Článek byl poskytnut redakcí fanouškovského časopisu Interkom. Původně byl publikován v Interkomu 1/2007.

Amerického spisovatele, scenáristu a filmového režiséra s lékařským vzděláním Michaela Crichtona není třeba představovat. Jeho román Kmen Andromeda (česky Odeon 1973) patří ke kmenovým dílům žánru, stejně jako Člověk na konci (česky Odeon 1977) nebo film Westworld, který režíroval, neméně slavná Koule, v roce 1998 zfilmovaná režisérem Barrym Levinsonem, a už vůbec nemluvě o filmových bestsellerech Jurský park a Ztracený svět, které podle jeho scénářů nenatočil nikdo jiný než Steven Spielberg.

Nyní autor přichází s knihou, která se obtížně zařazuje. Říši strachu nelze jinak označit než jako „non fiction fiction“ neboli nefiktivní fikci. V prvním přiblížení ji tvoří dvě vrstvy – jednak jde o napínavou action story, jednak o burcující, vědecky podepřený spor ohledně globálního oteplování a o zdrcující kritiku militantních ekologických organizací. Přičemž tyto dvě vrstvy jsou sice funkčně smíchány, ale čtenářovým očím stále zřetelné.

Action story

Kniha začíná prudkými střihy, z nichž čtenář pochopí, že se připravuje teroristická akce globálního rozsahu a že její aktéři neváhají uklízet svědky vraždami. Velice rychle se ale děj soustředí na Petera Evanse, mladého advokáta z losangeleské právní firmy Hassle a Black. Jeho pracovní náplní je starat se o finanční záležitosti milionáře a filantropa Georgea Mortona a o záležitosti aktivistické organizace Národní fond enviromentálních zdrojů (NERF), v jejímž čele stojí fanatik Drake a kterou Norton podporuje štědrými dary. Včetně 10 milionů USD na proces jménem ostrovní republiky Vanutu proti vládní agentuře USA kvůli tomu, že nezabránila globálnímu oteplování a bude tedy zodpovědná za zaplavení tohoto státečku v Tichém oceánu.

Evansovi se péče o takové zákazníky zamlouvá, neboť dokonale vyhovuje jeho smýšlení ekologického aktivisty. Jenže v důsledku děje dostává jeho názorový krunýř rychle trhliny. Po návštěvě jistého profesora Kennera totiž jeho klient Morton změní stanovisko a než se stihne zabít v autě, podporu NERF vypoví. Při ověřování totožnosti jeho těla se Evans setká s Kennerem a je jím jako právní zástupce nebožtíka zatažen do sledování podivných akcí, napřed v Antarktidě, poté na středozápadě USA a nakonec na Šalamounových ostrovech. Důvodem Evansovy názorové změny není jen zjištění, že někteří ekologisté jdou doslova přes mrtvoly (a chtějí jít i přes tu jeho), ale i konfrontace s datovými soubory, jež mu předkládá Kenner. Vypovídají totiž o něčem jiném, než čemu jako ekologista věřil. Jaké tři ekoteroristické atentáty se za těmi podivnými akcemi skrývají, jaký mají vztah k chystané konferenci NERF o katastrofické změně klimatu a kdo je jejich organizátorem, to si již musí každý čtenář přečíst sám.

Polemika s ekologisty

Michael Crichton nijak neskrývá, že tuto knihu napsal jako ostrou kritiku teorie globálního oteplování, jako burcující varování, aby si lidé nenechali v tomto ohledu vymývat mozek placenými kampaněmi masmédii (právě z podobných sponzorských darů, jaké poskytuje Morton NERF) a nepodléhali indoktrinaci tzv. „nezávislých“ organizací. Předem čtenáře upozorňuje, že to, co najde na stránkách, je prostě román, beletristická fikce, ale to, co je pod čarou, že jsou ověřitelné vědecké zdroje z nejprestižnějších amerických a světových enviromentálních pracovišť. Jednak v ději na příkladu vědce, který je placen z Mortonova grantu a kterého Morton letí na Island přesvědčit, aby zkreslil svůj vědecký článek o rostoucím zalednění Islandu, jednak v dodatku s názvem Zpolitizování vědy pak autor vysvětluje, proč se tato data nedají najít v běžných médiích, nebo se tam vyskytují ve zkreslené podobě.

Prezentace dat z románového děje nijak nevyčnívá. Kupříkladu první konfrontaci je Peter Evans vystaven ve štábu, kde se v zastoupení republiky Vanutu připravuje žaloba proti USA. Jeho reakce mají posloužit k ověření argumentů žaloby, jak je přijme soudní porota. Tři asistenti v roli „ďábelských advokátů“ se pokoušejí otřást jeho ekologistickým přesvědčením.

Zde je krátká ukázka argumentů a protiargumentů, které Crichton takto elegantně vsadil do děje.

• Během dvaceti až třiceti let vzrostly po celé planetě teploty asi o stupeň kvůli oxidu uhličitému, který uvolňuje průmysl, papouškuje Evans
• Křivka globálních teplot opravdu od roku 1880 do roku 2000 stoupá. Ale mezi lety 1940 – 1970 teplota klesala, přestože emise CO2 růst nepřestaly! Žádný vědec neví, proč tomu tak je.
• Obvykle si také nikdo neověřuje spolehlivost těchto údajů. Když se vytvoří graf z teplot měřených na území USA (1880 – 2000), které jsou opravdu spolehlivé, činí nárůst jenom třetinu stupně.
• Na jiném místě textu je pomocí grafů ilustrováno, že růst teploty má spíše na svědomí zvětšování velkých městských aglomerací (z principiálně fyzikálních důvodů) a rozsah zemědělsky obdělávané půdy na úkor lesů.

V další debatě mezi Evansem a Kennerem dojde na tání antarktického ledu. Když Kenner prohlásí, že antarktický led tvoří 90 % ledových zásob zeměkoule, opáčí Evans, že není divu, že tání vyvolává takové obavy. Poté mu Kenner vytiskne na počítači odkazy, z nichž vyplývá, že

• taje jenom Antarktický poloostrov, který tvoří 2 % povrchu Antarktidy. Zde se odlamují obrovské ledovce.
• kontinent jako celek se ale ochlazuje a tloušťka ledu roste. Údolí ve střední Antarktidě se ochlazují tempem 0,7 °C za deset let. Po 6000 letech se obrátil trend rozpouštění ledu, v západní Antarktidě led přibývá tempem 26,8 gigatun ročně. Většina kontinentu zažívá o 21 dní delší sezónu mořského ledu, než tomu bylo v roce 1971.

Také tato data jsou doložena odkazy, které si může čtenář ověřit. I v jiných případech používá autor polemiku mezi jednotlivými postavami příběhu, aby mohl vložit fakta. Jako kritik, který přináší nežádoucí data, obvykle vystupuje profesor Kenner, jeho odpůrci jsou pak členové NERF, například postava hollywoodského herce Teda Bradleyho, jemuž enviromentalistický postoj pomáhá k prezentaci a k přitažení zájmu médií.

