19.10.2017 | Svátek má Michaela


USA: Nedobré zacházení ve vlastních řadách

24.8.2017

Posloužím příkladem z amerického prostředí, a to černošského. Jak dobře známo, v rámci humanistického demokratického pokroku už před třemi generacemi došlo v tomto státě, zdůrazňujícím svou velikánskou škálu svobod každému k dispozici, až tedy na výjimky, které platí jen pro někoho.

V někdejší, nyní již dost dávné minulosti, dominoval kýžený cíl bezbarvé společnosti, což už ale dávno neplatí, hlavním kritériem se teď stala barva té které pokožky. Není to tak dávno, že ve státě Washingtonu u pacifického pobřeží se objevila a zprvu úspěšně se prezentovala mladice s jménem Doležal, bez háčku, s povoláním učitelky afro-amerických studií, jakož i politická funkcionářka černošské organizae již staršího data. Případ šalby nikterak ojedinělý. Teď v půli srpna 2017 se dočítám o bratrovi herečky s mně neznámým jménem Mindy Kaling, který napsal knihu, v níž se přiznává ke své šarádě vydávat se za Afro-Američana se záměrem získat přijetí na studia mediciny. On, ve skutečnosti Ind jménem Vijay Chokal-Ingham, poté se vydávající za autentického amerikánského černouška s nárokem na přednostní hodnocení, krášlené eufemismem Affirmative Action. (Též se ale dočítám o výsledku studie Gallupova ústavu, že 70 procent americké veřejnosti odmítá AA, její legitimitu poskytovaných výhod.)

Ve velké federaci členských států, jichž je momentálně padesát, třeba vbrzku dojde ke změně - buď zmnožením (Portoriko, Guam), nebo redukcí (největší zájem o svou suverenitu, vyhlášení své absolutní nezávislosti, projevuje slunná Kalifornie).

- - -

Ve Washingtonu, D.C., existuje Museum of African American History and Culture. Je tam ledacos zajímavého k vidění, bez ale sebemenší zmínky o osobnosti jménem Clarence Thomas, absolvent prestižní univerzity Yale, prozatím druhý černoch v historii Ameriky, který se kdy stal jedním z devíti členů Nejvyššího soudu - kariéra obrovská. Z hlediska politických černošských předáků se ale nestal dychtivým prosazovatelem zájmů, požadavků svého etnika, ale spíš považován být jeho škůdcem zdůrazňováním univerzální rovnosti bez extra privilegií, tak jak se hodně levicoví a hlasití „černoši z povolání“ domáhají. Thomas ve své kariéře znamenitě uspěl, zatímco vysoké procento jeho etnických soukmenovců, vzdor výhodám, menším požadavkům a větším ohledům svá studia nedokončí a příčinu svého selhání nejspíš vysvětlují nějakou tou rasistickou nespravedlností.

Měsíčník Ebony, s převážně až výlučně černošskou čtenářskou klientelou,každý rok na svých stránkách zveřejňuje „Power 100“ - správné modely k následování (“who lead, inspire and demonstrate through their individual talents, the very best in Black America“). Mezi takovými se Thomasovo jméno nikdy neobjevilo.

Rovněž bych se vůbec nedivil, že mezi takovými vzory se příliš neobjevuje mimořádně pozoruhodný zasloužilý Benjamin Carson, narozen 1951 v Detroitu, chátrající metropoli. Vyrůstal ve velmi skromných poměrech, otec se s manželkou rozvedl, rodinu opustil. Tento syn se nevalně potýkal se školními požadavky. Jenže v průběhu svého dospívání se značně pozměnil, na univerzitě v Michiganu úspěšně zvládl studia lékařství a stal se nejmladším šéfem dětské chirurgie (pediatric surgery) ve věku 33 roků. Specialista zápolící s odstraňováním nádorů v dětských hlavičkách posléze docílil doslova světové slávy, když se mu jako prvnímu podařilo separovat spolu srostlá dvojčata. Řadu let vynikal jako ředitel pediatrické neurochirurgie v proslulém Johns Hopkins Hospital, s nímž se už seznámil nejeden český odborník na tamější stáži. S Carsonem jsem se začal zásluhou tisku a televize seznamovat v posledních dvou letech, když se stal jedním z šestnácti uchazečů o republikánskou nominaci na prezidenta USA. Určitě bych ho byl volil, stejně jako nejeden v mém okolí: svými názory a počínáním vůbec nám imponoval. Nominaci nezískal. Po volbách ale přijal Trumpovu nabídku a stal se ministrem v jeho vládě - rezort Housing and Urban Development. Ve své nové roli si zdatně počíná, jeho projevy jsou inteligentně, rozumně formulované, jeho celkový postoj k národu, z něhož vzešel, je pozitivní, nikoliv nenávistný - vlastnosti, jakými se vesměs prezentují postavy typu Jesse Jacksona či Ala Sharptona, velebníčci svým původním povoláním.

Nepředpokládám, že by se Carson kdy objevil na stránkách Ebony v pozitivním světle, jak dosud zcela určitě je případ dalších pozoruhodných osobností jako Thomas Sowell, ekonom, velmi pozoruhodný publicista, s jehož názory lze stoprocentně souhlasit. Přikyvuji občas slyšenému názoru, že on je to vlastně náš největší současný filozof.

Narodil se v newyorském Harlemu, nikoliv ve zlaté kolébce, svého otce nikdy nepoznal, vychováván pratetou v prostředí rodiny, kde svým vzděláním to nikdo nedotáhl výš než do šesté třídy základní školy. Jako sedmnáctiletý opustil svůj domov, jako dobrovolník v jednotkách námořní pěchoty se účastnil války v Koreji. Posléze promoval magna cum laude na Harvardu, též na Columbii, a doktorát v ekonomii získal v Chicagu, na universitě s proslulou pověstí velkých myslitelů, též laureátů Nobelovy ceny. Sowell je autorem čtyř tuctů knih a mnohých další textů s názory, které je nutno vítat, s realistickým předpokladem, že většina černošské veřejnosti o něm nikdy neslyšela. Jeho celoživotní bází byl Hoover Institute, fungující v prostorách Stanfordovy univerzity v Kalifornii, kde jsem měl příležitost se seznámit s několika velikány a je to prostředí, s nímž se seznámil nejeden český návštěvník, krátko- či dloudobý.

Se Sowellem je porovnatelná životní dráha s pozoruhodnými, nejednou riskantními výkony rovněž ekonoma a velmi se prosadivšího autora, jímž je Walter E. Williams, dlouholetý předseda Economics Department of George Mason University ve Virginii, kde dodnes působí. Stejně jako Sowell vyrostl v nuzném prostředí ve Filadelfii, bez otce a k vyššímu vzdělání s doktorátem se dopracoval na UCLA - University of California at Los Angeles, působišti, s nímž je rovněž obeznámen nejeden česky našinec. Williams je autorem tuctů knih, se soustředěním nejen na ekonomii, ale i rasové, tudíž politicky značně explozivní záležitosti. Nepřestávám obdivovat jeho kuráž, kterou majitelé naší bělošské pokožky (“bílí ďáblové“, standardní to hodnocení v čínském světě, v němž se často vyskytuji a s touto nikoliv lichotivou charakteristikou se rád představuji) si jen málokdy troufnou vyrukovat.

Jinak tomu v případě naprosto nebojácného profesora Williamse, majitele velmi tmavé kůže. Uvedu takové dva příklady z téhož zdroje Townhall. Oba jsou z letošního roku, první s datem 8. března s názvem „College Campus Disgrace“ zabývající se ostudou z prostředí vyššího vzdělání, kde převládají ultralevicoví pedagogové, jimž se již úspěšně daří místo užitečného vzdělávání svým svěřencům vštěpovat ideologické nehoráznosti typu tvrzeni, že volba Trumpa byl „act of terrorism“. Druhý důkaz s čerstvějším datem 9. srpna, od téhož odvážlivce, má název „Is College Education Worth It?“Končí zcela oprávněným otazníkem, zda takové vzdělávání má vůbec nějakou hodnotu. Na University of North Carolina se zjistilo, že z počtu 183 členů fotbalového a basketbalového teamu, 60 procent prokázalo stav své gramotnosti na úrovni mezi čtvrrým a osmým ročníkem.základního povinného vzdělávání. Deset procent jich nedosáhlo znalosti ani na úrovni třetí třídy školy obecné. Jinými průzkumy se zjistilo, že v roce 1970 pouhých 11 procent Američanů nyní v dospělém věku některou tu college úspěšně absolvovalo. V době nynější toto procento mohutně vzrostlo (přes 30 %), ovšem na rozdíl od kvality znalostí dřívějších graduantů. Jejich rodičové jakož i potenciální zaměstnavatelé reagují oprávněnými obavami nad užitečností takového vzdělávání. Richard Vedder, profesor ekonomie na Ohio University a ředitel Centra zabývajícího se College Affordability and Productivity, v roce 2012 uveřejnil výsledky svého bádání a zjistil, že z graduantů s bakalářským titulem jejich kariéra uvízla v roli 115.000 domovníků, vrátných (janitors ), 16.000 se živí parkováním vozidel (parking lot attendants), 83.000 obsluhuje v barech (bartenders) a 35.000 je taxikáři.

Nezaměstnanost zejména v řadách černošských a hispánských, bez kvalifikace a motivace, s předností spoléhat na welfare, veřejnou sociální podporu z peněz daňových poplatníků, je v nejedné oblasti až padesátiprocentní. Mnozí se věnují kšeftování s narkotiky, jsou příslušníky mladistvých gangů, se značnou zločiností a neutuchajícím stěžováním na svůj osud zaviněný rasistickým počínáním oné pracující dosud většiny. Nejeden příslušník této generace nachází řešení ve vojenské uniformě, stát se příslušníkem pozemní armády, námořnictva, letectva. Pro mnohé z toho vznikne celoživotní kariéra, v takovém prostředí mnohý vynikl, nejeden příslušník černošské menšiny to dosáhl až ke generálské hodnosti.

Tak téměř daleko a vysoko to například dosáhl plukovník Allen B. West, rodák ze státu Georgia. Úspěšně se angažoval ve válce v Iráku a Afghánistánu. Jeho úspěch hodně závisel na osobní ochotě a odvaze pouštět se v terénu do riskantních iniciativ, aniž by se pokoušel získávat předchozí souhlas od vyšších šarží rozhodujících na vzdálených velitelstvích, kde jim žádné nebezpečí nehrozí. V jednom případě tento West bez předchozího povolení vtrhl za tmy do vesnice, zlikvidoval únosce, osvobodil zajatce bez ztráty ve svých řadách. Po statečné, riskantní a úspěšné akci se mu nedostalo pochvaly, natož povýšení: postihl ho trest pro nedodržení nesmyslných předpisů. Statečný zachránce mnoha životů se se svou vojenskou kariérou rozloučil a dal se na politiku. Na Floridě ve volbách docílil zvolení do Kongresu ve Washingtonu.

Neohrožené počínání v nové kariéře značně popudilo mocné posazovatele politicky korektních iniciativ. Ti shromáždili dostatečné množství fondů, aby v příštích volbách tohoto statečného napřed plukovníka bojovníka, posléze kongresmana zlikvidovali jeho příštím nezvolením. Nyní pokračuje jako autor výtečných statí v nejedné publikaci.

Ani ono washingtonské muzeum černošské historie a kultury, jakož i významný měsíčník Ebony, zde již zmíněný, z politicky příliš korektních důvodů, pokud jsem byl schopen si ověřit, ve svých muzejních prostorách a v publikačních výsledcích se zásadně nezmínily ani o jednom z jmenovaných pozoruhodných velikánů.

KONEC



Diskuse


J. Farda
17:49
24.8.2017

S. Rehulka
16:10
24.8.2017

J. Sinnreich
15:25
24.8.2017

J. Kanioková
21:45
24.8.2017

počet příspěvků: 4, poslední 24.8.2017 09:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.