Jeden z předchozích příspěvků, zabývajících se barvoslepostí v nedohlednu, jsem započal před půl stoletím vysloveným přáním Martina Luthera Kinga, aby jednou jeho čtyři děti mohly žít, aniž posuzovány podle barvy své pokožky, ale podle svého charakteru. Touž tužbu hodně později opakoval Barack Hussein Obama, jenž v úsilí o dosažení snad nejmocnějšího úřadu na světě se prezentoval jako první post-racial president. Ve volební kampani svou rasovou identitu nezdůrazňoval, pokročili jsme přece už dál, což konečně prokázáno volebním výsledkem 2008, když zvítězil v řadě států s převážně bělošským obyvatelstvem.

Jakožto nejednou poučený pesimista jsem zůstával nepřesvědčen. Však i inzerované prozření českých stalinistů s náhle nabyvší lidskou tváří posloužilo poučným varováním. Otec černoch z africké Keni, od svých dvou let ho už nikdy neuviděl, matka běloška z Kansasu, jako dítě byl v péči bělošských prarodičů na Havaji. Nicméně jako míšenec se pokládá za stoprocentního Afroameričana a zdaleka ne za Euroameričana, na což by přece měl aspoň padesátiprocentní nárok. Obamův otec byl muslim, podle muslimského práva se jeho syn automaticky stal stoupencem téže víry a vůbec pak nezáleželo, že otec na náboženství nedbal a matka běloška byla hodně přesvědčená ateistka. V očích následovníků Alláha je opuštění víry zločin hroznější než vražda. V učení sunnitů i šíitů se doporučuje stětí, tak hanebnou hlavu useknout, pokud možno duchovním, velebným pánem. V posledních letech však leckde dochází k procedurální modifikaci - ke smrti oběšením nebo ukamenováním.

Je ovšem užitečné hodnotit člověka nejen podle toho, co říká, ale také podle druhu lidí, s jakými se přátelí. Obamovým nejbližším mentorem a rádcem po dobu dvaceti let, jenž ho oddával, děti mu křtil, byl reverend Jeremiah Wright, černošský rasistický maniak. Jeho vztah k rodné zemi a všem bělochům zůstává "trpce nepřátelský" (bitterly hostile), s přesvědčením, že Amerika je zločinný národ, jeho kriminalita a rasismus jsou stejné jako v době otrokářství, a Ameriku beztoho objevili Afričané. A Ježíš byl Afričan. Wrightův časopis Trumpet, publikace s nákladem 100 000 výtisků, toto v daleko značnější míře sděluje, Obama údajně nic nikdy o existenci takového zdroje nevěděl, i když jeho portrét krášlil obálku jednoho vydání s detailním profilem v textu.

Williama Ayerse a jeho manželku Bernardine Dohrn, své přátele a podpůrce, kteří mu pomohli s odstartováním jeho politické kariéry, někdejší revolucionáře teroristické organizace Weather Underground, dodnes zavrhující Ameriku jako odporný stát směřující k fašismu, Obama pokládá za "mainstream", čili jako průměrné, normální, nepozoruhodné občany.

- - -

Ono předvolební slibování o zrodu nové éry, v níž rasová identita nebude nic primárně důležitého, zůstalo ovšem v nedohlednu. Nemělo by to být překvapením pro nikoho, kdo si pořádně přečetl Obamovy memoáry Dreams from My Father, s přiznáními jako "Když mi bylo dvanáct či třináct roků, přestal jsem se zmiňovat o matčině rase, poněvadž jsem začal získávat pocit, jako bych se tím zavděčoval bělochům." Přiznává: "Našel jsem útěchu v pěstování pronikavého pocitu a rozhořčení a nepřátelství vůči matčině rase. Nikdy jsem nenapodoboval lidi bílé nebo hnědé rasy, jejich osud mi byl cizí. Ztotožňoval jsem se s otcem, černochem, synem Afriky." V druhé své knize (Audacity of Hope) přiznává: "Budu stát na straně muslimů v případě, že politický vítr se pohne tak ošklivým směrem."

Ano, jsou to citáty z textu vytržené. Ale nevytrženo zůstává jmenování Erika Holdera do funkce Attorney General, Van Jonese, snoubícího ekologii s rasismem, Toma Pereze do funkce vedoucího odboru pro lidská práva, vehementně prosazujícího preferenční kvoty podle rasových kritérií.

Již od šedesátých let, se zavedením Affirmative Action, došlo k pídění po úspěšně zužitkovatelných rodinných kořenech. Za Hitlera se tajila židovská babička, za Stalina a jeho následovníků se vymýšlel proletářský dědeček. Úspěšným tvrzením o svém prý indiánském původu dosáhla Elizabeth Warrenová profesorského jmenování na Harvardu, slovutném učilišti, a nyní již dokonce povýšila na senátorku reprezentující ve Washingtonu stát Massachusetts.

Místo slibů docílit post-racial stavu dočkali jsme se dalších nemilých překvapení,

například v podobě post-rational semantických zpotvořenin: když na vojenské bázi Fort Hood islámský fanatik se slovy Allahu Akhbar! zastřelil třináct lidí, s ohledem na mohamedánskou citlivost byl masakr přejmenován na "úraz na pracovišti". Rovněž Obama ze svého pracoviště v Bílém domě národu zakázal slova jako "islámský terorismus" či "džihád", neboť - jak přece každému známo - islám je náboženstvím míru.

Zásluhou Affirmative Action černošští a hispánští uchazeči o přijetí na studia mediciny mají dvakrát až třikrát větší pravděpodobnost úspěchu než běloši a Asiaté, nadprůměrné je zastoupení černochů v politických funkcích (13% menšina v národě, ale s převážnou kontrolou v roli starostů v metropolích jako Filadelfie, Detroit, Baltimore, Birmingham, Buffalo, Cleveland, St.Louis), současně ale padesát procent jejich mládeže nedokončí povinnou školní docházku. Oběťmi bělošských zločinců jsou jen tři procenta černochů, zatímco oběťmi černošských zločinců je téměř jedna polovina (45 %) bělochů. Černoši spáchají většinu (52 %) všech vražd v Americe. V Chicagu, Obamově původním politickém působišti, dochází k tuctům vražd v řadách zejména černošské mládeže. Ta spáchá desetkrát víc vražd než běloši a hispánci dohromady: jen v Chicagu takových mordů v první polovině tohoto roku 2013 bylo přes 200.

V roce 1964 z iniciativy tzv. Great Society tehdejšího prezidenta Lyndona B. Johnsona došlo k zničení tradiční černošské rodiny - jeden otec, jedna matka a jejich děti pod společnou střechou. Zásluhou šlechetné vládní štědrosti, proč se ženit, když s oplodněnou matkou se ožení stát? Naprostá většina černošských dětí (72 % podle nejposlednějších zjištění) se rodí mimo manželství, vyrůstá v prostředí bez otcovské autority a náhražku nachází v řadách mladistvých gangů, s příležitostí páchat nepravosti a získat první zkušenosti s pobytem za mřížemi.

Mediální pozornost k těmto úkazům je však pranepatrná, poněvadž značně opatrná, v obavách z osočení z rasismu. Najdou se občasné výjimky, jako například (velmi populární) televizní komentátor, dost konzervativec Bill O'Reilly, který si troufne kritizovat černošské představitele hledající důvody očividné mizerie všude možně, avšak s výjimkou ve vlastních řadách - mizerné vzdělání vzdor nejvyšším školním výdajům (případ Washingtonu, D.C.), obrovité procento těhotenství mezi nedospělými, k čemuž je běloši jistěže nenutí, jakož ani ke zločinnosti - ta je výsledkem osobního rozhodnutí pachatelů. S notnou však podporou Hollywoodu, propagujícího ve svých důsledcích destruktivní počínání. Za hlavního viníka O'Reilly oprávněně pokládá rozpad černošské rodiny.

Nejodvážněji se tímto ošidným tématem zabývají příslušníci tohoto etnika - jeho nikoliv příliš početní černoši jako ekonomové Walter E. Williams (George Mason University, Virginia) a Thomas Sowell (Hoover Institute, Kalifornie). Sowell nezastírá své zklamání o "zrazené revoluci," že nepochybný úspěch v potírání rasové diskriminace přilákal oportunisty a z některých idealistů oportunisty udělal. S výsledkem, že nyní, po několika generacích, v řadách černošské elity místo hodnotných osobností (noble souls) se v rostoucí míře prosazují nestoudní podvodníci (shameless charlatants). Neustálé je zdůrazňování těchto tzv. "černochů z povolání", jak hrozně rasistická je tato země, a proto oni jsou tak potřební, nepostradatelní, přicházet s neutuchajícími stížnostmi, požadavky za odpovědnost státu, historie, za černošské vlastní počínání, ať už je to zločinnost, zejména ve vlastních řadách, mizerné výkony ve škole, většina dětí narozených mimo manželství. Velebníčci jako Jesse Jackson a Al Sharpton, jejich neutuchající morální rozhořčení, prokurátorské horlení, okázalé projevy citlivosti, urážlivosti, kterou nelze ukonejšit. Například tvrzení tohoto Jacksona, že Obamovo zvolení bělošskou většinou byl vlastně rasistický manévr, jak zmást, obalamutit trpící Afroameričany (kteří ovšem s Afrikou měli kdy pramálo společného). Sharpton se znamenitě zviditelňuje organizováním demonstrací, už i se zdůrazňováním nebezpečí návratu otroctví.

Žalostný úpadek takovéto "elity" rovněž výtečně komentoval Shelby Steele, Sowellův kolega v Hoover Institutu, rovněž černoch. V pojednání "The Decline of the Civil-Rights Establishment" (The Wall Street Journal, 21.7.2013) připouští, že v nejednom případě hnutí s původní morální autoritou dosáhlo svého vrcholu, načež uvadlo do podoby parodie. Tvory jako Jacksona a Sharptona postihl osud přeměny ve zbytečnosti, trapné jsou jejich pokusy napodobovat velké osobnosti minulosti, Amerika se změnila, oni však nikoliv. Opakované tvrzení o victimization jako zdůvodnění všech nedostatků, ovšem na bedrech někoho jiného, věru nepostačí. Steele předkládá diagnozu "poetic truth", fungující zastrašováním, nikoliv rozumem. Kde je jejich rozhořčení z rozpadu černošské rodiny? Katastrofálně vysoké procento dětí nemanželských hrozí zakrněním do trvalé podřadnosti (permanent inferiority) celého etnika. Takoví vůdcové - civil-rights leadership - se stali irelevantními.

Text se mi příliš rozkošatil, s onou paralelou, o níž je zmínka v názvu tohoto textu, se pokusím vypořádat v druhé části tohoto povídání.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ

Neoficiální stránky Oty Ulče