• Globální oteplování je hrozbou pro celý svět, říká Bradley. Neúroda, rozšiřování pouští, nové nemoci, vymírání druhů, tání ledovců, zvýšení hladiny moří, extrémní počasí, El Nińo, vypočítává pak hrozby.
• Co se týče neúrody, argumentuje Kenner, vyšší koncentrace CO2 naopak růst rostlin stimuluje, podle družic se Sahara po roce 1980 zmenšuje, tempo objevování nových nemocí se od roku 1960 nezměnilo, odhady ekologů ze 70. let , že do roku 2000 vymře 50 % všech druhů se nepotvrdily. Přitom nikdo neví, kolik druhů, vlastně na světě žije, odhady kolísají od 3 do 100 milionů. Každoročně se jenom v rybí říši popisuje 100 nových druhů! Takže jak mluvit o vymírání něčeho, co ani nemáme spočítáno? Také není pravda, že tají ledovce. Ptá se Bradleyho, jestli ví, kolik je vůbec na světě ledovců. Je jich totiž 160 tisíc, přičemž údaje o změně hmoty se týkají pouze 79 na celém světě. Kilimandžáro pak odtává nikoli kvůli globálnímu oteplování, ale kvůli odlesnění úbočí, takže vzduch proudící vzhůru již není vlhký. Co se týče stoupání hladiny světového oceánu, děje se tak již od holocénu rychlostí asi 10 až 20 cm za sto let, přičemž se stoupání v současnosti nijak nezrychlilo. Extremita počasí nijak nepřesahuje statistický rozptyl a El Nińo se vyskytuje již tisíce let, jenom lidé je pouze nedávno objevili. V roce 1998, kdy byl tento jev obzvláště významný, sice došlo v Kalifornii v důsledku záplav a dešťů ke ztrátám ve výši 1,5 miliardy USD, ale prodloužené vegetační období a menší náklady na topení na druhé straně přinesly USA saldo ve výši 15 miliard USD. Tedy čistý zisk 13,5 miliardy USD.

Když vzteklý Ted Bradley opáčí, že Kenner tvrdí, že není třeba si všímat životního prostředí, Crichton mu ústy profesora odpoví podobenstvím: Jestliže odmítáte trest smrti, neznamená to, že navrhujete beztrestnost zločinců!

Ještě šťavnatěji si autor ústy Kennera vychutná enviromentalistku Ann. Podle ní, kdo nevěří na globální oteplování a Kjótský protokol, je průmyslový žoldák, který hájí zájmy ropné a uhelné lobby. Že ve správních radách různých ekologických nadací zasedají z třetiny průmyslníci a finančníci, jí jaksi nevadí. Stejně jako fakt, že z enviromentalistického hnutí mají zisky jiné průmyslové korporace, třebas výrobci větrných elektráren nebo kotlů na spalování biologických paliv. Připomínám dravý vpád těchto výrobců do Česka po roce 1989, především rakouských a německých firem na výrobu větrných elektráren.

• Celý svět přece ví, že Kjóto sníží globální teplotu v roce 2100 a USA mají morální závazek připojit se ke zbytku civilizovaného světa, tvrdí Ann.
• Kjóto by vedlo ke snížení globální teploty o 0,4 °C, pokud by je podepsali všichni, uvádí Kenner odhad poklesu teploty.
• Jenže Kjóto je první krok, namítá Ann, která hodnotu neznala a jako každý člověk, který není specialista, čekala něco v řádu stupňů.
• Nemyslím, že účelem Kjóta je udělat první krok, ale prostě snížit globální oteplování, zapojuje se do debaty Evans, jehož ekologistické přesvědčení je v té době již nahlodáno.

Poté se na přetřes dostávají udržitelné zdroje energie. Podle předpovědi Lovinse z 80. let minulého století mělo v USA v roce 2000 35 % energie pocházet z alternativních zdrojů. Dnes je v čele Dánsko s 8 %, ale Finsko staví další jadernou elektrárnu. (Zelení sice v Německu prosadili embargo na atomovou energii, ale hrozba, že Evropa bude energeticky závislá na Rusku, vede k tomu, že vítr se obrací. V EU se čím dál tím hlasitěji mluví o atomovém programu a Německo nepochybně svoje embargo tiše odtroubí. Odpor Zelených proti jaderné energii se pak jeví jako tragikokomický, když ten zdroj nevypouští do atmosféry žádný CO2.) Pokud by se k výrobě předpověděného množství energie použily v USA solární panely, znamenalo by to zakrýt desetinu plochy státu Texas.

