Racionalista Voltaire považoval dědičnost, prostředí a okolnosti za trojici osudu každého z nás. Do života se zajisté líp startuje z rodinného paláce než z blechárny. Kdy začít s výchovou dítěte? Oliver Wendell Holmes, asi nejmoudřejší soudce v historii Ameriky, doporučil započít s pedagogickým úsilím aspoň o století dřív, než se dítě narodí.

Ke zrušení otroctví došlo před jedním a půl stoletím. Segregace skončila po druhé světové válce, v roce 1954 Nejvyšší soud zavrhl princip "separate but equal" ve školství jako protiústavní a v roce 1964 prezident Lyndon B.Johnson inicioval hrůzně nákladný program tzv. Great Society, k potvrzení zkušenosti, že cesta do pekel je nezřídka dlážděna těmi nejlepšími úmysly.

Dobrý úmysl například tuze přispěl k rozkladu černošské rodiny. Však proč by se zploditel měl ženit a o výsledek se starat, když odpovědnost přejímá stát? Ten ať se postará, místo ženicha stát se stane partnerem a živitelem nevěsty matičky. Takže v současné době obrovská většina (odhadovaných 80 procent) černošských dětí se rodí mimo manželství, mimo dopad otcovské autority – a následky jsou značně zřetelné.

Součástí novinek byla iniciativa Affirmative Action – "Kladná akce", takovýto eufemismus "Pozitivní diskriminace", akce nápravné, pomoci těm pozdrženým na startu, handicapovaným předchozím životním údělem, poskytnout jim remediální, kompenzující výhodu.

Kroky třeba chvalitebné, ovšem současné to pohřbívání oficiálně stále platného ideálu barvoslepé společnosti, Ústava (její dodatek - 14. amendment) přece přikazuje posuzování jedince bez ohledu na rasu, národnost, náboženství, socio-ekonomický status. Čili reverse discrimination , diskriminace naruby, ve vlastních řadách. Kritériem Affirmative Action se stala výlučně rasová, rasistická záležitost: Piplané dítě z černošské milionářské rodiny kvalifikuje pro privilegia AA, na rozdíl od nuzného bělošského odchovance ze siročince. Pilní, pracovití studenti asijského původu ale nekvalifikují, na rozdíl od Hispanics z rodin latinsko-amerického původu.

Černoch Thurgood Marshall, vážený soudce u Nejvyššího soudu ve Washingtonu, v debatě o případu DeFunis, 1974, utrousil upřímnou pravdu: "You guys have been practicing discrimination for years. Now it is our turn." Běloši diskriminovali mnoho let, teď se karty obrátily. (Cituje George Leef, ředitel výzkumného ústavu John W. Pope Center for Higher Education Policy, The Weekly Standard, 21.1.2013).

Kromě kritérií oprávněnosti k privilegovanému zacházení významným by též měl být jejich časový limit. Affirmative Action, opatření údajně dočasné, ač již trvající tři generace, jako by potvrzovalo moudrost francouzského politického pořekadla, že co je dočasné, se stává nejpermanentnějším. Časem získává punc trvanlivosti, legitimity, o níž lze nahlas pochybovat pouze s rizikem získání notného kádrového šrámu. Výhod, privilegií se domáhající jedinci, se rovněž rádi prezentují jako "oběti" – status tzv. victimhood. Jakékoliv osobní nedostatky, ať sklony lenošivé, kriminální, se zracionalizují s obviněním odpovědnosti státu, společnosti, historie.

Politicky korektní intelektuálové sympatizují s názorem, že úspěch jiných nemá zejména být pobídkou k dosažení téhož, ale důvodem tzv. grievance ("stížnost, rozhořčení, zlost") , autentický poctivý výkon, úspěch, je devalvován odsudkem "privilege", případně i jako "inequity" ("nespravedlnost"), kdy lidé neúspěšní , jakkoliv třeba jen svou vlastní výlučnou vinou, jsou poctěni přejmenováním na "less fortunate", což vše by se mělo napravit reformami, sociálním inženýrstvím, redistribucí dosažených výsledků, ve jménu "social justice".

Narodit se jako Rockefeller není zásluha. Z ubohých začátků se vyšvihnout, mnohé docílit je skutečnost, na kterou leckdo reaguje nejen s nelibostí, stane se mu výčitkou, může ji pokládat za urážku. Jestliže v černošských školách pilný student bývá lenivými spolužáky zmlácen s obviněním, že je "acting white", tedy zrádcem své rasy, nemenší nenávist je namířena vůči mládeži z Asie, která vesměs svým výkonem bělochy předčí.

Kladná akce škodí i těm, k jejichž prospěchu byla vymyšlena. Poskytnutými výhodami se tak postarala o nevýhodu, aby mohlo dojít k soutěži jako rovní s rovnými. Obtížně pak lze potlačit pocit, že politicky korektní reformátoři vycházejí z premisy jakési přece jen podřadnosti těch privilegovaných, s nimiž nutno vycházet šetrněji, shovívavěji, že na ně nelze uplatňovat stejný metr jako na většinu společnosti. Takové studenstvo se vyhýbá obtížným předmětům (matematika, fyzika, ostatní přírodní vědy), volí méně náročné obory humanitní vědy (nezřídka pavědy) v oblasti sociologie, politologie a nenáročné, oprávněně populární Afro-American Studies.

Třicet čtyři roků jsem působil jako kantor na americké univerzitě. S ledajakými zkušenostmi. Z dopisu Josefu Škvoreckému 31. října 1970:

Černoši mají svou privilegovanou dormitory, s jménem Third World Corridor. Naše administrativa se velice stará o to, aby se jim ve všem vyšlo vstříc. Například: černoch jde do školního biografu. Bez vstupenky. Bilej uvaděč ho neuved. Naopak, chce mu ve vstupu zabránit. Černej mu napálí ránu boxerem, výsledkem čehož sanice si vyžádá dvaadvaceti štychů. Zašitý poškozený si jde stěžovat k děkanovi a ten ho vyhodí, že je rasista.

Poté, co se ve školních novinách jménem Pipe Dream nashromáždilo víc takových případů, velmi pokrokový profesor původem z Oklahomy uveřejnil prohlášení, že my všichni běloši tyjeme z rasismu. Což mě dožralo a přimělo k odpovědi, že žádného otroka jsem nikdy neviděl, natož abych vlastnil, že rodinu nemám zcela bělošskou, že se nemíním omlouvat, a svůj open letter jsem poslal asi šedesáti kolegům, od rektora dolů. Pak se někteří za mnou začali trousit, děkujíce, že jsem řekl přesně to, co mají na srdci, jako že si hnedky takto netroufnou. Poserové, jinými slovy, i.e. jedním slovem. (Z připravované knihy "Škvorečí - 40 let zážitků a korespondence").

Mezi některými černošskými intelektuály lze už dlouhou řadu let slyšet jinačí názory. Například ekonom Walter E. Williams , profesor na univerzitě George Mason ve Virginii, se o AA vyjádřil takto: "Je to systém, v němž se má pomoci osobě A (současnému černochovi) potrestáním osoby B (současného bělocha) za to, co osoba C (běloch v minulosti) udělala osobě D (černochovi v minulosti). To tedy je hodně podivné pojetí sociální spravedlnosti, zejména když se budeme chtít držet principu individuání odpovědnosti." (New York Time, 10.3. 1985.)

Jeho největším zklamání v životě je pohrdavý postoj amerických černochů k principům občanských svobod a naopak jejich důvěra a spoléhání na vládu, ta ať se o ně postará. Zcela osvobození Afro-Američané žijí v nové éře strachu z kriminality – vloupání, násilí, vraždy. Černoši, oněch 13 % obyvatelstva USA, spáchá většinu (52 %) všech vražd, naprostou většinu (93 %) černošských obětí zabijí jejich rasoví soukmenovci. Stát selhává nejen v jedné ze svých hlavních odpovědností, jíž je ochrana vlastních občanů, ale i v roli vychovatele, jak dokazují bídné výsledky v černošských řadách. Povinných dvanáct roků ve škole, z níž s podvodnými diplomy odcházejí absolventi se znalostmi odpovídající úrovni z páté či šesté třídy.

Thomas Sowell, významný černošský ekonom na Hooverově Institutu v Kalifornii , odmítá Affirmative Action jako totální fiasko, se slovy "Všechny ostatní etnické skupiny se o sebe dovedly postarat, proč právě ne černošská skupina?"(NYT, 22.6.1984).

Již dřív citovaný Georg Leef svůj esej nazval "The Price Was High: Affirmative action and the betrayal of a colorblind society" - že cena za experiment AA byla příliš vysoká, že byla zradou ideálu dosažení barvoslepé společnosti. Naopak výsledkem je teď národ skládající se konfederace vzájemně se svářících kmenů, v němž původ triumfuje nad zásluhami jednotlivce.

Přitom přiznání, že král je nahý, je příčinou notného morálního rozhořčení v politicky korektních kruzích. Tak se stalo v jednom z větších prodejních středisek, v němž pár odvážlivců nabízelo na prodej tzv. cup cakes - jakési polokobližky, minibábovky - a u toho ceník: Asiaté - $1.50, Běloši - $1.00. Černoši - $0.50.

Jestliže profesor neznámkuje objektivně, barvoslepě, proč by si tak nesměl počínat prodavač zákusků?

- - -

"Co je nám do toho, máme svých starostí dost!" dovedl bych si představit reakci Čechů a Moravanů, jejichž většinovým úsilím se podařilo, aby se v čele státu neusadil aristokrat.

Odpověděl bych asi takto: Obtížně se dá polemizovat se zkušeností ze zemí třetího světa, různě rozvojového, že lze daleko snadněji dostat domorodce ven z džungle, buše, než divočinu dostat ven z domorodce. Některý čtenář třeba pomyslí na ošidnosti integrace romského, dřív jinak pojmenovaného etnika v české zemi.

Touto dříve cikánskou a nyní romskou problematikou jsem se poněkud zabýval v pozdějším prostředí na americké univerzitě. Moje dost podrobná studie "Communist National Minority Policy: The Case of the Gypsies in Czechoslovakia", patrně první svého druhu, vyšla v Soviet Studies (Glasgow, U.K., č.4, 1969.str.421-443) a dočkala se zveřejnění i v několika učebnicích. (Jeden profesor sociologie v Kanadě, British Columbia, ze svého titulu předsedy Cikánů celé západní hemisféry mi poslal blahopřání, jež se dalo posuzovat jako jmenování čestným Cikánem.)

Po sametovém kotrmelci, umožnivším mi nahlédnout do rodných končin, jsem při první příležitosti odspěchal k příteli Pavlu Tigridovi na Hrad. Tam jsem ho zavalil chmurnými předpověďmi paralelních bolehlavů porovnatelných s tím, co vidíme kolem sebe v Americe. Ovšem těch tamějších černochů, oficiálně přejmenovaných na Afro-Američany, je počtem víc (vesměs stabilně kolem 13 %¨), než je Cikánů-Romů, ale se značnou rozmnožovací vitalitou.

Nevyznám se v české situaci natolik, abych mohl odhadnout intenzitu politicky korektního nutkání na cestě oné nápravné kladné diskriminace. Jako ale nepřehlédnutelnou paralelou americké reality je mi počínání českých úřadů, soudů, též mediálních zdrojů, v případě incidentů se zřetelně rasovou motivací (Romové zbijí a případně zabijí gadžu). Úzkostlivě se vyhnout označení reality, jaká skutečně je, což by ale hrozilo obviněním z rasismu od eurokratů na západ od Rýna.

Toť hodně v podobě současné politicky korektní opatrnosti zde za Atlantikem. Teď nedávno, v přístavu Norfolk, stát Virginia, mladý bělošský pár se svým autem zabloudil v nesprávné čtvrti, s důsledkem důkladného zmlácení a na zdraví ublížení tlupou černošských výrostků. Háklivá to situace, takže opatrná media dávala přednost se o incidentu jen minimálně nebo vůbec nijak nezmiňovat. Za opačné rasové situace to ale mohla být hlavní zpráva dne, s palcovými titulky v The New York Times, s textem kypícím notným mravním rozhořčením

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče