aneb Když je pravda horší než lež

Známe to velice dobře i z Česka, nicméně i politická situace v USA je velmi dobře pochopitelná za předpokladu, že negativní informace o prezidentovi Spojených států vydělíme deseti, možná stem.

V Česku jsme zažili něco velmi podobného tomu, co proběhlo v roce 2016 ve Spojených státech. Velmi silná kampaň proti vážnému uchazeči o premiérské křeslo skončila naprostým fiaskem. Andrej Babiš, trestně stíhaný, bývalý komunista a bez čistého lustračního osvědčení, vyhrál se svým hnutím ANO volby do poslanecké sněmovny rozdílem třídy. Ti, co nejvíce křičeli o tom, že je Babiš estébák a trestně stíhaný, dopadli téměř nejhůře. A to platí zejména pro stranu, která trestní stíhání „administrovala“. Nakonec není vůbec překvapivé, že právě „administrátor“ došel k závěru, že být ve vládě s trestně stíhaným politikem je lepší než být mimo ni. Pánové možná lépe než my, lid obecný, vědí, jak to s Chovancovou politikou bylo. A že Milan Chovanec je člověk, jehož hroší kůže je pověstná a který podepíše leccos.

Fakta z naší politiky jsou tedy zřejmá: Trestní stíhání, tvrdá kritika údajné spolupráce s StB ani rudá knížka Babišovi nezabránily vstoupit do Strakovy akademie hlavní branou. Svým způsobem jsou české volební výsledky jen demonstrací toho, že takzvaná sedmá velmoc - média - je bezmocná, když své argumenty „přepískne“. V Česku jsme se o tom přesvědčili rok poté, co v USA podle liberálních médií zvítězil „démon“, který se podle všech „průzkumů“ veřejného mínění vlastně vůbec neměl prezidentem stát.

Dnešní americká liberální média v honu na Donalda Trumpa pokračují. V Helsinkách se podle nich zachoval jako zrádce, když odmítl připustit rozhodující vliv ruského vměšování do voleb na výsledek prezidentských voleb. Ačkoliv je dnes po více než roce „práce“ Muellerovy komise zřejmé, že se jí nepodaří dokázat, že Trump uzavřel s Ruskem tajnou dohodu a díky tomu se dostal do Bílého domu. Mimochodem, tato obvinění vznesená liberálními médii jsou nejhorším vysvědčením pro ně samotná. Majitelé listů The New York Times a The Washington Post tím de facto tvrdí, že vložili miliony dolarů do protitrumpovské propagandy a neuspěli. Stačila jakási „dohoda“ s Ruskem a Trump volby vyhrál na celé čáře. A co víc, jimi řízené listy pokračují v té samé politice negace stávajícího prezidenta, i když tato politika byla zjevně neúspěšná. Místo toho, aby se managementu novin, který totálně selhal v prezidentských volbách, zbavili, pokračují v tom i nadále. Jak tato politika dopadne, bude zřejmě již za pár měsíců po volbách do Kongresu Spojených států. Jsem velmi zvědav, jak budou média vysvětlovat, že republikáni nedopadli zdaleka tak špatně, jak jim opět předpovídají „průzkumy“.

Již od dob nacistického Německa se traduje idea mistra německé propagandy Josefa Goebbelse o tom, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Tato „poučka“ platí ovšem ve specifických podmínkách, kdy neexistuje svoboda slova a kdy se nesouhlas s vládní propagandou trestá i smrtí. Dnes tuto politiku možná nejlépe ilustruje situace v Severní Koreji. Všude jinde, i v zemích s diktaturou jedné strany či vlády, už zdaleka není tak účinná, a to díky paralelním informacím z médií, která stát nekontroluje. To vede k tomu, že totalitní režimy už tak zjevně nelžou, ale upravují své lži podle toho, co jim situace v zemích, kde vládnou, umožní.

Málo pozornosti se však, dle mého soudu neoprávněně, věnuje jinému problému. Proč jsou fakta, která nejsou v zásadě lživá, tak neúčinná, když jsou použita v mediální propagandě (masáži) proti politikovi, který přesto či navzdory této masáži vyhraje volby. Domnívám se, že příčinou tohoto jevu je stav, kdy kvantita negativních informací o daném politikovi v médiích dosáhne jakéhosi „kritického“ stavu, za nímž se již stává neúčinnou.

