Autorem takového výkonu je Walter E. Williams, profesor ekonomie na univerzitě George Mason ve státě Virginia. Na značný rozdíl například od Baracka Husseina Obamy je to stoprocentní americký černoch, vyrostlý v nuzných poměrech, vystudovaný v dobách bez preferenčního hodnocení oné tzv. pozitivní diskriminace. Tvor tedy eminentně kvalifikovaný a navíc obdivuhodně kurážný demolovat politicky korektní, mediálně značně zdůrazňované šarády soustřeďěné na utrpení, rasistické pronásledování této třináctiprocentní menšiny národa. (Nijak netypický příklad, který ke mně před několika dny doputoval: sídliště ve státu Ohio, pár poděšených telefonátů na policii, že se jim tam pohybuje individuum se zbraní v ruce. Přijela posila, vetřelec se odmítl vzdát, došlo ke střelbě, vetřelec ji nepřežil. Načež se v novinách objevil palcový titulek se sdělením, že mladistvý bezbranný Afro-Američan byl zavražděn bělošskými policajty.)

Williams svůj text s názvem „Black Progression and Retrogression“ neboli černošský pokrok a zpětný vyvoj, degenerace (Townhall.com, 24.12.2014) začíná heretickým tvrzením, jaké by si žádný běloch netroufl vyřknout, natož napsat: že totiž američtí černoši v tak krátké době dosáhli tolik úspěchů jako žádná jiná rasová skupina v dějinách lidstva. Nabízí obtížně vyvratitelné důkazy: Kdyby oni byli posuzováni jako vlastní národ, při hodnocení jejich own gross domestic product by patřili mezi dvacet nejbohatších států. Byl to černoch generál Colin Powell, který se stal velitelem té největší armády v historii světa. Mezi největšími boháči je i několik amerických černochů a hodně jich je mezi nejproslulejšími celebritami. Toto vše bylo dosaženo za necelé jedno století a půl, což je druh pokroku možného pouze v Americe.

Jenže v další cestě dalšího pokroku trčí CHALLENGE - obtížná překážka, dosud bránící, aby se na takovém úspěchu mohl podílet daleko větší počet soukmenovců.

Svůj text s názvem Jak se nám nepovedl první údajně non-racial prezident (NP, 24.12.2014) jsem končil takto: „Rasismus v bělošské Americe tolerován není, kdežto mezi černochy je užitečným, otevřeně podporovaným pojítkem závisti, nenávisti, vzteku, domáhání se preferenčního zacházení, redistribuce výsledků dosažených jinými, trilion výloh u toho a to vše v době vlády prvního, údajně post-racial prezidenta.“

Zásadní společnou neutuchající příčínou, tak jak se dozvídáme od černošských vůdců zvolených či takové role si přivlastnících - oni dobře známí „černoši z povolání“ - je vždy zdůrazňovaný, vhodně vágní „rasismus“, dědictví otroctví, vždy k dispozici, i když došlo k jeho legálnímu zákazu, zániku před sedmi generacemi. Černošské studijní výkony jsou ty zcela nejubožejší v porovnání se všemi ostatními etnickými skupinami. Jeho příčiny se automaticky vysvětlí nedostatečným financováním, vzdor skutečnosti, že právě jejich školy, jako například v hlavním městě Washingtonu, jsou ty nejštědřeji dotované. Rekordně nejvyšší je i jejich kriminalita, což ani vůdcové, autentičtí či samozvaní, nemohou přehlédnout, ale rovněž odmítají podumat, proč víc než devadesát procent zločinnosti, všeho vraždění, se koná v jejich vlastních řadách. O takovém výkonu se musí značně mlčet. Když však dojde k rasově ideologicky vhodnému zločinu, mediálně bude zmohutněn v celonárodní tragedii.

- - -

Je pak třeba hrstka těch statečných, jako je Williams, kteří se ozvou a zdůrazní onu autentickou, jakoby neexistující prapříčinu zasahující celou jejch komunitu, jíž ovšem je rozpad černošské rodiny. V ní koncem devatenáctého století velkou většinou (70 až 80 %) žili oba rodiče. V roce 1925 v New York City procento bylo ještě vyšší (85 %). Až do padesátých let mělo pouhých 18 procent jen jednoho rodiče, jímž ovšemv naprosté většině byla žena.

V období 1890 až 1940 poněkud vyšší bylo procento do manželství vstupujících černochů než bělochů. V roce 1940 bylo černošských dětí narozených mimo manželství 14 procent.

Velkorysý program „Great Society“ L.B. Johnsona, prezidenta v šedesátých letech minulého století, umožnil, že stát v případě nepřítomného muže převzal roli manžela a otce jím zplozených dětí, s výsledkem, že téměř polovina černošské populace za celý svůj život slasti či strasti manželství nikdy neokusí. Většina (75 %) dětí se rodí mimo manželství, o většinu domácností (téměř 70%) se pouze stará žena a stát. Muž nepřítomen, taková je realita. Nepřítomna je rodičovská autorita, potomstvo do nemalé míry nachází náhradu v členství pouličních gangů. Chudoba postihuje téměř polovinu (47 %). takových domácností. Značný to kontrast ve srovnání s domácnostmi s dvěma rodiči. V nich chudoba je méně než desetiprocentní.

Není to ovšem záležitost pouze materiálního nedostatku. Děti vyrůstající v prostředí bez otcovské autority jsou vystaveny větší pravděpodobnosti domácích konfliktů, tělesného násilí, přístupu k drogám, sklonům a praktikám kriminálním, to čemu se říká emotional, behavior problems, s nedokončenou školní docházkou a tím i sníženou pravděpodobností užitečného uplatnění v dospělém věku.

Výsledky sčítání lidu v období 1890-1950 potvrzují větší zaměstnanost černochů než bělošského obyvatelstva. V současné době pracovních příležitostí radikálně ubylo.

Zločinnost: té tedy radikálně přibylo. Každý rok dochází k zhruba 9000 vraždám černochů, z nichž naprostá většina (94 %, tvrdí Williams) se uskuteční ve vlastních řadách. Černoši - menšina (13 %) tvoří polovinu jak pachatelů, tak obětí všech zabití.

Williams se obrací k černochům vyššího věku, kteří se ve svém životě museli potýkat s daleko většími překážkami, a vyzývá je, aby víc komunikovali s mladšími generacemi a nepodléhali tolik pohodlným racionalizacím svádět všechny své problémy na rasismus, bělošskou policii, jak je stále zdůrazňováno profesionálními žvanily s podporou politicky korektních medií a jejich pramálo užitečných bělošských, zejména intelektuálních podpůrců.

- - -

Podle údajů FBI v roce 2009 došlo ke 408 217 loupežím, v průměru tedy 1100 denně a jedna každou minutu..

Údaje National Crime Victimization Survey: 62 593 černochů oběťmi bělošského násilí, 320 082 bělochů oběťmi černošského násilí. V porovnání počtu obyvatelstva - 38 milionů černochů a 197 milionů bělochů - černochy páchané násilí je 25krát častější a v případě zvlášť těžkého ublížení (“aggravated assault“) je to kontrast 200krát větší.

Znásilnění: případy, kdy pachatelem je černoch - 13 000. V opačném případě statisticky je minimální, nedosahuje ani jednoho procenta.

Inventura právě uplynulého roku 2014: Podle zdroje ODMP (Officer Down Memorial Page) v roce 2013 ve službě došlo k zabití 105 policistů, v roce 2014 jich do Vánoc bylo 113, z nichž většina zahynula zásluhou útočníka. Nejvíc ztrát - Kalifornie 14, Texas 11, New York 7. Druhou polovinu roku dominovala protipolicejní kampaň s obviněním bělošského rasismu, jehož obětí v Brooklynu se v sobotu 22. prosince stali policisté - Rafael Ramos latinoamerického původu a Číňan Wenjian Liu. Den poté na Floridě v Tarpon Spring zabit policista Charles Kondek.

Newyorský, velmi pokrokový starosta De Blasio nijak se nesnažil zabránit demonstracím, průvodům rozhořčených davů vykřikujících požadavky „Zabijte policii!“.

Mediálních příležitostí k důkladnému mravnímu rozhořčení přemnoho. I univerzity ochotně vypomáhají. Universita Duke v Severní Karolině, černoška obvinila lacrosse team ze znásilnění. Okamžitě došlo k formulaci profesorského protestního požadavku pořádně postihnout skupinu obviněných (běloši, z nikoliv chudinských rodin), nikdo se neobtěžoval zabývat jejich protesty neviny, až tedy po mnohaměsíčním úsilí se podařilo prokázat, že zdrogovaná alkoholička si všechna obvinění vymyslela. Nyní před měsícem magazín Rolling Stone uveřejnil reportáž o sedminásobném znásilnění na campusu univerzity ve Virginii, památném místě, o jehož zrod se zasloužil velikán Thomas Jefferson. Univerzita, od rektorky k nižším šaržím, okamžitě disciplinárně zasáhla, profesoři se neméně přísně zaangažovali. Autorka dosud žádné důkazy původního obžalovacího textu neposkytla.

Zpět do New Yorku, kde policie požádala již devatenáckrát zatčeného Erica Garnera, aby ji doprovodil k výslechu, což dvoumetrákový tlusťoch, navíc diabetik se srdeční vadou odmítl. Došlo k hromadnému utkání s pěti či kolika policajty, což on však nepřežil.

Jestliže míníme žít ve státě, kde platí či aspoň by měl platit zákon, dalo by se snad předpokládat, že požadavek představitele státu bude respektován a nereaguje se na něj okamžitou rvačkou. Že nedojde k protestním demonstracím blokujícím ulice a mosty, s krvelačnými požadavky. To vše s de facto souhlasem politických osobností hodně značného kalibru.

S takovými perspektivami se tedy pouštíme do Nového roku.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče