Základní úroková sazba americké centrální banky je dlouho na velmi nízké úrovni

Americké ekonomice se daří. Svědčí o tom prakticky všechny ukazatele, na které si můžete vzpomenout. Přesto úrokové sazby zůstávají poblíž nuly. Proč?

Federální rezervní systém má dvojí cíl. Za prvé hlídat inflaci. Za druhé, na rozdíl od Bank of England, ECB nebo ČNB, má Fed v popisu práce pečovat o zaměstnanost. Oba uvedené ukazatele nyní vypadají výborně. Inflace je na úrovni 0,2 procenta, míra nezaměstnanosti 5,1 procenta s klesajícím trendem.

Zdá se, že je jen otázkou času, než Federální rezervní systém zvýší základní úrokovou sazbu. Tím by skončil krizový režim, který trvá již od 16. prosince 2008. Základní sazba byla tehdy stanovena v rozpětí 0 až 0,25 procenta. Americká finanční historie nezná jiný případ, kdy úroková sazba centrální banky byla tak dlouho tak nízko. Podle Taylorova pravidla (vzorec, který přesně vystihuje americkou měnovou politiku) by základní sazba měla být již drahnou dobu nejméně na úrovni 2,5 procenta. Stále však není. Proč?

Odpověď „Fed se stále bojí krize“ neobstojí. Americké banky byly již dávno sanovány, trh nemovitostí prožívá další boom. Pokud Americe hrozí nějaká krize, je zatím velmi vzdálená a není zřejmé, jaký může mít charakter. Nebo snad ano?

Pod nablýskanou slupkou

Prakticky vše v Americe vypadá nyní báječně, s jedinou podstatnou výjimkou. Touto výjimkou jsou veřejné finance. Prezidentům Bushovi a Obamovi se sice podařilo zachránit ekonomiku, ovšem za vysokou cenu. Federální dluh ve druhém čtvrtletí 2008 dosahoval hodnoty 64 procent. Poslední, přesně o sedm let novější údaj má hodnotu 101,4 procenta HDP. Skok o 37 procent za sedm let je na pováženou, i když díky oživení ekonomiky celkové zadlužení již asi dva roky neroste.

Federálním financím v dohledné době nehrozí žádný řecký scénář. Dluhová služba (podíl úroků na veřejných výdajích) má stejnou hodnotu jako před krizí: 3,6 procenta HDP. Zvládnutelné číslo. Ovšem jen tehdy, dokud úrokové sazby zůstanou nízké. A jsme u jádra věci. Vyšší úrokové sazby mohou prodražit veřejný dluh a ohrozit rozpočtovou stabilitu. Spojené státy již nesly v historii i vyšší břemeno: v roce 1986 dluhová služba přesáhla 6 procent HDP. Jenomže tehdy úrokové sazby klesaly a výdaje na zbrojení vyvrcholily. Bylo tedy jasné, že drahá dluhová služba bude pouze dočasným jevem.

Dnes je tomu přesně opačně. Úrokové sazby jsou na minimálních hodnotách. Naopak existují obavy, že výdaje na obranu mohou nečekaně růst. Obamova snaha ušetřit ukončením okupace Iráku vedla k nebývalému zvýšení bezpečnostních rizik. Dnešní realitou je Islámský stát, který bohužel vykazuje všechny znaky státu a k nelibosti mnohých je skutečně islámský. (A bohužel, džihád není v tomto kontextu interpretován primárně jako snaha o ctnostný život a duchovní sebezdokonalení.)

Z dalších rizik se nabízí čínské zbrojení a vzestup této země po všech stránkách. Čína naštěstí expanduje v první řadě mírově, cestou investic a obchodních vztahů. Jisté znepokojení ovšem zůstává. Co kdyby Čínu za nějakých deset let postihla krize a politbyro by se rozhodlo povzbudit sebevědomí národa vojenskou agresí?

Dále je tu Rusko, staronová říše zla. Velmi oslabená ve srovnání SSSR, stále však může překvapit. Putin patří mezi nevypočitatelné absolutní vladaře, kterým se nikdo z poradců neodváží sdělit, jaké se právě píše století. On sám se domnívá, že devatenácté, a je velmi obtížné vyvrátit mu představu o nutnosti vybudovat impérium.

Když chybí spolehliví spojenci

Všechna tato tři bezpečnostní rizika by se lépe snášela, kdyby existovali spolehliví spojenci. Z nich však zbývá jen pár. Austrálie (geopoliticky nevýznamná), Izrael a Velká Británie – za předpokladu, že se Jeremy Corbyn nikdy nestane premiérem. Pak by se Británie posunula mezi Islámský stát a Rusko.

Pokud jde o kontinentální Evropu, von Clausewitz definuje válku jako „akt násilí s cílem donutit protivníka, aby se podřídil vaší vůli“. Nynější Evropa to dotáhla k dokonalosti, neboť vzhledem k nákladům na sociální stát nemá síly klást odpor. S vypětím všech sil se vzmohla na sankce proti Rusku, které stejně nemají efekt. Na skutečnou obranu nemá prostředky a hlavně nemá vůli se bránit. Evropě již nepomohou ani trvale nulové sazby.

Vyšší úrokové sazby v USA by tedy byly z hlediska monetarismu zcela logické, ale narážejí na problém obrany a bezpečnosti. Amerika by stěží zvládla další velký otevřený konflikt i s nízkými sazbami. Kdyby se však zvýšené sazby zkombinovaly s další válkou formátu Iráku nebo Afghánistánu, federální rozpočet by se ocitl v neřešitelné situaci. Spojené státy by byly ochromeny nikoli vojensky, ale finančně.

Federální rezervní systém nemá zákonnou povinnost být součástí americké obranné strategie. Fakticky se tak ovšem děje již několik let. Ve své podstatě jde o válečnou měnovou politiku. Nikdo neví, jak dlouho bude ještě trvat.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 12.9.2015

Nová ústava.cz