17.12.2018 | Svátek má Daniel


ÚVAHA: Smutek rozhněvaného starého muže

22.6.2018

Jsem normální člověk. Mužského rodu. Kdysi dítě, pak kluk, pak mladík, nakonec, jak čas plynul, prožíval jsem v podstatě obyčejný život, malinko přizdobený vyšším vzděláním. Po nezbytném členství v Pionýru a ČSM už nikdy v žádné politické straně či jiné masové organizaci jsem nebyl. Jen v tenisových klubech. Oženil jsem se, stal se otcem, po zločinu Brežněva v roce 1968 jsem se v roce 1975 stal emigrantem a majitelem dvojího občanství (českého a kanadského), trestní rejstřík bez záznamu, posléze dvojnásobný děda a stařec, inu, raději stařík.

Protože ale stařík se sotva dovede rozhněvat, tedy stařec. A jsem u jádra věci, u podstaty toho, co bude následovat v mém povídání a proč. Na ono proč odpovídám hned. Protože možnost rozdělit se se snad laskavým čtenářem ulehčuje tíhu pochmurnosti, která se k mému ohromení, úžasu a smutku dostavuje v čase, kdy jsem očekával klid, pohodu, stav a rozpoložení mysli nejvhodnější k pohledu na minulý život, na poměry, ve kterých probíhal a které rozum dovoloval hodnotit, ocenit a snad i dojít k závěru, že plynoucí čas přináší nejen zlepšování technických vymožeností, více dostupých informací, aniž by jeden musel vlastnit dva metry Encyklopedie, jednoduše řečeno, ale docela všeobecně snažší a spokojenější život. Tedy názor na tzv. stará kolena, jímž by měla být spokojenost a klid a pokud to zájem o dění světa dovolí, pak konstatování, že lidstvo, poučeno dějinami a myšlenkami moudrých mužů a také žen, jakož i smutnou zkušeností dvou světových válek dvacátého století a důvodů k nim vedoucích, pak obyčejný člověk mohl by si teď lebedit v křesle, dýmku s vonícím tabákem v ústech, sklenku oblíbeného nápoje na dosah, spokojen se stavem světa, zeměkoule. Veden k tomu současným děním.

To by ale musel být zarputilý optimista a věčný snílek, neboť skutečnost je nejen poněkud, ale značně jiná.

Jedním dnem, kdy na politickém poli došlo k významné události, bylo zavraždění deseti izraelských olympioniků na OH v roce 1972 v Mnichově palestinskými hrdlořezy. Leč čas chvátá a je tu 11. září 2001, následujjící den jsme měli s chotí odletět do Evropy na tři, čtyři týdny se pokochat vzpomínkami na místa našeho mládí.

Od toho dne mnohé se změnilo, nejen komplikací na letištích z bezpečnostnch důvodů, kontrolou každého, mladíka stejně jako stařenky, pokud jsou držiteli letenky. Na kolik důležitých, obyvatelstvu užitečných výpomocí mohlo by se od toho dne použít milionů vydávaných takto na kdysi zcela nebývalou bezpečnosní ochranu letadlem cestujcích občanů? Kdo se to odváží spočítat? Dnes jsou ty kontroly takovou samozřejmostí jako možnost koupit si na letišti kafe! A cestující už berou to jako nezbytnost, samozřejmost! Ba dokonce normálnost! A Mohamed se sarkasticky usmívá, je-li pro něj něco jako pro křesťana nebe...

Jenže není to jenom tento neblahý následek otevřeného projevu nenávisti radikálních (ale možná i těch mírnějších) muslimů k západnímu světu, jeho hodnotám, svobodě slova, demokracii.

Neboť, aby těchto nesnází nebylo dost, ideologie politické správnosti a multikultu jako temný mrak dopadá na západní svět a, což je nejsmutnější a bezmála nepochopitelné, děje se tak bez potestů, ba se souhlasem a požehnáním (nevhodné to slovo pro toto hnutí) mocných neomarxistických sil v podstatě na celém světě.

A tak dneska stařík pamatující osvobození domoviny Rudou armádou, ač k tomu mohlo dojít armádou amerického genarála Pattona, jenže ne všichni mocní té doby měli inteligeci a moudrost W. Churchilla, listuji si snad dosud fungující pamětí, těmi alespoň nejzákladnějšími fakty, a protože čas velmi rychle plyne a s ním staříkova mysl, paměť a úvaha dospívají k nejsoučasnější současnosti.

A jaký je výsledek takového, byť laického pozorování? K tomu, myslím, už netřeba být nositelem honosných titulů PhD v politických a společenských disciplinách:

Vynechám svou úvahu o tom, jak k tomu dnešnímu stavu společnosti, tedy povětšině snad dosud svobodné, demokratické, západní, došlo. To je nepochybně podstatou mnoha děl učenců zdatných i méně zdatných v tomto ohledu, disciplině. A tu je chytačka! Co je dnes, medii sděleno, možno považovat za stoprocentně pravdivé? Není jen tato skutečnost důvodem k rozhněvání starého muže? Nedochází snad a na slova O. Spenglera v jeho monumentálním díle Zánik Západu (The Decline of the West)?

Co by asi autor díla napsal dnes, 96 let po jeho vydání?

Namísto toho dovolím si teď uvést tento traktát Smutek rozhněvaného starého muže, který, jak zvolna posunuje se k oné mojí krajnosti existence na zemi, s pamětí minulosti bystřejší než té nejsoučasnější, což tedy je charakteistikou pokročilejšího, ba pokročilého věku .... ale abych nadále neodbočoval, uvedu teď jakkoli neúplný soubor jednotlivostí, které tvoří tu mozaiku dnešního času... Je toho tolik, že vlastně nevím, kde začít, ale ono je to vlastně jedno, důležitější je trend v tom putování od minulosti přítomností k odhadu věcí a dění budoucích, o nichž mohu jen spekulovat, neboť nejsem jasnovidec, ale jisté velmi důležité jevy a okolnosti dávají i mně, pouhému pozorovateli dění, alespoň jakousi malou možnost přepovědi o tom, co bude se dít dále a proč. Možná, že je to úkol nad mé síly, ale netvrdím, že zhostím se jej dokonale a dobře. A jak se říká, kdo nic nedělá, nic nepokazí.

Sdělovací prostředky jsou prostoupeny z valné části tím, co angličina definuje nádherným slovem mendacity, lživost (vždy mi to připomene znamenitého herce B. Ivese ve filmu Kočka na rozpálené střeše, dle T. Williamse). Ćasto se za své úvahy a myšlenky kárám, vzpomeň si na Hitlera, Stalina a jiné kapacity, říkám si, vždyť dneska se vlastně skoro nic takového na světě neděje... ale děje se, snad jen krom Eskymáků, těm je jedno, o co se jedná, ti si žijí, myslím, stále stejně, a tedy snad pro ně samé spokojeně. Ale nejsem Eskymák, a tak ten dnešní svět a jeho roupy a neduhy vidím malinko jinak, i když zatím, nic z toho se mne osobně netýká, pobírám své pense, získáné férovou dohodou s jejich poskytovateli, s policií a zákony země nemám problém.

Jiná ale píseń je to s hodnostáři světa, včetně těch kanadských, ale abych byl upřímný, navzdory premiéru Trudeauovi, který si vede bídně a nelze jej zbavit postu než za další dva roky, pomyšlení na to, co se děje v Evropě a jak se zdá, nazvzdory některým náznakům mírného přicházení k soudnosti a rozumu hodnostářů, sotva se cokoli změní v blízké době k lepšímu, k záchraně kontinentu, k zabránění dalšího znásilňování žen a jiných zločinů konaných migranty, které paní kancléřka A.Merkelová tak nadšeně vítala... Och, říkám si a kárám se, už dost lamentací, bejvávalo hůř, jen si připomeň třeba ten film pana Vláčila Markéta Lazarová a jiné informace z minulých let, záběry z nacistických koncentráků dochovaných na filmových záběrech...

Jenže má to vlastně nějakou cenu, abych tohle dával do souvislosti s dnešním zánikem Západu, který se děje nedvratně? Rodiny v tom našem západním společenství se rozpadají, úcta k právu a zákonům země ochabuje, městy pochodují nadlidé všelijaké sexuální orientace dožadující se mnohdy nejen uznání, ale i neuvěřitelných benefitů, svoboda slova nahrazována je stále častěji cenzurou, v lepším případě tím, co známo je pod moderním termínam fake news. A normální dosud společenský styk připomíná ono varování Nedoktýkati se drátů na zem spadlých , leč nejde o dráty, ale o ženy, dámy, pracovité úřednice, sekretářky, stenografky, filmové statistky, překladatelky, na ty počasí ohlašující slečny, auction vykonávající dívky za účelem dostat roli, laborantky, učitelky matematiky stejně jako hudby klasické...

Dneska normální muž obává se otevřít dámě dveře, pochválit její účes, klobouk, a pohled na pozoruhodné snad poprsí už je zajištěná cesta k soudu a pak snad i do vězení. Politik, který vyhrál volby dík svým předvolebním slibům, které teď na získaném postu dokonale naplňuje, stává se otloukánkemamerických demokratů a medií, z nichž K. Marx by měl potěšení...

Ale košile bižší než kabát, a tak jsem měl právě v těchto dnech zkušenost s firmou tak děsivě bídnou a ostudnou, že nic takového by se v Kanadě před 40 lety stát nemohlo!

Ale jak radí přísloví, „jenom blbec se spálí dvakrát o stejná kamna“, doufám, že to se nestane politikům EU, dosud bohužel zapomínajícím na historii.

Laskavému čtenáři děkuji za trpělivost a pozornost, pokud dočetl až sem...



Diskuse


J. Kanioková
21:52
22.6.2018

I. Babková
18:43
22.6.2018

J. Kombercová
18:13
22.6.2018

P. Papež
12:52
22.6.2018

J. Hejna
12:33
22.6.2018

J. Hanzal
12:35
22.6.2018

P. Horak
21:55
22.6.2018

L. Severa
9:48
22.6.2018

P. Dvořák
7:41
22.6.2018

I. Mertl
8:16
22.6.2018

P. Dvořák
9:42
22.6.2018

D. Polanský
9:14
22.6.2018

počet příspěvků: 15, poslední 22.6.2018 09:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.