSA a později k zahraničním dopravcům, potvrdilo se přísloví, že mechanici mají k posádkám tak blízko, jak daleko je kokpit od země…

Piloti Slov Airu s námi trávili i poměrně dost času v hangárech při revizích, takže věděli jak vypadá letadlo, když je rozebrané. Ne, že by na letadlech s námi dělali, ale když měli sedět a čekat na zákazníka, tak raději chodili na „pokec“.

U této společnosti se mi podařil největší malér, jaký jsem kdy provedl, a doufám, že jiný už se mi nepodaří. První L 410A měly uzávěry nádrží na řetízkách, stejných, jaké se používaly na splachovadlech záchodů. Ploché řetízky byly eloxované a jak se máchaly stále v leteckém petroleji, řetízky ztvrdly a lámaly se. Mně se podařilo plochý řetízek zavřít pod víčko nádrže, takže nedoléhalo celou plochou na hrdlo a cestou do Bratislavy se víčko povolilo a za Brnem posádka zděšeně koukala, jak jim ubývá v pravé nádrži strašně rychle palivo. Protože ještě začal silně páchnout petrolej do kabiny, posádka vypnula pravý motor, do Bratislavy doletěli na jeden. Před přistáním požádali o požární asistenci. Prostě, ohromný malér.

Následovalo vyšetřování. V sedmdesátých létech se všechno považovalo za sabotáž. Vedení pražské stanice dalo od problému ruce pryč, „charakterně“ zapřelo, že jsem musel být v práci 48 hodin („jsi mladej, to vydržíš, nikoho tady nemám, musíš tady zůstat“). Nakonec mě z toho vysekala posádka, která nevím jak dokázala ukecat kriminálku i inspekci, že za to vlastně ani tak moc nemůžu, prostě to tam fungovalo jako ve správné rodině a já jsem jim dodnes vděčný. Vzal jsem si z toho i ponaučení, že když se mi něco nezdá, požaduji od nadřízeného zásadně písemné potvrzení.

Foto Petr Nesměrák

Piloti Slov Airu létali i různé zajímavé lety. Jeden kapitán, který dobře vládnul anglicky, byl požádán někým z Kunovic, jestli by neletěl se čtyřistadesítkou jako doprovod L 39 do Iráku. Protože to byl klasický člen „spolku přátel bezdechého vzrušení“, rád takovou nabídku přijal a nemýlil se, skutečně ten let nabízel „bezdeché vzrušení“ v míře nebývalé. L 39 se vyrábělo ve Vodochodech a v Letu Kunovice. Posádky na sebe nevražily, zato jejich znalost angličtiny byla minimální. To všechno a ještě k tomu nezměrné sebevědomí dávalo předpoklad k tomu, že let bude „zajímavý“.

Kolega, který mi to vyprávěl, letěl jako kapitán L 410, jako druhý pilot letěl mechanik (!), který neměl přístrojovou doložku a na čtyřistadesítce měl nalétáno jenom pár hodin, ale bylo to ve státním zájmu, dostal na let výjimku. První malér nastal v Bělehradě, kde doletěly devětatřicítky Turbolet a sedaly ve skupinách po třech, z čehož měl dispečer malé vánoce, to všechno ze vzduchu moderoval s letovou kontrolou anglicky kapitán L 410, která vyčkávala, až rychlí bratři sednou. Po naplnění odmítla letová kontrola podobnou šou zopakovat. Ďuro Š., známý akrobat a velmi svérázný člověk, si nechal na jeden list A4 napsat foneticky anglické fráze, které bude potřebovat k letu. Papír si přilepil leukoplastí na palubní desku se slovy „já jich je…!“ Nakonec byli Jugoslávci rádi, že se jich zbavili.

Další vystoupení začalo v Sofii při přiblížení. Ďuro žádal „svou angličtinou“ o radarové navedení. Tomu letový dispečer nerozuměl, a tak si to nechal několikrát zopakovat. Najednou viděl Ďuro dírou v mracích letiště, s výkřikem „Vidím dráhu, boha, píchám mraky, banzaj!“, převrátil devětatřicítku výkrutem do střemhlavého letu a za ním všechny ostatní . Vypadalo to, jako když Japonci napadli Pearl Harbour. Z mraků se vyřítily Albatrosy a provedly „velmi nestandardní“ přiblížení. Když tu pohromu viděli dispečeři, poslali všechna letadla, která byla na finále, pryč; Caravelle, která už měla zem nadohled, musela opakovat. Při prudkém obratu se papír s konverzací utrhnul z palubní desky a Juraj se ho marně snažil najít. „Do riti, kde je, ja sa na to vy…, sorry we are český piloti, ty vole, nevidíš ten zasr… papír? My prizemlimes teď, jo?“ Kapitán ze čtyřistadesítky neměl šanci situaci zachránit. Letadla přistála vzorně ve tvaru v trojicích, jenomže – a to byla ta strašná smůla, bez jakéhokoliv povolení.

Přílet kamuflovaných tryskáčů vypadal spíš jak vpád nějakého komanda než jako přílet letadel ze spřátelené země. Když letadla narolovala na stojánku, stála všude spousta policajtů se zbraněmi a nevypadali, že by se chtěli bavit. Ještě se do éteru ozvalo: „Včil jsme v riti!“ Strůjce toho všeho, člověk malý postavou, ale velký duší, sundal přilbu a vystoupil se svým odzbrojujícím úsměvem a šel k prvnímu policajtovi a objal ho se slovy: „Zdravstvuj, kde je plukovník Sava Savov?“ Naštěstí tento plukovník letectva, kterého Juraj odkudsi dobře znal (no, odkud, jasně že z nějakého mejdanu, kde mu plukovník řekl klasickou větu: „Kdybys někdy něco potřeboval, klidně zavolej!“), nevím jakým řízením náhody se na letišti objevil a zachránil je z beznadějné situace. Let do cílové stanice Bagdád již probíhal normálně. Když se jeden z nejvyšších vojáků bulharského letectva za ně zaručil a promluvil jim do duše, po tomto maléru se všichni uklidnili…

Foto Jan Čech

Na letišti v Kunovicích v sedmdesátých letech pracoval jistý vrátný, který nebyl duševně zcela fit (dalo by se říci, že byl intelektuálně nesmělý). Když zatknul mého kolegu, který si nesl přes rameno japonské radio s velkým knoflíkem ladění na boku (o kterém tvrdil, že to musí být kamera, že to pozná) a s napřaženou pistolí ho vedl k veliteli letiště, velitel mého drahého kolegu propustil se slovy, že ten pán není zcela při smyslech, ať promine.

Životním přáním tohoto cvoka bylo, aby byl zastřelen ve službě, aby ostatní členové stráže dávali čestnou salvu a stáli mu u rakve… Jednoho krásného letního dne zalétávali nové Čmeláky. Bylo horko a piloti si dali bundy od kombinéz do dvanáctsettrojky a létali jenom v tričkách. Jeden z nich si v bundě nechal průkazku, opravňující ke vstupu do podniku. Když skončil letový den, mechanici s dvanáctsettrojkou odjeli do fabriky a poslední Čmelák za nimi roloval. Zmíněný vrátný zastavil letadlo a dožadoval se průkazky. „Co blbnete, vždyť mě znáte, já jsem ten a ten, a průkazku mám v bundě, kterou mají kluci támhle v autě, tak mě pusťte, prosím!“ „Znám neznám, průkazku nemáte, já vás tam nemůžu pustit!“ a zavřel bránu.

Bezmocný pilot seděl v kokpitu bublajícího Čmeláka před zavřenou bránou. Chvíli tam stál, pak se naštval, otočil Čmeláka, odroloval kousek dál, dal tam plný plyn, klapky a přeskočil bránu a přistál na dvoře za ní. Šílený vrátný se vyřítil z vrátnice, cestou natahoval pistoli a byl by snad toho nešťastníka zastřelil, kdyby nezasáhl velitel letiště, který to naštěstí celé ze své kanceláře pozoroval. Po této příhodě ho myslím konečně poslali do důchodu, protože byl skutečně životu nebezpečný. Bohužel se mu nepoštěstilo aby ho někdo zastřelil, i když k tomu měl někdy hodně blízko. Nebezpečí ovšem číhalo zejména od jeho nadřízených.

Foto Jan Čech

V dobách nedávno minulých byl dominantním typem Tupolev TU 134A. Nebylo to špatné letadlo, byla to typická „kovářská“ práce. Hlučné a žíznivé letadlo pro sedmdesát cestujících, ale spolehlivé. Letadla měla pod trupem brzdící štít, který zpočátku naše posádky používaly, později byl deaktivovaný a napevno zašroubovaný. Rusové měli v těch místech přídavnou nádrž. TU 134A ČSA měly za pilotní kabinou velký nákladový prostor, který se nakládal pravými dveřmi a od průchozí uličky do pilotní kabiny jej oddělovala zatahovací mříž.

V dobách, kdy se tak nedbalo na předpisy (to je už strááášně dávno), létali také v tomto prostoru cestující, tedy samozřejmě ne normální, ale slovenské posádky, když letěly do Prahy do práce. Když nemusely hned po příletu do „ústavního prádla“ (uniformy) a na let, bývala to velmi veselá společnost. V předním zavazadlovém prostoru se kouřilo, popíjely se lihové nápoje, hrálo se na kytaru a občas i tančilo!

Tupolev měl svérázný silný zápach v kabině, ostatně každé letadlo nějak smrdí. Túčko ale nemělo odpad v kuchyňce a voda z výlevky odtékala do kontejneru, který se na cílové stanici vyléval. Nikdo ho ale nevypařoval, a tak zkyslé pompely a zbytky piva, ve kterých dále probíhal kvasný proces, vytvářely onen buquet. Zmínil jsem pompelu, to byl něco, o čem výrobce Fruta tvrdil, že je to džus, ale zasvěcení věděli, že to je tekutá frakce plastového kelímku, do něhož byl tento „boží lektvar“ umístěn. S vodkou to nebylo zase až tak špatné…

Foto Jan Čech

TU 134A mělo také několik nehod či mimořádných událostí, za které ale většinou mohl lidský faktor. Kromě přistání na dráze 31 na IL 18, které je dostatečně známé a události, kdy si letadlo „keclo“ na zadek při vykládání, když se musely napřed vyložit z předního zavazadlového prostoru kufry papalášů a v zadním zůstala tuna nákladu, je superkrátké přistání, když mašina na dráze 24 stála ještě před pojížděčkou „bravo“, publikováno asi prvně.

Čekal jsem na přílet a koukal jsem na přiblížení stotřicetčtyřky. Natažená mašina, plné klapky, prostě krása! Letadlo dosedlo - a stálo! Žádné klasické roztočení kol s obláčkem od spálené gumy, interceptory, reverzy a pojíždění. Nic takového, letadlo dosedlo a stálo, stálo téměř na místě. Ty obláčky od spálené gumy byly trochu větší, pak následovaly rány, jak bouchala kola. Posádka sedla na podvozek, který byl zabrzděn, zaparkován! Kromě výměny všech osmi kol hlavního podvozku se měnily ještě brzdové soupravy. Kapitánem na tomto letu byl jeden z nejzkušenějších pilotů. Takže hle, blbost se nevyhýbá ani těm zkušeným!

Foto Jan Čech

Ovšem bulharským orlům se podařilo v Praze tak „měkké“ přistání, prostě „praštili s tím jak se sirotkem“, až se jim otevřel zadní zavazadlový prostor a cestou ztráceli kufry „koupáků“ z Burgasu. Ti se pak divili, že měli koňak „Solnčev brjag“ všude v kufru a ne v láhvi, kterou vezli babičce, a že kufr měl na sobě „skid marks“ čili brzdnou stopu od toho, jak se snažil doběhnout letadlo, ze kterého vypadl a kde seděli jeho vyjevení majitelé. Těm z uší při dosednutí vytekl zbytek mořské vody a z nosu vylétl poslední zbytek písku!