Mezi deset top zemí chce dovést Česko předseda ODS Petr Fiala. První republika do top deset světa podle něho patřila. V té době byl v Jižní Koreji (byla jen jedna Korea, navíc převážně byla pod japonskou okupací) hlavní motorickou silou buvol. 

A tak dále, jen k Fialově srovnání tehdejšího Československa se světovým žebříčkem. Dostat se do top deseti na světě je takový nesmysl, jako kdybych se rozhodl porazit Kvitovou v tenise. A přece je to pozitivní, přece je to vítané a dokonce nevídané.

Zatímco piráti slibují, koho zavřou, zatímco sociální demokraté slibují, co bude zadarmo, ODS vyzývá, čeho můžeme dokázat. Chvála bohu, že je to odklon od linie, kdy se ODS postavila jako hráz proti anarchii – jaképak anarchii, proboha? Plakáty toho typu visí v Praze na každém druhém rohu. Pod vedením Krnáčové vyhořelo ANO na magistrátě – jakkoli za to Krnda ne zcela stoprocentně mohla, protože se zátěží Trojkoalice toho moc daleko v kraulu neuplavete. Nicméně vyhořela a teď se hraje – v Praze a všude jinde – o alternativu. Vytýčení nové hranice, to je přece jen inspirativnější program, než vyhnat opilé bezdomovce z tramvaje. I to byl koncept ODS.

Mezi top 10 světa se nedostaneme. Ale je to jako v tom žertíku z dob předkorektních, že ten dotyčný borec nemůže dostat do postele všechny ženy světa. Ale měl by se o to pokusit.

Vytyčit nedosažitelný cíl? To je přece něco skvělého – a byli v minulosti lidé, kteří to dělali, Tomáš Baťa je toho příkladem. Dík za to předsedovi Fialovi. Bylo by to naprosto skvělé, místo zápasu s anarchisty směřovat ke špičkové efektivitě. Teď by to ale chtělo přece jen se dostat do exekutivy a ukázat, jak na to. Pak by se zapomnělo, jak to bylo, když měla ODS exekutivu v rukou a jak to dopadlo.