Teď již po dlouhou řadu let nás media zásobují zpravidla neveselými zprávami z Iráku a Afghánistánu. Mnohé zdroje nám závěrem před spaním servírují portréty prozatím nejposlednějších nešťastníků, jimž jejich život na tom kterém bojišti právě zhasl. Bez uvedení detailů - pouze jméno, hodnost, druh služby - zpravidla armáda a marines čili námořní pěchota, méně často námořnictvo a letectvo, věk a poslední civilní adresa ze států od Alabamy po Wyoming. Občas čtyřicetiletý poddůstojník z povolání, před pár dny pohledná tvář devatenáctileté dívenky.

V současné době, kdy povinně nikdo rukovat nemusí, armádu dobrovolníků tvoří zhruba milion mužů a žen. Počet ztrát na životech je daleko menší, snad jen desetiprocentní, než v předchozí válce ve Vietnamu, ale zásluhou vylepšené lékařské péče značně vzrůstá počet přeživších zraněných, zmrzačených, s nejednou amputací. V mnohých případech víc než tělo, zasažena je duše. Dočítám se, že v období 2002 až po začátek 2013 víc než čtvrt milionu (261 998) veteránů ve vojenských nemocnicích je registrováno s diagnozou PTSD - Post-Traumatic Stress Disorder. Odhadem postihuje až 40 procent všech veteránů po návratu z Iráku a Afghánistánu. Bezkonfliktní neschopnost návratu do civilního života. Nespavost, úzkosti, noční můry, přemíra alkoholu, drogová závislost, s následnými manželskými konflikty a kolapsy. Toť tedy úděl armádních dobrovolníků, tohoto jednoho procenta národa, se stoprocentním takovým břemenem. Nemohou překvapovat jejich preference pro vzájemné porozumění ve vlastních řadách, druh přátelství, autentického kamarádství zřídkakdy postřehnutelného v jiných, válečným traumatem nezasažených kruzích.

Týdeník Time ve svém vydání (vol.182, No.1, 2013) s titulkem HOW SERVICE CAN SAVE US se věnoval této tématice, s níž započal už před šesti lety: The Case for National Service - návrh na zavedení rok trvající celonárodní služby po ukončení povinné školní docházky (věk 18 až 28 roků). Tehdy se idea neujala, nyní v roce 2013 se začíná těšit přízni v Aspen Institutu a jeho tzv. Franklin Projektu s předsedou generálem Stanley McChrystalem (bývalý vrchní velitel v Afghánistánu, posléze uraženým Obamou odstraněný z funkce), ve spolupráci s osobnostmi kalibru jako Madeleine Albright a Condoleezza Rice. Záměrem je rozvinout aktivity v pěti směrech - školství, zdravotnictví, ekologie, chudoba a reintegration veteránů zpět do civilního života. Modelem by mohla být zkušenost s Corporation for National and Community Service dohlížející na výkony organizací jako AmeriCorps, VISTA a Senior Corps, ty všechny se podílející na projektech se společným cílem "s malými náklady vyřešit velké problémy".

Zmíněná publikace Time se v podrobném pojednání věnuje takovému záměru: Na Středním západě veteráni kontaktovali organizaci jménem Mission Continues. Započali zvelebováním Edgewood Children's Center ve St. Louis. Značných příležitostí se naskýtá po dopadu přírodní nepohody. Například ony série devastujících tornád v Oklahoma City, kdy živly řádily tak bizárním způsobem, že třeba vymrštily automobily s takovou vehemencí, že se obtočily kolem stromů. O spoušť značně mohutnějšího rozsahu se postaral hurikán Sandy. Zdecimoval pobřežní oblasti zejména států New Jersey a New Yorku, se škodami ve výši mnoha set miliard dolarů.

Nejen veteráni se pustili do práce, jíž ještě zůstává habaděj. Výtečný způsob, jak se zásluhou okolní katastrofy zbavovat hanebných mohamedánských démonů.

Leckdo připomíná zářný precedent PEACE CORPS Johna F. Kennedyho již víc, než před půl stoletím.

- - -

Peace Corps, tento vládní program dobrovolníků, započal v březnu 1961 a až do letošního roku 2013 se na něm podílelo přes 210 000 převážně mladých lidí v celkem 139 zemích. Časem přibývaly výjimky v podobě značně letitých odvážlivců. Účel úsilí byl trojí: 1. technická pomoc všeho druhu, s mnoha úspěchy například v zemědělství. 2. pomáhat v cizích zemích k porozumění americké kultury. 3. totéž opačným směrem, aby Američané porozuměli cizím kulturám.