Nakonec se Kenner zeptá, jak hospodaří s energií Ann. Pochlubí se, že má solární vyhřívání bazénu a služebné koupila auto s hybridním pohonem. Ale sama jezdí obrovským autem, prý kvůli dětem, dům mají normálně připojený, protože solární panely jsou příliš drahé. Mimochodem, ten dům pro čtyřčlennou rodinu má obytnou plochu 1 500 m2 a zahrada, kde rozstřikovače jedou ve dne v noci, 4000 m2. Navíc má ještě dva domy, v Aspenu a v Maine, a k dispozici firemní byt v Londýně. Když cestuje, využívá soukromá letadla svých přátel, protože si přece musí kvůli manželovi udržet jistý standard. Naproti tomu průmyslový žoldák Kenner má v Cambridge byt o 80 m2 a jezdí autobusem, protože auto nemá.

Samozřejmě že autor situaci vyhrotil, ale nepochybně by bylo velmi zajímavé zjistit, jak třeba žijí vedoucí manažeři Greenpeace a jiných mediálně známých ekologických organizací. V češtině existuje krásné přísloví o zametání před vlastním prahem a zde je obzvláště na místě.

• Přizpůsobování světa, aby vyhovoval lidským potřebám, je špatné, neboť je to zasahování do přírody, opakuje pak Ann obvyklou mantru enviromentalistů.
• Termiti svými hnízdy a bobři hrázemi zásadně mění životní prostředí, namítá Kenner. Přitom 10 x přesahují hmotnost lidstva, vyvrací námitky Ann, že termiti jsou bezvýznamní, a produkují kvanta metanu, který je daleko významnější skleníkový plyn než CO2.

Myslí to dobře, říká další z postav příběhu, když Ann naštvaně odejde, a Kenner dodává, a má špatné informace, což je děsivá kombinace. Jak nevzpomenout na výrok Vladimíra Iljiče Lenina o užitečných idiotech!

Crichton také plasticky ukazuje, jak i enviromentální způsob života může mít negativní dopady. Např. solární panely a recyklační vodní systémy umožňují stavět domy v odlehlých divokých oblastech, kde to dříve možné nebylo. Takže místo aby chránily životní prostředí, je ohrožují. Také na faktech dokládá, co způsobil zákaz DDT. Podle něj se jedná o nevětší tragédii 20. století. Od zákazu tohoto prostředku proti obtížnému hmyzu umírají ročně na malárii 2 miliony lidí, především dětí, předtím bylo 50 tisíc obětí ročně. Zákaz tedy zavinil přes 50 milionů zbytečných smrtí a zabil více lidí než Hitler. O to se také zasloužilo ekologické hnutí, protože tvrzení, že se jedná o karcinogen, se neprokázalo. Při jednom experimentu dobrovolníci dokonce DDT dva roky polykali, aniž by se projevily nějaké následky. De facto DDT zakázán nebyl, ale příslušným zemím se pohrozilo, že když jej budou aplikovat, nedostanou zahraniční pomoc.

Další krásný příklad, kam vede ochrana přírody, demonstruje autor na Yellowstonském parku. V roce 1903 zde žily tisíce losů, bizonů, medvědů, jelenů, pum, kojotů, vlků a divokých ovcí. Tehdy vznikla byrokratická správa parku, která měla udržet park v původní podobě. Díky správcům, kteří v dobré vůli podnikli ochranné kroky, zvěř vymizela. Předpokládali totiž, že los vyhyne, a snížili stavy jeho predátorů. Vystříleli vlky a zakázali indiánům v parku lovit. Přemnožení losi poté zlikvidovali určité traviny a dřeviny, včetně stromů, které používali bobří na stavbu přehrad. Vymizeli tedy i bobři. Tím vyschly louky a zmizeli i pstruzi a vydry. Ve 20. letech pak rangeři začali losy střílet po tisících, avšak původní skladba stromů a travin se již neobnovila. Obdobně se nejprve chránili medvědi grizzly a pak se stříleli. Vyhubení vlci se museli později dovézt. Protipožární pravidla znemožnila regenerační úlohu ohně a když byla přehodnocena, vyhořely tisíce hektarů tak důkladně, že se musely lesy obnovit uměle. Co je tedy přírodního na Yellowstonu?! Tyto havárie nezpůsobila žádná průmyslová lobby, ale právě enviromentalisté. Dnešní úroveň ekologie není o tolik vyšší, aby dokázala zabránit obdobných chybám při tzv. ochraně přírody. A není obdobnou chybou trvalý zákaz lovu velryb, když se jejich stavy opět zvedly? Klade si někdo otázku, zda jejich eventuální přemnožení nebude mít též negativní dopad na jiné druhy? Je tedy třeba pokládat Islanďany za netvory jenom proto, že povolili loveckou kvótu 39 velryb ročně?

Pokud si rozebereme enviromentální zásadu trvalého rozvoje, zjistíme, že se jedná o protimluv. Převedeno ze zeleného newspeaku do normální češtiny se trvalý rozvoj = stagnace, konzervace současného stavu. Příroda je ale dynamický systém, který se zakonzervovat nedá. Co vlastně ekologisté myslí tou původní přírodou, kterou je třeba chránit?

Žijeme na třetí planetě hvězdy střední velikosti, říká Kenner. Země má nyní svou třetí atmosféru… první tvořily hélium a vodík, vulkanické erupce vytvořily druhou z páry a CO2. Později se vodní páry kondenzovaly a většinu planety pokryl oceán. Před asi třemi miliardami let se vyvinuly baktérie, které konzumovaly CO2 a vylučovaly vysoce toxický plyn kyslík… Před dvěma miliardami let se objevil první led. Nikdo neví proč, ale led nyní pokryje planetu každých 100 tisíc let a každých 20 tisíc let se opakuje menší rozšíření ledovců. Poslední nastalo před 20 tisíci lety, takže by co nevidět mělo přijít další… Naše atmosféra je stejně divoká jako země pod ní. V každém okamžiku zuří na planetě 1500 bouří, každou vteřinu udeří 11 blesků, každých 6 hodin se někde přežene tornádo, každé 4 dny se nad oceánem roztočí cyklónová bouře… Ošklivé opice, které si říkají lidé, nemají jinou možnost než utíkat a schovávat se. A jestliže se tyto opice domnívají, že dokáží stabilizovat atmosféru, je to arogantní přesvědčení.

K základní mantře ekologistů patří tvrzení, že člověk ničí životní prostředí. To není pravda, neboť člověk svou činností životní prostředí pouze mění. A to není ničení. Jestliže třebas v případě přehrad Nových Mlýnů pod Pálavou tvrdili, že se tím zničí místní biotop, nebyla to pravda, neboť jeden biotop byl nahrazen jiným. A znovu se dostáváme k otázce, co to vlastně původní biotop je. Když to přeženu, není jím vlastně prehistorické moře, které kdysi jižní Moravu pokrývalo? Neměla by se tedy jižní Morava zaplavit, aby se nad Věstonicemi opět mohli prohánět žraloci?

Jiný příklad, že lidé dokonce životní prostředí vytvářejí. I ekologisté se rozplývají nad dnešní krásou jižních Čech. Jenže na celém území ČR snad není umělejší krajiny než právě tato. Kdyby zůstaly jižní Čechy v původním, tedy ekologicky čistém stavu, a Jakub Krčín přišel s plány na stavby rybníků dnes, co by mu asi řeklo Hnutí Duha nebo „Jihočeské matky“?! Nepochybně by ho hnaly svinským krokem, že chce zatopit jejich domky vodou a připravit jejich děti o domov.

Crichton prostě zviditelňuje to, co je na ekologickém aktivismu to nejstupidnější. Imbecilní představu, že příroda je statický systém, že jak svět vypadá dnes, vypadal vždy, a proto na něj nesmíme vztáhnout ruku. Ekologista vlastně věří, že svět byl stvořen do dnešní podoby jaksi naráz. Touto představou neměnné přírody jsou pak ekologisté názorově blízko biblické představě křesťanských fundamenalistů. Ekologisté si mohou klidně podat ruku s antidarwinovskými kreacionisty. Jejich chápání světa je totiž stejně fundamentalistické, dogmatické, opřené o víru a nikoli o racionální fakta.

Politicko-právně-mediální komplex

Svůj názor na současný stav světa vyjadřuje Crichton v knize slovy potrhlého emeritního profesora sociologie Normana Hoffmana, který se jako nežádoucí host dostaví na konferenci NERF o změnách klimatu.

Myšlenky jsou cosi jako móda, říká sarkasticky profesor Hoffman, … a lidstvo, které bylo dříve popisováno jako velký rozvraceč řádu, ničím takovým není, neboť životní prostředí je neustále rozvraceno i bez jeho přičinění… Na podzim roku 1989 došlo k významnému posunu, do té doby média příliš často nepoužívala termíny jako krize, katastrofa, kataklyzma, mor nebo pohroma. Pak se všechno změnilo, …v roce 1995 bylo slovo katastrofa použito 5 x častěji než v roce 1985 a do roku 2000 se výskyt zdvojnásobil. Změnily se náměty, zvýšil se důraz na strach, obavy, nebezpečí, nejistoty a paniku.

Tato změna se shoduje s pádem Berlínské zdi a rozpadem sovětského impéria, dovozuje dále profesor Hoffman. Jedná se totiž o udržení společenské kontroly, které se nejlépe dociluje strachem, a pád SSSR stav strachu zrušil. Všechno pak nasvědčuje tomu, že studenou válku nahradila enviromentální krize a po 11. září 2001 terorismus. Důkazem toho je samotná Crichtonova kniha. Její vydání je symptomem toho, že enviromentalistický tlak povoluje, když se objevil nový společný bubák – terorismus.

Přestože industrializované země poskytují svým občanům nebývalé bezpečí, zdraví a pohodlí a průměrná délka života se během poslední století zvýšila o 50 %, moderní lidé žijí ve strachu… A ještě zajímavější je jejich přesvědčení, že je ničeno životní prostředí celé planety. Zajímavé! Podobně jako víra v čarodějnictví je to pozoruhodná iluze – globální fantazie hodná středověku. Všechno se řítí do pekel a my musíme žít ve strachu. Úžasné, dodává ironicky Hoffman.

Za starých časů obyvatelé Západu věřili, že jejich národní státy jsou ovládány něčím, čemu se říkalo vojenskoprůmyslový komplex. …Ve skutečnosti jsme posledních patnáct let pod kontrolou zcela nového komplexu, daleko mocnějšího a všudypřítomného… politicko-právně-mediálního komplexu (PPMK), který je mocný a stabilní právě proto, že spojuje tolik institucí společnosti. Politici potřebují strach kvůli ovládání obyvatel, právníci, aby mohli vést spory a vydělávat peníze, média děsivé příběhy k upoutání diváků a čtenářů… PPMK necitlivě přehlíží úděl těch nejchudších, aby udržel vypasené politiky v úřadech, bohaté moderátory zpráv na obrazovce, potměšilé právníky za volanty kabrioletů Mercedes-Benz a univerzitní profesory ve Volvech… (Univerzity) produkují nepřetržitý proud nových obav, nových nebezpečí a společenských hrůz, které pak používají politici, právníci a novináři. Tato jídla vám uškodí. Toto chování je nepřijatelné. Nemůžete kouřit, nemůžete klít, nemůžete šoustat, nemůžete myslet … moderní říše strachu by nemohla fungovat, kdyby ji nepodporovaly univerzity, ulevuje si Crichton ústy profesora Hoffmana.

Zpolitizování vědy

O sofistikované tváři knihy svědčí dodatky, jimiž Crichton Říši strachu opatřil. Z nich je pak nejvýznamnější Dodatek 1 o zpolitizování vědy. Začíná jinou vědeckou teorií, která si rychle získala podporu předních vědců, politiků a celebrit z celého světa, např. amerických prezidentů T. Roosevelta a W. Wilsona a W. Churchilla. Podporovali ji i umělci jako Bernard Shaw, H. G. Wells a nositelé Nobelových cen, financovala Carnegieoho a Rockefellerova nadace. Kvůli ní vznikl v USA zvláštní ústav a nalezla příznivý ohlas na všech významných amerických univerzitách. Půl století tato teorie ovlivňovala veřejné mínění a měla vliv na utváření zákonů. Kdo se postavil proti, byl označen za reakcionáře a ukřičen. Jenže ve skutečnosti se jednalo o pavědu jménem eugenika a její dějiny jsou natolik otřesné a pro ty, kteří se s ní zapletli, natolik zahanbující, že se v současné době o ní vůbec nemluví, a v životopisech mnoha slavných se o jejich angažovanosti v tomto směru cudně mlčí. Eugenika postulovala teorii, že hrozí krize lidského genofondu, což povede k úpadku lidské rasy. Nejlepší lidé se nemnoží tak rychle jako podřadné rasy, a proti tomu je třeba něco podniknout – jako dnes proti globálnímu oteplování. Dnes víme, k čemu tato aktivita vedla – k vyhlazovacím koncentračním táborům v nacistické Třetí říši a eugenika se z univerzitních poslucháren poté, co ve druhé světové válce padlo na 50 milionů lidí, uchýlila do hospod, kde se scházejí skini.

Z dnešního pohledu je podstatné, že na svém vrcholu eugenika neměla žádný vědecký základ, neboť tehdy nikdo nevěděl, co je to gen. Ve skutečnosti to byl sociální program, který se vydával za vědecký. Nanejvýš znepokojivé je, že světový vědecký establishment se nezmohl na odpor proti tomu, že mu bylo podstrčeno kukaččí vejce.

Dnešní situace ohledně teorie globálního oteplování naplňuje všechny znaky humbuku s eugenikou. Opět ji podporují celebrity a financují různé nadace po celém světě, jsou prosazována opatření, která mají jenom chabou podporu ve faktech či vědě, zase se do zdánlivě ušlechtilého hnutí zapojují skupiny, které sledují své soukromé a zištné cíle. Zase se ve jménu dobra pro všechny krčí rameny nad tím, že je lidem ubližováno, opět se operuje s aspektem morální nadřazenosti – kdo není zelený a nevěří na globální oteplování, je charakterově vadný a zaprodanec průmyslových lobby.

Crichton uznává, že globální oteplování není totéž co eugenika. Ale je přesvědčen, že tak jako kdysi je dnes opět potlačována otevřená a věcná diskuse o faktech a problémech. Důkazem tohoto potlačování je skutečnost, že otevřená kritika teorie globálního oteplování se ozývá především ze řad profesorů na odpočinku, kteří již nejsou závislí na grantech.

Jak si autor představuje skutečně účinnou ochranu životního prostředí, vyplývá ze slov jedné románové postavy, jejíž jméno nemohu uvést, neboť bych prozradil překvapení, které je v textu na čtenáře nastraženo. Tato postava říká:

Nikdo neví, jak spravovat divočinu. Je třeba vzít širokou škálu přírodních oblastí a vyzkoušet různé strategie řízení. Pak je třeba požádat nezávislé týmy,aby výsledky a strategie posoudily. (Dnešní enviromentální organizace provádějí jak sběr dat, tak vyhodnocování výsledků, takže jim vždy vyjde to, co chtějí.)

Tím by vznikl soubor znalostí, jak spravovat různé druhy oblastí. Nikoli je zachovat, neboť to je z charakteru přírody nemožné.

Věnovat se problémům rozvojového světa. Hlavní příčinou ekologické destrukce je chudoba. Hladový člověk na ochranu životního prostředí nemyslí, myslí na jídlo. Aby dodávky fungovaly, musí se jednat o soukromé financování, soukromý podnik. Žádní byrokrati. Enviromentální výzkum je třeba řídit jako každou jinou firmu.

Současné enviromentální organizace jsou 40, 50 let staré. Mají obrovská sídla, spousty zaměstnanců a staly se součástí establishmentu. Zkostnatěly a měly by se rozpustit.

Vyhodnocování technologií vzhledem k použitelnosti v třetím světě, který třebas může vynechat telefonní linky a rovnou přejít k mobilům. Je třeba přestat zaujímat postoje a poučovat, místo toho se musí přejít k terénním průzkumům a testovat. Výsledky by ale mohly ohrozit ideologické předsudky a pro většinu lidí je, bohužel, lpění na vlastních názorech důležitější než úspěch ve vědě.

Nový systém financování. Dnes jsou vědci v postavení renesančních umělců, které si zjednávali mecenáši. V takovém případě je třeba mecenáši nenápadně zalichotit. Tento systém vede ke zpolitizování vědy a působí proti řešení problémů. Protože když problém vyřešíte, financování končí. Proto by vědci neměli znát zdroj financí a výsledky by měli hodnotit anonymní experti. Měla by se prosadit změna ediční politiky vědeckých časopisů. Článek a polemické ohlasy by měl být uveden v jednom čísle.

Rozlišovat, co je experiment a počítačová simulace. Ty by měly nést varování: Pozor, počítačová simulace, může být chybná a neověřitelná. Stejně jako u cigaret varovat u novinových článků a v rohu obrazovky při zprávách: Pozor, spekulace – nemusí obsahovat fakta.

A když takto vedená organizace získá reputaci, je třeba ji rozpustit dříve, než se promění v další vyhaslý enviromentální spolek, který chrlí vyčpělá moudra a plýtvá prostředky.

V Poznámce autora pak Crichton shrnuje svoje osobní stanovisko (zkráceno pro účely článku):

• Víme překvapivě málo o jakémkoli aspektu životního prostředí, o tom, jak je zachovat a chránit.
• V atmosféře přibývá CO2 a pravděpodobnou příčinou je činnost člověka.
• Také jsme ale svědky přírodního oteplovacího trendu, který začal kolem roku 1850 poté, co skončilo čtyřsetleté období tzv. „malé doby ledové“.
• Nikdo neví, co vlastně způsobuje současný oteplovací trend, zda přírodní fenomén nebo lidská činnost.
• Nikdo neví, jak se oteplení v příštích 100 letech vyvine. Počítačové modely se liší o 400 %. Zbývá jenom hádat, což dělají všichni.
• Než atmosféra, má spíše vliv na oteplování urbanizace a využívání půdy.
• Většina enviromentálních principů jako udržitelný rozvoj vede k zachovávání hospodářských výhod Západu a vytváří moderní imperialismus.
• Ačkoli během 35 let, kdy enviromentální hnutí existuje, proniklo do vědy nové chápání nelineární dynamiky, teorie chaosu a katastrof, ekologičtí aktivisté to neberou na vědomí a lpí na konceptech a rétorice ze 70. let minulého století. (Jak si nevzpomenout na tzv. marxistické „vědy“, které nebraly na vědomí vědecký pokrok po 2. světové válce, daly do klatby genetiku i kybernetiku a moderní ekonomii, a lpěly na koncepci a rétorice vědy z konce 19. století. Vím to velice dobře, neboť jsem z marx-leninismu složil tři zkoušky, pozn. F. N.)
• Složitý systém, jakým je životní prostředí, se nedá zvládnout soudními spory.
• Ve „vykořisťování“ životního prostředí není rozdílu mezi enviromentálními organizacemi, vládními institucemi a velkými firmami.
• Každý si přihřívá vlastní polívčičku. Kromě mě.

M. Crichton

Konec první části, pokračování příště.