Lidstvo údajně mluví 6701 jazyky, tak tvrdil vlivný časopis Time 13. dubna 1998, aniž bychom též počítali přemnohé, i podstatně se lišící dialekty, vždy se zárukou, že jiné solidní zdroje pravidelně uvádějí zcela odlišné údaje.

I politici, vládnoucí jazykem svých případných odpůrců, nezřídka nesprávně interpretují jejich záměry a zapletou se do konfliktu, který si nikdo nepřál. Však to byl případ první světové války - milion mrtvol, zánik čtyř říší, konec éry.

Čtvrt století později se blížil výpuk jiné éry, atomového věku, a možná že k němu došlo rovněž nedorozuměním. Tak tvrdí John J. Marchi, senátor, stát New York (v The New York Times, 21. srpna 1989), s odkazem na Stewarda Case a jeho publikaci Power of Words (Moc slov). Chase v ní informuje, že na ultimatum z konference v Postupimi v létě 1945 složit zbraně, Japonci odpověděli slovem MOKUSATSU - ve smyslu „prozatím bez komentáře, my to uvážíme“. Z překladu ale vzešlo zcela negativní odmitnutí, něco jako „vlezte nám na záda, polibte nám víte co“. A výsledek dobře známe: rozkaz americkému letectvu, vzlet z ostrova Tinianu, odlet s bombou nad Hirošimu.

Schopnost ovládat mnoho jazyků není zárukou žádoucího porozumění. Leckterý výraz ztrácí sebelepším překladem své přesné mínění, pozbývá či naopak nabývá všelijakých nuancí. Například adjektivum aggressive míní vlastnost rozhodného, rezolutního temperamentu obchodníka za pultem, kdežto v ruštině vyplyne nebezpečí ke spáchání agrese.

Výrazová nepřesnost vůbec nemusí být důkazem lajdáckého počínání, ale naopak sématického kompromisu či dokonce bedlivé kalkulace. Poněvadž mezinárodní smlouvy mají stejnou váhu v kterékoliv z oficiálních řečí, lze tak dosáhnout dohody jinak nedosažitelné. Příkladem nám poslouží Rezoluce č. 242, významný dokument OSN o izraelském vyklizení (odsunu, opuštění) okupovaného palestinského území. V anglické verzi ono „území“ je uvedeno bez určitého členu, což umožňuje eventualitu případné změny hranice. Ve francouzské verzi, „území“ předchází určitý člen, čímž nutno rozumět hranici beze změny, tak jak ji stanovila dohoda o příměří z roku 1949. Izrael se odvolává na anglickou a Arabové na francouzskou verzi.

Technické termíny představují zvlášť zapeklitý problém. V Ženevě na konferenci o odzbrojení se velmoci potýkaly s potíží přeložit novinku MIRV - Multiple Independently Targetable Re-Entry Vehicle. Odborníci shledali nepřeložitelným do ruštiny, Číňané protestovali, že je to nesrozumitelné.

Tlumočník je občas nucen improvizovat, snaží se vyjádřit nuance a odvrátit nejen nedorozumění, ale i nebezpečí příliš důkladného porozumění. Za Gorbačovovy návštěvy ve Washingtonu jeho hostitel Ronald Reagan víc než jednou opakoval v ruštině leninská slova o důvěřování a prověřování. Když Gorbačov zareagoval slovy ve smyslu „už zase kecáte“, tlumočník to uhladil slovesem „opakujete“.

Ve vášnivé slovní přestřelce ledacos může v překladu uniknout, z důležitého „ale“ se může stát ještě důležitější „ano“ nebo „ne“. I když se tlumočníci nedopustí nepřesností, bývají z nich ex post facto obviňováni řečníky, kteří si po produkci projev přehrají a dodatečně ho míní vyspravovat obviněním, že byli misunderstood, misinterpreted.

Tlumočník Steven Seymour doprovázel v roce 1977 tehdejšího prezidenta Jimmy Cartera na oficiální návštěvě Polska. Když po přistání Carter prohlásil, jak je rád, že přijel, v Seymourově překladu z toho vzešlo oznámení, že Ameriku opustil, zavrhl (abandoned). Carterovo prohlášení, jak je potěšen, že může obejmout, vzít do náruče polský lid - něco v tom smyslu - Seymour s tím naložil tak, že ve zpětném převodu do angličtiny máme prezidentovo potěšení to be grasping your private parts - chytnout, vzít vás za vaše genitálie. Něco takového o generaci později za Billa Clintona by dávalo smysl, ale nikoliv v době onoho ctnostného jižanského baptisty.

Tlumočníci nenávidí obtížně přeložitelné citáty, často z bible či koránu, zcela nepřeložitelné slovní hříčky a vtipkování. Nejraději mají pohřby. Tam bývá klid, harmonie a nehrozí nebezpečí slovních potyček. Řeči předvídaného obsahu plynou pomalým tempem.