Poprvé jsem měl příležitost se seznámit se skupinou asi šedesáti takových idealistů na ostrůvku Moen atolu Truk v Mikronésii. Ti se tam sjeli k seznámení s novým koordinátorem pro dotyčnou oblast. Velmi sympatický typ mládeže. Bez arogance a fňukání, jejich idealismus nekončil pouze jejich slovy, proto se rozjeli učit Křováky abecedu, sázet mrkev, křížit slepice.

V průměru padesát procent uchazečů je odmítnuto a druhá půlka jde na školení v řeči a mravech vybrané či přidělené končiny. Po tříměsíčním přípravném tréninku podepisují dvouletou smlouvu a mohou ji prodloužit nejvýš na pět roků. Prý se nezřídka stane, že navrátilci reagují na západní styl života tak, že se otočí a jdou zpátky do divočiny.

Dívky to nemají lehké. Ono přeci jenom pro středostavovskou Američanku kadit někde pod chlebovníkem, bez papíru k dispozici, aby byla zcela nová životní zkušenost. Víc si ale stěžovaly, že domorodci si na ně příliš dovolují, a tak v některých oblastech ze tří dobrovolnic bývá jedna dezertérka. Počet příslušníků Peace Corpsu v Mikronésii jsem odhadoval na tři stovky a občas docházelo ke komplikacím. Slečna z Oregonu, došlo k jejímu oplodnění primitivem na otrově Yapu a s plodem uprchla domů přes Pacifik. Yapan či Yapec se notně nakvasil, že to tak nenechá, zalarmoval náčelníky a hrozil mezinárodním incidentem.

V houfu jsem se pustil do rozprávky s pěknou dívčinou. "Já jsem z Dublonu," ukázala do tmy.

Odvětil jsem, že zrovna právě tam máme zítra namířeno..

"To je prima, pojedeme spolu. Ale hned ráno nemůžu, musím k soudu a mohlo by se to protáhnout."

"A copak jste provedla?" zvídal jsem.

"Znásilnění," bez váhání takto zpřesnila.

"A kohopak jste znásilnila?"

"Vy Češi jste ale legrační," ocenila nám národ. "Slovutný profesore, já byla oběť!" ukazovala si na tělo bez viditelných pohmožděnin.

Posléze na ostrově Ponape, několik set mil vzdáleném, ponapští frajeři byli vůči tomuto druhu amerických vetřelkyň zvlášť vtíraví a štípaví. V diplomatické službě jmenování třeba do Jemenu či Somálska znamenalo pobyt v tak zvané hardship area, za takové nepohodlí inkasovali příplatky. Peace Corps měl podobné tabulky, ale bez příplatků..

Navštívil jsem jednoho z veteránů, který se na Ponape naturalizoval. V domku měl domorodou družku a neméně domorodé útulné prostředí. Tehdy poprvé v životě jsem viděl psací stroj politý marmeládou.

Nadšenci z této armády míru se učili obludně komplikované domorodé jazyky miniaturní důležitosti. Lidem Truku začali tisknout první noviny a knihy v jejich řeči.

Řada studentů v Americe se přeptávala na mé hodnocení tohoto Kennedyova programu. Velmi jsem nápad, jakož i jeho realizaci chválil, doporučoval a aspoň tucet zájemců jsem ponoukl k podání přihlášky. Když se po letech ukázali, této své zkušenosti - ať to byly Filipíny, Korea, Írán, Řecko - nikdo z nich nelitoval. Někteří z nich se pak zdárně uplatnili v diplomacii..

- - -

Nyní zpět k onomu návrhu na zavedení jednoroční služby buď vojenského, či výlučně mírumilovného zaměření: Průzkumy veřejného mínění se téměř blíží k 70 procentům souhlasu - ale za podmínky, že by to byl závazek dobrovolný. Snadno si lze představit slast patriotických rodičů při představě, jak jejich korektně politicky, a tudíž antiamericky zakalené potomstvo někdo prohání po cvičišti, šup s nimi do bláta a plazit se, plazit se!

Taková novinka v současné Americe, v níž neexistuje ani jednotný systém občanské identifikace, přece by nemohla uspět. Zvadla by v zákonodárných výborech všech stupňů, uondána juristickými námitkami, nekonečnými protesty, soudními iniciativami s odvoláváním na ústavu.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče