Paralely v české literatuře pro děti

V původní české tvorbě se s fantasy až do devadesátých let nesetkáme. Je to dáno i tím, že Tolkienův Hobit u nás poprvé vyšel až roku 1979 a Endeho Příběh, který nikdy nekončí roku 1987. S jednotlivými prvky fantastické literatury se však v české literatuře můžeme setkat již ve středověku (Petrů 1984), fantastická literatura (jak ji chápe T. Todorov) u nás vznikala od 19. století (nejpřehledněji je toto téma zpracováno v anglické Encyklopedii fantastické literatury). S jednotlivými prvky fantasy se pak můžeme setkat u některých děl z meziválečného období. Součástí Mahenova Měsíce (1920) je próza Veselý okraj Absolutna. Princezna žijící na okraji Absolutna si nechává vyprávět pohádky o lidech. Potom jako „nejspanilejší z veverek vybíhá ven, rejdí na okraji balkónu, nevidět než její velké, černé oči, jež se ptají nad nejdrobnějšími z praciček: Kdo mně dáte oříšek?“ A Měsíc bezradně dodává : „Kde ho mám vzít? A člověka nevidět!“ Podle Suchomela celou knihou prochází antitetičnost: člověk – vesmír, člověk – nebešťané, člověk – bůh). „Člověk je definován poměrem k božství, ale bůh je zas rovnocenně vymezován kontextem lidského hledání a tázání.“ (Suchomel 1997) Nacházíme zde ony dva světy, jež se navzájem podmiňují, i když je dělí velká vzdálenost. Již v tomto období se však setkáme s autory, kteří přesazují pohádkové bytosti do lidského světa své současnosti. V Devateru pohádek (1932) K. Čapka se pohádkové postavy zařazují do civilní každodennosti: víly se dávají k baletu, skřítkové třídí poštu. Pohádkové postavy se ocitají v paradoxní situaci, protože musí žít ve světě, který jejich existenci vědecky popřel. „Zmíněné konfrontace sice zlidšťují, ba profanizují nadpřirozené jevy, ale poukazují také na omezený obzor prakticismu tzv. moderního člověka.“ (Holý 1998) Pohádkové postavy vystupují také v souboru próz Barevné stíny (vycházely nejprve samostatně, knižní vydání 1947) od V. Tilleho. Jejich konfrontace s civilním světem však vyznívá elegicky a nostalgicky. V próze Podzimní noci I. vysvětluje jedna z postav: „Narodili jsme se z duší lidských, a když ty mizí, mizíme i my. Naše doba přešla. Podívejte se jen po svém kraji, kde místo hvozdů se prostírají lány řípy, místo chaloupek a vesnic města a továrny, kde místo prostých vesničanů, kteří cítili se po denních strastech šťastni a blaženi v naší říši, nastoupili dělníci a lidé nového, jiného věku.“ Tatáž nostalgie je patrná v závěru Pána prstenů, kdy elfové se zničením prstenu ztrácejí většinu své kouzelné moci a odplouvají na Vzdálené ostrovy, tím končí jeden věk a začíná nový, chudší o elfy. především zde však připomeneme Endeho, jehož Fantazánii hrozí zánik vinou netečnosti lidí. U Tilleho se o záchranu pohádkové říše pokouší „básníci a učenci, kteří pečlivě a úsilně hledí osvěžiti staré pohádky“. Vypravěč se ptá krále, zda „není dost těch, kteří snaží se, aby lid zůstal věren starým svým zvykům, starým myšlenkám“. Král však odpovídá: „Děti, které doufají, že oživí sbírku pestrých, napnutých motýlů a přinutí uschlou květinu, aby kvetla, které chtějí zadržet proud života slovem a literou. Lid nás nemá potřebí. Odcházíme ze světa jako vy, když naplní se vaši dnové.“ I když oba autoři dávají na otázku po záchraně světa neobyčejného tutéž odpověď, její význam je protikladný. Fantazánii zachraňuje neprůbojný chlapec, dítě, jehož dětství je u Endeho chápáno jako nejvyšší hodnota (ve smyslu biblického „Jestliže nepřijmete Boží království jako děti, nikdy do něj nevstoupíte“). Oproti tomu Tille pod slovem „dítě“ rozumí dětinství, marnou a zpozdilou snahu těch, kteří dětmi už nejsou, ale chovají se stejně nerozumně. Jediná postava je schopna adaptovat se v nových podmínkách: Honza. Proměnila se jeho podoba: měl modrou dělnickou blůzu, jeho ruka byla „mozolná, s krátkými uštípanými nehty, zahnědlými od oleje ze strojů.“ Honza získává požehnání od starého krále: „On , zástupce vašeho lidu, může se přizpůsobit nové době. On stane se zástupcem nových myšlenek, jež se rodí ve vašem lidu. Jeho ať si všímají ti vaši lidé, kteří chtějí se starat o lid.“ Honza, který dříve bojoval kvůli záchraně princezny, se stává bojovníkem za sociální spravedlnost, boj dobra se zlem (a s ním i jasné rozlišení zlých a kladných hrdinů) se přesouvá do obyčejného světa. Pokud jsme výše psali o spojení pohádkové Eukatastrofy s křesťanstvím, zde můžeme připomenout, že i Tilleho přesazení postavy, která je kladná a vždy v pohádkovém světě vítězí, do každodenního světa implikuje vítězství „lidu“ a „nových myšlenek, jež se rodí v lidu“ v reálném světě.

Konfrontaci světa pohádkových bytostí a světa okázale civilního najedeme i u jiných českých autorů (Poláček, Langer, Michal). Nejblíže k žánru fantasy má zřejmě kniha, kterou Urbanová uvádí v přehledu jednotlivých titulů fantastické literatury pro děti: Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli strastiplné osudy pravého trpaslíka (1959) od L. Aškenazyho (Urbanová 1999). Podle typologie uvedené v Encyklopedii fantastické literatury by tato kniha mohla patřit k výše zmíněnému typu wainscots (doslova „táflování, deskování“). Za těmito deskami, v naprosté blízkosti obyčejného světa, se totiž skrývá svět zvířecích společenství (např. myší a krys). Obyvatelé tohoto světa se od lidí mohou lišit velikostí, svými schopnostmi, mohou být neviditelní či nesmrtelní. Mají svůj vlastní svět, který však proniká tím lidským. Hlavní hrdina Aškenazyho knihy trpaslík Pitrýsek pochází ze světa pohádek, z ilustrace k pohádce Jak hrdinský trpaslík snědl celou husu na posezení. Z tohoto světa Pitrýsek prchá, protože ho sužuje husa, se kterou obrázek sdílí. Tento „jiný“ svět se nachází uprostřed světa lidského, je jeho součástí, i když si většina lidí neuvědomuje jeho autonomnost i možnost přechodu z jednoho světa do druhého. Pitrýsek prodělává svou iniciační cestu, poznává své poslání a daří se mu i změnit obrázek (i pohádku), v nichž po svém návratu do knihy má vystupovat. Důležité je setkání s Velikým Gnomem, jehož srdce je rozkouskováno a trpí ve všech trpících bytostech (mytologické a náboženské asociace jsou nasnadě: od na kousky roztrhaného a vzkříšeného Dionýza až po Ježíše, pro kterého pomoc hladovějícím a opuštěným znamená pomoci jemu samému). Toto říká Pitrýskovi o jeho úloze. „Děti si tě braly pod polštář a zdávalo se jim o tobě. A některé z nich už vyrostly – a mají velké číslo bot a hlavu trochu zamotanou z toho jejich světa… Už nespí tak dobře, jako spávali, a trápí se ve tmě… A když už nevědí, kudy kam, kouknou se do rohu pokoje a tam najednou – trpaslík. Může svítit, ale nemusí – a oni ho hned poznají a říkají: „toho znám, toho jsem měl na obrázku. Ale to už je nějak dávno!“ A najednou si vzpomenou na první sníh, na květy z mrazu, na mýdlové bubliny, na svítící glóbus…“ Gnom (podobně jako kouzelný stařeček v závěru Čapkova Krakatitu) hrdinu poučuje: „jsi malý, a chceš všechno“. Pitrýsek, stejně jako hrdina jiné Aškenazyho knihy, Vánočního příběhu (zde je hrdinou malý chlapec), se pohybují ve světě obyčejného, ale obě hlavní postavy jsou neobyčejné. (Toto schéma je aplikovatelné i na Nezvalovu knihu Anička Skřítek a Slaměný Hubert (1936). Venkovské dítě je přesazeno do města, kde (podle slov Nezvala) „nedovede pojmenovat mnoho věcí, které vidí, a vysvětluje si je chybně podle svých starších zkušeností. Dává věcem jiná jména. V tom se podobá básníkovi, neboť nalézá bezděčné metafory.“ (Blahynka 1981) O nějaké iniciační cestě obou hrdinů však můžeme mluvit jen stěží.) Aškenazyho hrdinové nevykonávají žádné hrdinské skutky jako Tolkienovi či Lewisovi hrdinové, zato však zezázračňují, okouzlují svět, kterým procházejí (stejně jako Endeho Fantazánie zezázračňuje svět lidí). Oba světy se tak navzájem podmiňují (i když je to podmíněnost nerovnoměrná jako u Lewise): svět lidí by bez pohádkového světa mohl existovat, ale byl by ochuzený a zploštělý, pohádkový svět by bez lidského světa neexistoval vůbec, svým vznikem i smyslem své existence je s ním neoddělitelně spjatý.

Jiná kniha, ve které nacházíme prvky fantasy, jsou Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě (1964) od Z. K. Slabého. Toman dílo považuje za pohádkovou sci-fi (Toman 1999). To je možné označení: malý chlapec Petr se na pohádkovou planetu dostává výtahem, který byl očarován a který se dá uvést do chodu magickou formulí. Chaloupka shrnuje děj knihy takto: „hrdina ze světa objektivní reality se setkává s postavami ze světa fantaskní iluze, dostává se do nebezpečí, téměř všemocná pohádková bytost mu pomůže, ale jako plat za tuto pomoc musí hrdina splnit úkol, pohádkové poslání, při němž mu je zápasit s jinou takřka všemocnou pohádkovou bytostí, která je perzonifikací zla, zatímco ta prvá je perzonifikací dobra. Hrdina jde za svým posláním, prožívá typické retardační obtíže, je stavěn před nepřekonatelné překážky, jež mu do cesty klade ona zlá bytost, ale jež musí přemáhat sám svou chytrostí, odvahou, smyslem pro dobro a čest, v mezním případě i pomocí zvenčí.“ (Chaloupka 1965) Petrovi se daří splnit svěřený úkol: zachránit pohádkovou planetu před Černou paní (i když dlouhou dobu pravý cíl své pouti na planetě nezná). Ironicky autor popisuje, jaký ohlas mělo Petrovo zmizení v lidském světě: byla vydána výzva jiskrám a pionýrům, aby také sestavovali rakety a odlétali s nimi do vesmíru jako jiskra Petr Pánek. A po jeho návratu vyšlo oznámení: „Objevil prý novou planetu, kterou nazývá Pohádkovou planetou. V dosavadních mapách hvězdné oblohy zatím není zaznamenána. Podle údajů jiskry Pánka je na této stálici normální pohádkový život.“

Toto ironické zakončení nás dovádí k tomu, že stejně tak jako o pohádkové sci-fi můžeme mluvit v souvislosti se Slabého knihou o parodické sci-fi. Podobné ironické zakončení najdeme i v Aškenazyho Putování. Humor se ovšem nijak nevylučuje s prvky fantasy. Humorné prvky se sice u Endeho, Lewise ani Tolkiena nevyskytují, to však neznamená, že by byly žánru fantasy zcela cizí (velmi populární jsou knihy Pratchettovy). V českém literárním kontextu oba tituly samozřejmě můžeme zařadit do zcela jiných souřadnic, zvláště do okruhu nonsensové literatury. Vliv nonsensového proudu je u obou autorů nezpochybnitelný, oproti tomu vliv světové literatury fantasy je velmi málo pravděpodobný, přesto zde existují četné paralely: U Aškenazyho můžeme rozlišit schéma dvou světů, které se navzájem svou existencí podmiňují, hlavní hrdina prožívá příběh, během kterého nachází smysl svého života a dává svému životu naplnění, setkáním s Gnómem (nesoucím mytologické prvky) je hrdina zasvěcen do hlubší povahy skutečnosti. Ve Slabého knize nacházíme opět dva světy a hrdinu, který putuje ze svého obyčejného světa do světa obyčejného, který zachraňuje.

