Prezident České republiky pobude ve stále osamělejším úřadu další čtyři léta, nicméně svou (oblíbenou) výlučnost prokáže nesporně ještě vícekrát. Pravděpodobný materiál ke školení lidstva mu poskytne semestr českého předsednictví Evropské unii; během něj se má mimochodem EU sblížovat s Izraelem. Naposledy však - na sklonku minulého roku - uděloval milosti páně profesorův mnohem mocnější kolega Bush, který za stávajícího vývoje na Blízkém východě snad ani nemohl zmírnit tradiční protiarabský proud – odpustil zesnulému obchodníku zbraněmi, jenž roku 1948 nelegálně postoupil bombardery B-17 židovskému státu. Zatímco ale odchod pána Hradu z čestného předsedání Jánskému vršku dokázal rozplakat i některé politické cyniky, po stávajícím nájemci Oválné pracovny „grandhotelu“ Bílý dům zůstává rekordní znechucenost. Pocit škrpálů na vyhození.

Přiměřené odcházení proto zažil americký první občan v Iráku, jelikož tamější novinář hodil za loučícím se „psem“ Georgem pár obuvi. Blízkovýchodní činovníci pak na podrážku bot kreslili jméno „nejmocnějšího muže planety“. Jestli prezidentský synek mimo kamery uvažoval nad rámec opáčka fráze spindoktorů o „botách velikosti číslo 10“, nemohl si nevšimnout, že vlastní skóre po osmi letech není nejhorší. Muslimské prostředí přebralo v tzv. střetu civilizací nečekaně mnoho ze západní kultury a samo na oplátku nabízí nejlepší perspektivy. Z bezpečnostních důvodů by se mohli například žurnalisté před brífingy zouvat, místo těžkých židlí by přišly povinné koberečky–modláky a od toho je malý krůček pro lidstvo, ale velký pro politiky – besedy s volenými představiteli by přerodili ve fatwy věřícím. Fascinující!

A tím se dostáváme ke kulturní difuzi v opačném směru, Západ–Východ. Spojené státy právem proslavil satirický snímek Vrtěti psem, který oblétl svět. Vizionářsky v podstatě předjímal raketové útoky proti Iráku, Súdánu a Afgánistánu a napadení Jugoslávie po sexuální aféře Billa Clintona s Monicou Lewinskou. Dokonce zmínil imaginární utrpení prostých Albánců. Také zahraniční politika bushovské administrativy měla dosti společného s mocnou oháňkou, jež manipuluje tělem pro Araby nečistého zvířete. Alfou moderní svaté války kříže byl útok na Světové obchodní centrum 11. září 2001, jehož očividnou technickou inspiraci mnozí spatřovali v hollywoodském katastrofickém filmu. Omegou, tečkou za touto érou je, pevně doufejme, „obuvní incident“ mezi řekami Eufrat a Tigris. Hádky ševců o původ opánků a nošení bot na špičkách holí hodně zavání prezentací hlav nepřátel Velké francouzské revoluce na hrotech pík, ale především shora zmíněnou filmovou satirou. V ní celý americký lid stojí semknutý kolem obrany údajně zajatého krajana, jejž symbolizují rozvěšené botky a věkovitá píseň „Good Old Shoe“ z knihovny Kongresu, vpravdě horkým šídlem ušité dílo bluesmana černé pleti.

Když George Bush senior odcházel po prvním funkčním období poražen, ještě stačil zahájit branné operace proti černošským warlordům ve zmateném Somálsku; pořádně tak zamotal hlavu Clintonovi. Na sklonku dvou až monstrózních vládních etap George Bushe juniora zůstavají k vyřešení prvnímu černošskému prezidentu USA (a jeho ministryni Hillary Clintonové) války hned dvě. Život je zkrátka jen obnošená vesta. Tak nebo onak, navzdory předsevzetím, bude muset nový a mladý předák globální mocnosti obout danajský dar – Staré dobré boty.

(Článek vyšel na politologickém webu E-polis)