- - -

V Americe sice budeme mít volby nového prezidenta až za víc než jeden a půl roku, ale již nyní se rozjíždí předpokládaná, nejen finančně náročná kampaň.

Jak značné bývá nutkání politiků šálit veřejnost? Anglická řeč má výraz FLIP-FLOP, takto s pomlčkou, o sklonech prezentovat realitu podle momentálních potřeb. Senátor John Kerry, nynější Obamův ministr zahraničních věcí a někdejší potomek předků ze severní Moravy, ve své snaze vystrnadit Bushe z Bílého domu v roce 2004 si dost ublížil vysvětlováním „for and against“ svého postoje k válce v Iráku, v mediích pak opakovaně rozmáznutým, když napřed hlasoval ve prospěch invaze, ale pak hlasoval proti jejímu financování.

Marně přemýšlím o použitelném ekvivalentu v české řeči, ač jistěže důkazů o popularitě fenoménu, jeho používání, ba i nadužívání existuje habaděj. Stačí nahlédnout do bývalé doby budovatelů beztřídní nirvány vědeckého socialismu. Začátkem padesátých let národ s velkou pompou oslavoval padesáté narozeniny Rudolfa Slánského, generálního tajemníka KSČ, nejlepšího z nejlepších. Významným řádem dekorován a zanedlouho tentýž nejznamenitější syn národa byl s nemenší vervou přetvořen ve zlosyna a houpal se na šibenici. A tento flip-flop doprovázelo ujištění: „Věřte straně, soudruzi!“

Koncem posledniho týdne měsíce května roku 1953, který tak optimisticky započal ukončením pozemské dráhy Stalina, jakož i jeho syfilitického učedníka Gottwalda, dočasný dědic rudého žezla Antonín Zápotocký ujistil národ, že československá koruna je pevná, vzdor tvrzení štvavé rozhlasové vysílačky Svobodná Evropa, této ideodiverzní centrály, o připravované měnové reformě. A hned v pondělí, po víkendovém ujištění, nastala zcela jiná realita, nicméně věřte straně, ožebračený národe.

V totalitních režimech vládci, údajní prosazovatelé těch nejlepších zájmů národa, veřejností v podstatě pohrdají, a mediální zdroje – oni masově sdělující pracovníci - aby se smířily s potupnou rolí propagandistických kašpárků, vysvětlovatelů, obhájců těch sebevětších nehorázností.

Teprve v demokraciích, pluralistických systémech bez jakéhokoliv monopolisty moci, může dojít ke kontrole a případné konfrontaci politiků, kdy se zkoumají a porovnávají slova a činy dřívější s těmi pozdějšími. Poněvadž však život není statický, přízpůsobení novým okolnostem je přece nevyhnutelné. Nutno pak rozumně balancovat onu tolik kritizovanou INCONSISTENCY (nedůslednost, neslučitelnost) s FLEXIBILITY (pružnost, přizpůsobivost).

Jenže realita počínání většiny mediálních zdrojů v nynější situaci začíná připomínat, dost se i podobat naší někdejší rudoprávní tradici. Porovnejme způsob, jakého se dostává Hillary Clintonové, předpokládané úspěšné kandidátce Demokratické strany na prezidentství: je zdobena adjektivy sleek, savvy, trending, electrifying, approachable - že je úhledná, přístupná, přátelská, „směr určující“. Kdežto například senátor Ted Cruz, jeden z mnohých uchazečů z řad strany Republikánů, je charakterizován jako tvor, který je scary, slimy, dangerous, rigid, uncompromising, hardline, extremist, firebrand, dokonce i flamethrower - slizký, extrémista tvrdohlavý, nebezpečný, hněvem vzplanuvší, ohněm hrozící. Nikde zmínka o Hillary, nehorázné lhářce, pokrytci, dosud se vyhýbající střetnutí, v němž by musela odpovídat na nepříjemné otázky, zatímco všichni protikandidáti přijímají pozvání k nepříjemnostem na ně se valících otázek. Mladý kandidát senátor Marco Rubio je kritizován pro svůj nedostatek zkušeností, což tímtéž kritikům dřív nevadilo v případě Baracka Husseina Obamy, jimi tolik velebeného. I když opakovaně projevoval svou kvalifikaci například tvrzením, že USA je federací 57 států. O takové trapnosti nejvýznamnější zdroje jako New York Times neutrousily ani slovo, stejně tak jako o jeho nerozlišování mezi Islas Malvinas, lépe známých jako Falklandské ostrovy, a republikou Maldives, člena OSN.

Většinu Republikánů doprovází nálepka „konzervativní“, kdežto Demokraté včetně Obamy jsou vesměs ušetřeni označení „liberálové“.

Reality May Be Optional - „Skutečnost může být nepovinná, dobrovolná“ (Townhall.com, 16.4.2015), takový je název textu Waltera E. W. Williamse, černošského profesora ekonomie a výtečného myslitele, neváhajícího upozorňovat na přemnoho mediálně zdůrazňovaných nesmyslů. Například populární, všeobecně sdílené přesvědčení, že kontrola zbraní účinně redukuje vražednost: Ve skutečnosti například Brazílie, Mexiko, Rusko mají hodně přísnější zákony kontrolující přístup ke střelným zbraním a hodně víc se tam vraždí. Naopak daleko lepší je situace ve Švýcarsku a Izraeli s vysokým soukromým vlastnictvím zbraní.

Obama, který s íránským nepřítelem uskutečnil výměnu jednoho amerického dezertéra (Bowe Bergdahl) za pět lapených vůdčích teroristů, při té příležitosti se odvolával na všeobecnou zkušenost, že po válce přece dochází k výměně zajatců, jak také potvrzeno zkušeností americké republiky v jejích začátcích. Citoval velikány a vždy nesprávně: George Washington se stal prezidentem v r. 1789, šest roků po skončení války o nezávislost, kdy k výměně zajatců nedošlo. Lincoln byl zavražděn v roce 1865, čili v době, kdy občanská válka stále řádila a výměna zajatců tehdy ještě nepřicházela v úvahu. F.D. Roosevelt rovněž zemřel před koncem druhé světové války.

Chabé výsledky menšinové mládeže se s notnou mediální podporou šmahem vysvětlují nedostatečným financováním škol bez ohledu na všeobecně známou skutečnost, že například v hlavním městě Washingtonu financování veřejných škol je značně vysoké a úroveň výkonů žactva je rovněž vysoce ubohá.

Významná media kráčí oním někdejším rudoprávním směrem zejména v souvislosti s tématem nejháklivějším, jímž ovšem je rasa. Primární to důležitost týkající se černošské menšiny, poněvadž race triumphs gender - rasa přetrumfne i údajnou válku proti všem ženám. Přední sdělovací prostředky se přizpůsobují podle svého politicky korektního vkusu. Televizní kolosy NBC a ABC si například takto zeditovaly výpovědi k neprospěchu George Zimmermana a vylepšení profilu Trayvona Martina, mohutného výrostka, nejednou na štíru se zákonem, ale vždy na obrazovce se objevil útlý bezbranný jinoch. Taktéž tomu bylo ve Fergusonu, kde mediálně byl přetvořen hromotluk zloděj Michael Brown. Prozatím nejposlednějším příkladem rudoprávního přízpůsobení reality poslouží již dřív zmíněný týdeník Time (výtisk s datem 20. dubna 2015, výročí Hitlerových narozenin 1889),na obálce na černém podkladu tři varovná slova BLACK LIVES MATTER ve smyslu, že i černošské životy mají cenu, což jako by rasističtí běloši nevěděli. Vítanou záminkou se stala tato jedna zřejmě zbytečná smrt: North Charleston, stát Jižní Karolina, padesátiletý Walter Lamer Scott, černoch již desekrát zatčený, momentálně na něj vydán zatykač. Řídil auto, které nevlastnil, ale které prý mínil si koupit. Ignoroval soudní obsílky, je neplatičem alimentů pro své čtyři děti, které značně miloval a mínil je vzít do Disney World. Jím řízený vůz měl v nepořádku brzdy, nefungovala brzdová světla, běloch policista Michael Thomas Slager ho zastavil, došlo k fyzickému potýkání, tento motorista začal utíkat, policista po něm snad osmkrát vystřelil a usmrtil. Náhodný svědek incident nafilmoval. Televizní záběr pak opakován do amerických domácností víc než tucekrát. Obrovská mediální událost s příslušně zatracujícími komentáři.

V téže době na pláži v Panama City na Floridě došlo k znásilnění dívky natolik zpité či zdrogované, že neměla tušení, jak tři černoši si na ní ověřují své mužství, za přítomnosti značného houfu diváků, z nichž nikdo se neodvážil jejich choutky jim zošklivit. Jména labužníků jsem se nedozvěděl, jejich tvář se na obrazovce mihla maximálně jednu vteřinu. Další z mnoha příkladů, jak měřiti různým metrem.

V USA černoši, oněch 13 % obyvatelstva, spáchají většinu (52 %) všech vražd a jejich naprostou většinu (93 %) ve vlastních řadách. O takových politicky háklivých ošidnostech se z opatrnosti vesměs mlčí. Překvapen jsem byl kuráží místních binghamtonských novin, když v pátek třináctého dubna (2012) si troufly uveřejnit karikaturu - dvě rovnice pod sebou:¨

1. zastřelený černoch + střílející běloch = důkladné rozhořčení
2. střelba černochů mezi sebou - bez rozhořčení

Případný bloud, dosud posedlý iluzí o přežívající mediální integritě, má dost příležitosti zauvažovat, slova a činy vážit. Slova, slova, vskutku nedokonalý nástroj komunikace.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče