Agresorova propagandistická lež, tentokrát ta kremelská, opět vítězí nad skutečností

Prezident Ukrajiny Petro Porošenko a prezident Ruska Vladimir Putin se sešli v Minsku, aby si potřásli rukama za tichého, ba zbabělého přihlížení paní Catherine Ashtonové. Zprávy, alespoň některé, hovoří o mírovém jednání.

Prezident Putin vede agresivní válku proti Ukrajině prostřednictvím ruské etnické menšiny na východě a jihu země a jeho režim po nejprve zalhávané a později přiznané vojenské intervenci ukradl Krym, tedy část ukrajinského území. Petro Porošenko svou zemi brání, jak mu přikazuje svědomí a zákon, silami ukrajinské armády a zřetelně formulovanými požadavky.

Putinův mluvčí Dmitrij Peskov nazval den před setkáním ukrajinskou vládu zločineckou juntou a ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se s ním ztotožňuje. Oba také varují svět před neopodstatněnými nadějemi na ukončení války, které licoměrně říkají ukrajinská krize.

Bránění válce, která již vypukla

Setkání v Minsku zorganizoval běloruský prezident Alexandr Lukašenko, známý svými diktátorskými metodami a vězněním disidentů. Účastnili se jej také prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev, paní Catherine Ashtonová, která by měla řídit eurounijní zahraniční politiku, což nečiní (nebo to alespoň není vidět), a dva eurokomisaři. Kromě třesení rukama a jednání o ukončení „krize“, jak té válce zbaběle říkají všichni, kdo se bojí ztráty ruského trhu, byla řeč o dodávkách plynu a o důsledcích přístupového protokolu, který Ukrajina podepsala, na celní unii SNS.

O tom se hovořilo nahlas. Jen o stažení ruských vojsk z Ukrajiny a o zastavení vyzbrojování ruské páté kolony bojující na ukrajinském teritoriu mluvil s Vladimirem Putinem, v této věci hluchým, marně Petro Porošenko kdesi za zavřenými dveřmi. Když se dveře po dvou hodinách otevřely, pravil ruský prezident, že řešení je jediné, totiž že ukrajinský prezident uzná separatisty – kteří vedou válku s Ukrajinou v zájmu Ruska – za legitimní partnery a dojedná s nimi ukončení boje. Kdo čekal něco jiného než další Putinovu aroganci, přiznává, že zkrátka ruského prezidenta nezná.

Jediný účastník té propagandistické schůzky, běloruský prezident Lukašenko, očekává, že mu tohle licoměrné divadlo přinese pověst diplomata usilujícího o mír na Ukrajině. Dokonce i tehdy, když schůzka dopadne tak, jak Kreml již dopředu předpovídal (a jak také skutečně dopadla), tedy bez výsledku, bez zastavení ruské protiukrajinské války.

Ukrajinský prezident Porošenko, zbaven ještě před schůzkou skutečné evropské podpory výrokem německé kancléřky Angely Merkelové, která mu doporučila federalizaci země, tedy totéž, oč usiluje od počátku války i Vladimir Putin, neměl zřejmě jinou možnost než opakovat, co již před časem nabídl – že jistá míra autonomie jihu a východu Ukrajiny je i jeho cílem, ovšem za předpokladu ukončení ruské agrese. To je samozřejmě pro Putina nepřijatelné, protože on přece žádnou válku nevede.

Ať dělám, co dělám, závan mnichovské atmosféry ne a ne zapudit. Tenkrát jako dnes, agresorova propagandistická lež vítězí nad skutečností. Tenkrát také „političtí realisté“ doporučovali vyhovět agresorovi, neboť jen tak lze zabránit válce. Dnes ale ruský Putinův režim válku již vede. A nikoliv první. V noci ze 7. na 8. srpna 2008 napadla ruská vojska Gruzii a okupovala dvacet procent jejího území. Také tenkrát, před šesti roky, dělala Evropa, ba celý Západ, že holt se nedá nic dělat, ačkoliv leccos, třeba nějaké ty sankce, o něž se všichni nyní hadrkují, mohly být pro agresivního ruského prezidenta varováním.

Prohrává Ukrajina i celý Západ

Místo jasného postoje a rozhodných činů, tedy skutečně funkčních ekonomických sankcí a bez okamžitého přehodnocení typů ohrožení států EU, slyšíme a budeme i nadále slýchat, že „reálná politika“ (mnichovanství) zabrání vzniku nové studené války a války Ruska s Ukrajinou. Jako by ta válka již nehořela, jako by dosud žádní ruští vojáci nevedli a neorganizovali boje tzv. separatistů vyzbrojených převážně z Ruska propašovanými zbraněmi, jako by žádní ruští vojáci nebyli vyznamenáni za úspěšnou přípravu a realizaci násilné anexe Krymu, tedy části teritoria Ukrajiny.

To, čeho se ti reální politici bojí, ta studená válka, dokázala po dlouhá desetiletí odstrašit Rusko v době, kdy se jmenovalo Sovětský svaz, od připravovaného agresivního plánu na dobytí západní Evropy. Takže to, čeho se současní evropští političtí realisté obávají, není nic jiného než ztráta všech těch investic, kterými pomohli Vladimiru Putinovi, aby zcela bez obav, že na to on a jeho režim doplatí, začal ten někdejší plán dobytí Západu realizovat nově a sofistikovaněji, než to činili jeho sovětští předchůdci.

Schůzka v Minsku, její trapný výsledek, v němž neprohrává pouze Ukrajina, ale celý Západ, to jen potvrzuje. Co prohráváme my, je naděje, že se nám nemůže znovu stát to, co jsme v područí Moskvy zažívali čtyřicet let a s čím teď bez naší skutečné pomoci bojuje Ukrajina. Putin se nikdy netajil tím, že jeho cílem je obnova politického, ekonomického a vojenského vlivu jeho režimu v onom prostoru, kde vládla Moskva v době existence Sovětského svazu.

LN, 28.8.2014

Autor je bývalý ministr obrany a velvyslanec ČR v Moskvě (1996–2000)