Již dávno před volbami v roce 2016 byl jedním z hlavních témat liberálních antitrumpovských médií vztah Trumpa k ženám. Už tehdy se probíraly jeho různé aféry se ženami. Navíc se razilo, že Trump ženami „pohrdá“, že se k nim chová „nehezky“ (což údajně vyplývalo ze záznamů z natáčení seriálu „Učeň, The Apprentice“), za který získal Trump hvězdu na chodníku slávy v Hollywoodu. Současná kampaň, v níž je Trump obviňován, že se chtěl penězi vyrovnat s ženami, které mu vyhrožovaly zveřejněním jejich aférky, tudíž není nic nového a objevného. Je toho tolik, že se v tom obyčejný smrtelník prostě přestává orientovat. A Trumpovi stačí jednoduchá obrana - jsou to lži a fake news liberálních médií.

Takzvaný „ruský vliv“ na americké prezidentské volby byl rozehrán po - pro antitrumpovská média překvapivé - porážce Hillary Clintonové, jíž tato média poskytovala podporu. O vyšetřování rozhodl ještě Barack Obama, který chtěl mít zprávu do konce svého mandátu. Dnes se toto vyšetřování táhne již rok a půl. V liberálních médiích se šíří až hysterická protiruská kampaň doprovázená „špionománií“ - naposledy byla z protiamerické činnosti obviněna Ruska, jejíž hlavní vinou je zřejmě to, že se zapojila do aktivit organizace usilující o podporu práva na nošení zbraně v USA (NRA). I když se i u nás tvrdilo, že je to špionka, ze špionáže pro Rusko obviněna nebyla. Ne nadarmo použila například bývalá ministryně zahraničí Madeleine Albrightová pro vystoupení Trumpa v Helsinkách na tiskové konferenci pojem, že se Trump choval „neamericky“. V padesátých letech totiž i v USA probíhala studená válka honem na proruské agenty (kdo vyzradil Rusům princip atomové zbraně?!). Takzvaný Výbor pro neamerickou činnost byl založen v roce 1938 jako prostředek na kontrolu přistěhovalectví z Německa (odhalit mezi přistěhovalci případně nacistické agenty). Později se soustředil na boj s komunisty a jejich podporovateli mezi umělci. A předmětem zájmu pak byli i již zmínění vědci pracující na vývoji atomové bomby. Právě v této souvislosti Albrightová tento výraz, označujícího Trumpa jako agenta Ruska, použila.

A opět, podobně jako v případě Trumpa a žen, které ho obviňují, že s nimi měl „románek“, je i „ruská stopa“ tak nadužívaným tématem propagandy liberálních médií, že se v tom obyčejný smrtelník neorientuje. Ti, kdo jsou přesvědčeni, že Trump je zloduch, si v těchto zprávách „rochní“, těm ostatním je to evidentně jedno. Pokud se liberálním médií podaří sem tam evidentně „ujet“ a zveřejní lež, za kterou se pak musí omluvit, je to vodou na mlýn Trumpovy obrany.

Z tolikrát omílané pravdy se pak nestane nezpochybnitelný fakt, ale lidé si spíš řeknou „bůhví, jak to bylo“ a propaganda tohoto typu u nich nezaboduje. Nadužívání negativních zpráv o administrativě Donalda Trumpa nezískává nové sympatizanty proti Trumpovi, spíše jen zabetonuje hranici mezi těmi, kteří prezidenta nemohou vystát, a těmi, co ho volí. A vede ještě k jednomu i u nás popsanému jevu. Průzkumy veřejného mínění, a to zejména ty volební, pak trpí tím, že určité procento voličů Trumpa své preference zatají a pak se až u voleb náhle ukáže, že voličská přízeň je rozložená zcela jinak, než průzkum ukázal.

Nadužívání negativních zpráv se ukazuje jako zásadní problém liberálních médií. Jsem osobně velmi zvědav, koho tato média obviní z neúspěchu Demokratické strany po letošních volbách do Kongresu.

Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz