Když jsem byla malá holka, měli jsme na vánoce vždycky smrček. Až po mnoha letech jsem pochopila, že to tak bylo proto, že v Praze se počestným způsobem jiný stromek sehnat nedal. Jednou jedinkrát naši někde získali borovičku, to mi mohlo být tak šest let. Dostala jsem hysterický záchvat, že to není vánoční stromek a že to nejsou žádné vánoce, když máme doma takovou hnusotu. Dceruška k pohledání, že.

Jako trochu starší jsem začala chodit s tatínkem stromky kupovat. Záměrně používám množné číslo, protože jsme se časem propracovali k tomu, že musí být dva. Bydleli jsme v prvorepublikovém bytě s vysokými stropy, tak tři metry padesát. A nějak jsme měli pocit (všichni, v tom jsem byla nevinně), že správný vánoční stromek musí být až po strop. Dobře, něco zabrala špička, něco podstavec, ale méně než třímetrový strom nám nevyhovoval.

Jenže totáční smrčky z prořezů byly tradičně slabé, až rachitické, s tenkými větývkami, jejichž počet se příliš neměnil, ať měl stromek metr nebo tři. Takový třímetrový smrk vypadal povětšinou jako velmi smutné pubertální koště. A tak můj praktický tatínek vymyslel, že budeme kupovat stromky dva a sesadíme je. Dva vánoční chudáčci vytvořili dohromady (poté, co jsme je špinaví a popíchaní sesadili a dotvořili vázacím drátem) nádherný košatý kus lesa.

Takový strom samozřejmě vyžadoval, abychom přestavěli ložnici, přesunuli šatní skříň a srolovali koberec. Jenže to byly skvělé vánoční činnosti, které nás ohromně bavily. Stejně jako ověšování toho gigantického smrku ozdobami, kousky z kolekce a stříbrnými řetězy a stavění velkého betlému, který byl v rodině už před válkou a původně byl papírový vystřihovací, ale ještě dědeček ho podlepil překližkou, takže figurky stály. Pravidelně jsme se s bratrem do krve hádali o to, kdo ho bude stavět.

Na stromku byly opravdové svíčky, nepamatuji se, že by nám někdy chytil, jen na některých ozdobách býval nakapaný vosk. Svíčky zapaloval zásadně jen tatínek, což bylo zřejmě bezpečnostní opatření; zapálil je vždycky těsně před tím, než se šlo ke stromku – na Štědrý večer a pak vždycky, když jsme si šli ke stromku sednout. Zpívali jsme při tom koledy, celá rodina. Snažila jsem se to zavést, když byl synek malý, ale to se mi nepovedlo – hlasité zpívání už v dnešních domácnostech nějak nefunguje.

Voskové svíčky už taky nemáme (ale zasekla jsem se, že mi elektrické domů nesmí, takže nesvítíme) a stromek je umělý – nedokážu přenést přes srdce každoroční vyhazování nádherných, mohutných a pravidelných stromů ze školek. Nicméně náš uměláč je až do stropu, což pravda v paneláku až taková výška není, a ověšený je tolik, že vcelku ani není vidět, že není živý. A pár borových větví dodá tu vánoční vůni.

Betlém zdědil bratr, takže nám nezbylo než nějaký sehnat, což koncem osmdesátých let nebylo jednoduché. Ve srovnání s betlémem mého dětství mi přijde ošklivý, ale zjistila jsem, že synek je na něj silně fixovaný a moje dehonestující poznámky nesnáší. Prostě rodinná tradice pokračuje :-)

Betlém nový, foto Zana

Betlém mého dětství uvidíte tady.