Ačkoli by se mohlo zdát, že vánoční svátky jsou pevně spojeny jen s křesťanstvím a s církví, nebylo tomu tak vždycky. Tato tradice se po světě nerozšířila jen následkem šířícího se křesťanství. Byla zde v trochu jiné formě již dlouho předtím, ještě než se do křesťanského kalendáře oficiálně zapsal 25. prosinec jako Den vánoční, o čemž se usnesl církevní koncil konaný v Konstantonopoli v roce 336. Tradice, při níž se slavil právě tento den, zde ale byla už dlouho před předpokládaným narozením Kristovým, k němuž mělo podle všeho dojít o více než tři století dříve. Ta sahá až hluboko do minulosti lidstva.

Na počátku musel stát každoroční boj toho nejviditelnějšího ze všech pohanských bohů, jímž bylo Slunce, se silami Zla, které už po několik měsíců kradly den co den něco z jeho blahodárných paprsků. Šamani a pohanští kněží, kteří měli na tom zavedené své živnosti, jistě ujišťovali věřící, že se musejí denně provádět určité rituály, podpořené nejprve asi krvavými oběťmi a později aspoň dodržováním půstu. Tento poslední zvyk se ujal i v křesťanství v čase adventu. Ke konci prosince už to začínalo vypadat opravdu zle, zejména pro ty z kmenů a národů, které obývaly severské oblasti. Tam toho slunce bylo zapotřebí nejvíc a tam také lidem nejvíc chybělo. Potom ale svitla naděje. Modlitby, oběti a půst zabraly a Slunci které, jak se zdálo, démonickým silám zimy až doposud beznadějně podléhalo, se podařilo situaci obrátit. K tomu došlo 21. prosince. O čtyři dny později už bylo jasno: dny se prodlužují a síly zla se nacházejí na ústupu!

Zimní slunovrat se kolem 25. prosince slavil nejspíš po dlouhá tisíciletí, jistě aspoň od dob, kdy si šamani různých pohanských kmenů dokázali vytvořit kalendáře, původně z kamenů, ze zářezů na stromech atp. To se asi dělo nezávisle a na různých místech světa. Nejintenzivněji se nejspíš slavil slunovrat opět u severských národů, pro něž návrat boha Slunce byl jistě tou nejdůležitější událostí, protože jeho předchozí slábnutí musely pociťovat po fyzické stránce nejvíc.

Slunovrat slavili ovšem i Římané, jejichž podnebí bylo sice mírnější, jejichž vojenské legie ale také musely často bojovat v drsných podmínkách proti kmenům ze severu. Nejspíš proto se právě v těchto legiích nejprve ujal kult slunečního boha Mitry, který později převzali i běžní Římané. Tito křesťany po první tři staletí po Kristově zrození těžce pronásledovali. Mitraismus ale v lecčems křesťanství připomínal, především v tom, že jeho hlavní bůh Mitra slavil narozeniny ve stejný den jako Ježíš Kristus, tedy 25. prosince. Mitra se podle legendy vynořil ze skály už jako téměř dospělý jinoch, což je také verzí zázračného zrození, podobně jako Ježíšův zrod z neposkvrněné panny.

Podobně jako se Slunci podařilo obrátit situaci, také křesťanství vyhrálo svůj boj, vlastně celou válku. K tomu došlo poté, kdy císař Konstantin milánským ediktem z roku 313 vyhlásil náboženskou svobodu. Jakmile už stálo křesťanství na vlastních nohách, nejjednodušší pro církevní otce bylo obě tato náboženství pokud možno nenápadně spojit a jít tak cestou nejmenšího odporu. Kde to šlo, kostely se postavily na místech pohanských chrámů. Základem křesťanských Vánoc se potom stal příběh o zrození Spasitele (jehož příchod se předpovídá už ve Starém zákoně) a vše se to dále napojilo na pohanské mýty. Zrození božského dítěte se navíc dalo dobře spojit se "znovuzrozením" slunce. Ti z Římanů, kteří předtím vzývali boha Mitru, mohli tak snadno a bez výčitek svědomí přejít na nové náboženství.

Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com