Závěr

Žánr fantasy jsme vymezili takto: prolínají se v něm prvky pohádkové, náboženské a mytologické, právě tento synkretismus jej přiřazuje do blízkosti středověké epiky, k pohádce má blízko charakterem hlavního hrdiny: nehrdinský hrdina (znevýhodněný vůči ostatním) vychází ze svého obyčejného světa do světa neobyčejného, který zachraňuje, a pak se vrací zpátky obohacený vnitřní zkušeností. Oba světy jsou na sobě v různé míře závislé. Podle této definice by do tohoto žánru mohl patřit také Endeho Příběh, který nikdy nekončí. V české literatuře se s transponovanými prvky fantasy (budeme-li je chtít takto interpretovat) setkáme v literatuře meziválečné (Mahen, Nezval, Tille) a zvláště pak v tvorbě Aškenazyho (neobyčejný hrdina naopak putuje do obyčejného světa) nebo Slabého (spojeno s parodickými prvky sci-fi).

Literatura

• Blahynka, M.: Vítězslav Nezval, Praha 1981
• Clute, J.-Grant, J.: The Encyclopedy of Fantasy, New York 1997
• Day, D.: Tolkienův prsten, Praha 1999
• Doležel, L.: Mimesis a možné světy in Česká literatura 6, 1997
• Eliade, M.: Mýtus o věčném návratu, Praha 1992
• Franz von, M.: Psychologický výklad pohádek, Praha 1998
• Frey, N.: Velký kód, Brno 1999
• Fučík, B.: O knihu pro mládež, Praha 1941
• Heldová, J.: V říši obrazotvornosti, Praha 1985
• Hodrová, D.: Román zasvěcení, Praha 1993
• Holý, J.:
  • Možnosti nové české epiky, Praha 1995
  • Možnosti fantastiky, Česká literatura 5, 1998
• Chaloupka, O.: Uspěšné hledání současné pohádky, Zlatý máj 1965, 2
• Jolles, A.: Die einfache Formen, Halle 1930
• Neff, O.-Olša, J.: Encyklopedie literatury science fiction, Praha 1995
• Neubauer, Z.: Do světa na zkušenou čili O cestách tam a zase zpátky, Praha 1990
• Petrů, E.: Vzrušující skutečnost, Praha 1984
• Propp, V. J.: Morfologie pohádky a jiné studie, Praha 1999
• Raynová, M.: Možné světy v soudobé teorii literatury in Česká literatura 6, 1997
• Suchomel, M.: Jiné oči Jiřího Mahena, Brno 1997
• Šmahelová, H.: Návraty a proměny, Praha 1989
• Tolkien, R.: Pohádky, Praha 1992
• Toman, J.: Česká autorská pohádka 60. let, Ladění 1999, 1
• Urbanová, S.: Metamorfózy dětské literatury, Praha 1999
• Zachová, A.:
  • Topos „jiných dimenzí“ ve fantasy literatuře, Tvar 1997, 18
  • Cesta k matce – cesta k sobě, Tvar 2000, 16

Prameny

• Aškenazy, L.: Putování za švestkovou vůní, Praha 1959
• Čapek, K.: Devatero pohádek , Praha 1932
• Ende, M.: Příběh, který nikdy nekončí, Praha 1987
• Gaarder, J.: Tajemství karet, Praha 1997
• Lewis, C.S.: Letopisy Narnie:
  • I.Lev, čarodějnice a skříň
  • II. Princ Kaspian
  • III. Plavba Jitřního poutníka
  • IV. Stříbrná židle
  • V. Kůň a jeho chlapec
  • VI. Čarodějův synovec
  • VII. Poslední bitva, Praha 1992
• Mahen, J.: Měsíc, Brno 1997
• Nezval, V.: Anička Skřítek a Slaměný Hubert, Praha 1936
• Slabý, Z. K.: Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě, Praha 1964
• Tille, V.: Barevní stíny, Praha 1939
• Tolkien, R.: Pán prstenů (Společenstvo prstenu, Dvě věže, Návrat krále), Praha 1990
• Silmarillion, Praha 1992

Předchozí části:

1. J. Tolkien, C. S. Lewis a M. Ende
2. Žánrové vymezení fantasy