23.9.2018 | Svátek má Berta


ÚVAHA: Zimní nádech

6.4.2018

Noha mi dopadá na neobvykle tvrdou hlínu, je zima, vše je zmrzlé, zbytky úrody mi křupou pod nohama, všude je bílo, bezducho. Beztvará atmosféra tvořící sklony k melancholii je umocňována silným mrazem. Začíná vát vítr, cítím, jak mi mrzne obličej, zvedám levou ruku a šálou si zakrývám ústa a nos.

Pár kroků přede mnou kráčí malá černá obluda, zběsile vše očichává, není zvyklá na takovou volnost, není zvyklá na tento svět, chvílemi se neklidně otáčí za mnou, jako by se chtěla ujistit, jestli ji následuji, pak sebejistě opět vyráží kupředu. Chápu ji, život v kleci není nic pěkného, ale tomu ona nerozumí. Mráz zesiluje, má tvář mě bolí i přes vrstvu šály a ruky, kterou na ní mám. Jestli ji mrazí stejně jako mě, nevím, nedává to na sobě znát. Směřuji k lesu, kde vítr konečně zastaví stromy, a mne zavalí úleva.

Malá náhle zbystřuje. Hlava se jí opatrně pohybuje z jedné strany na druhou, až se zastavuje. Rozevírají se jí oči, probleskuje v nich vzrušení. Packy se odrážejí od země a soustavně na ni zase dopadají. Její cíl se mezitím stihl vzpamatovat, urostlá srna se v dáli počíná zmenšovat. To jako by ji ještě víc nabudilo a zrychluje, je to ještě štěně, nezná svět. Pravá ruka mnou náhle trhá a ona udělá ve sněhu dva kotrmelce. Vodítko je napnuté: „I ty hloupá.“

Ať chceme nebo ne, máme sklon věřit nějakým ideálům, obvyklým i neobvyklým, dobrým i špatným, jedním z nich je vlastenectví. Pociťujeme ho snad všichni. Jsme skupinoví tvorové, to nám přináší různé benefity a my je za to máme tendence bránit, řadit se k nim a rozšiřovat je, aby nezanikly. Vlastenectví je pocit, který se nazývá vděčnost.

Pakliže ho svlékneme, zjistíme, že před námi stojí něco naprosto přirozeného, nahá dívka, která nás celý život vábí, stejně jako lákala naše dědečky a jejich dědečky před nimi. Myšlenka na ni vzrušovala již pračlověka, který díky spolupráci přežíval, už on měl ke své skupině silné citové pouto.

Bez něj bychom zanikli, Havlíček by nikdy Čechy nebránil, nevysmíval by se do tváří mocnářů, když bylo trapné ticho, Hanka ani Linda by nenapsali rukopisy, nikdy by tak neriskovali svou pověst za věc tak malou, jako je ubránění českého národa před rozpínající se germanizací, Masaryk by nikdy nevytvořil náš stát, naši vlast, byli bychom jen mráček na sněhovém nebi, to on vytmavil můj i tvůj obrys, aby nás ostatní z té dálky viděli.

Bojovali za nás do posledního dechu, dohnala je k tomu láska, jež se tisíckrát znásobila s malostí země naší, trpěli a strádali, strávili celé životy v bídě, v hanbě, nenávidění, jen abychom dnes mohli stanout v Praze s pocitem, že jsme ve středu něčeho. Kdosi namítá: “Proč to tu tak zveličuješ, vždyť to přeci není střed vesmíru!“ „A přeci je!“ namítám ti, „je to střed, můj, tvůj, náš!“

Z dálky by se mohlo zdát, že mluvím s bohem, otočen zády k pozorovateli, přece kdyby každý byl, jak zde popisuji, byli bychom národ naprosto futuristický, země sbíhající schody eskalátorů metra po dvou, na nějž všechny nehnuté státy čekající, jak se situace vyvine, vzhlíží, zastavena by mohla být jen tím stojícím ve špatném směru. Ale ne, nemá čas na zahálky, vší silou do něj vráží a pokračuje dál za svým cílem. Byly bychom národ Čapků, Benešů, Masaryků, Krylů a Havlíčků. Proč jím nejsme? Kam se poděla má idea? Nachytali jste mě snad na holičkách? Jsem snad svými názory opředen jak moucha v kokonu?

Nikoliv, jen hledáme nejjednodušší cesty, jimiž si můžeme naši vděčnost, která nás napříč našimi životy trápí, koncentrovat. Naše životy sužuje lenost, nač dřít se pro tento stát, když zcela jistě to udělá někdo jiný? Viděli jste snad někdy někoho z těch lidí, co tvrdí, že vzhlíží k našemu národu, aby přečetl alespoň spisy T.G.M., muže, jenž doslova založil naší vlast? Není pak ubohé nazývat se vlastenci? Není vám stydno s tou vaší vděčností? Zneužíváte toho, že psychika je snadno zmanipulovatelná, a vždy, když vás hanba začne sžírat, začnete mrtvole slibovat sny, falešnými domněnkami přemlouváte své svědomí, že jste vděčni, pro vlast vše děláte, lháři. Vaše duše zažije pocitu, jak když koš do popelnice vynesete, ale vaše domovy jsou špínou přeplněné. Těžce jsem dveře otevíral, přes všechnu tu faleš. Už k vám nikdy nezavítám, nebylo mi z vás dobře.

Doma v křesle posedává postarší muž, strniště na jeho tváři dokazuje, že na svůj vzhled moc nepohlíží, před ním leží otevřené pivo, které si před chvílí musel nahřát na radiátoru, jelikož nesnese studené, už není, co býval, léta, kdy jezdil na motorce po zábavách, jsou tatam. Všechny ty holky, co s Tondou Koudelků sbalil, ale on byl lepší, on byl z nich ten, kdo nikdy neodjížděl s prázdnou. Byl někdo, všichni z něho měli respekt. Teď je sklář, denně stojí u rozžhavené pece a fouká sklo. Bolí ho z toho oči a ruce. Všechno, co chce, když přijde domů, je chvilka klidu s lahví u televize. Na dnešek se obzvlášť těšil, je olympiáda, jede se biatlon. Procházková je naše favoritka, ta to určitě zvládne, to bude zlatá. Taky už to všem řekl, že je to naše. Napětím si oblizuje rty. Závod je v polovině, ta naše je sice osmá, ale určitě to vytáhne, vždyť ztrácí jen 30 sekund. Neposlouchá Jiřinu, která ho volá na polívku, tohle je důležitější, tady jde o víc, tady jde o národní hrdost.

Dominik Štemberk


Diskuse


M. Pesat
10:45
6.4.2018

J. David
20:15
6.4.2018

S. Rehulka
10:28
6.4.2018

M. Krátký
5:48
6.4.2018

počet příspěvků: 4, poslední 6.4.2018 08:15









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.