„Pozor, pozor,“ ozval se z reproduktorů ženský hlas. „Věnujte pozornost zprávě úřadu guvernéra. Na Soukově třídě došlo k nebezpečnému incidentu. Příslušník klanu Volných lovců, Rad Haager, zřejmě duševně chorý, se zmocnil graviplánu a hledá spásu v útěku. Je velice nebezpečný. Upozorňujeme, že úřad guvernéra uvolňuje jisticí bezpečnostní obvody. Od této chvíle jsou všichni androidi pod kontrolou ústředního dispečinku guvernérova úřadu a jsou aktivováni k polapení a zneškodnění uprchlého šílence...“

Operátor strnul.

Kdyby nebyl tak zchátralý, asi by se mu jeho úmysl zdařil. K jeho rozhodovacím centrům právě dolehly příkazy z ústředního dispečinku. Uvědomil si, že může Rada Haagera zlikvidovat doslova jediným pohybem svých paží.

Ke stejnému závěru ale došel i Vlado Kovar. Stačil zareagovat dřív, než povely androidova centra rozhodování došly zchátralými cestami k umělým svalům. Přiskočil k němu, popadl ho za pás a jediným škubnutím ho odtrhl od sedadla. Android se rozječel a mrskal rukama i nohama ve vzduchu. Vlado ho znechuceně odhodil stranou.

„Náš starý kamarád se dostal do šeredné šlamastyky,“ poznamenal uznale.

Rena ho popadla za loket a beze slova ukázala prstem na obrazovku.

Oba pozorovali ozbrojeného androida. Viděli ho, jak míří a tiskne spoušť. Zásah, exploze.

Pak se Vlado Kovar rozesmál.

„Co se směješ?“ rozhořčila se Rena.

Vlado beze slova ukázal na ovládací panel. Rena si ale nevšimla ničeho mimořádného.

„Vidíš?“ vysvětloval Vlado. „Operátor nastavil automatický režim a nestačil ho vypnout. Reno, náš starý kamarád letí sem!“

Operátor se namáhavě snažil vstát. Vlado mu podrazil nohy, popadl Renu za ruku a už ji vlekl ke dveřím.

Hnali se schodištěm po dvou stupních najednou. Vlado funěl a hekal, zato Reně bylo lehce. Přeci jenom strávila deset posledních let ve čtyřnásobné pozemské gravitaci a zde, na Marsu, měla pocit, že se vznáší ve vzduchu.

Bylo jí lehce i proto, že se za chvíli setká s Radem. Jeho graviplán je poškozený, ale Rena nepochybovala o tom, že Rad se nějakou šťastnou náhodou zachrání...

„Neboj se o něho,“ hekal Vlado. „Mám na střeše... silové pole. Jinak by ta zatracená střecha spadla!“

„Slyšíš?“ zvolala najednou Rena. Chtěla se zastavit, ale Vlado jí škubl za ruku. Mladá žena se nedala.

„Někdo za námi utíká.“

Pak to zaslechl i Vlado.

Po schodišti duněly kročeje. Desítky nohou stoupaly vzhůru.

„To jsou oni...“

„Kdo?“ vykřikla Rena.

„Androidi. Ústřední dispečink jim dal pokyn.“

„Kolik jich je?“

„Vím já? Snad sto, snad sto padesát... Sám nevím, kolik jich je v provozu. Na to, aby Rada rozcupovali, jich je dost.“

„Dispečink nedopustí, aby mu ublížili,“ řekla Rena. Snažila se, aby to prohlášení znělo co nejrozhodněji, ale uvědomila si, že mu sama nevěří.

Něco tady nehraje. Androidům nepatří do rukou zbraně, a přesto viděla na vlastní oči tři z nich ozbrojené energem. A ten ústřední dispečink se také rozhodl s podezřelou rychlostí k honu na člověka. Rad se nechal vést ke graviplánu docela klidně. Nevypadal jako nebezpečný šílenec.

Pak se ovšem zachoval... poněkud ztřeštěně.

Vlado otevřel kovové, zrezivělé dveře.

Ocitli se na střeše Cirku Maximu.

Někdejší cvičitel gladiátorů se obrátil ke dveřím, zavřel je a pečlivě otočil klíčem, který trčel ze zámku. Pak se rozhlédl kolem sebe a uchopil železnou tyč, která se tu – kdoví proč – válela. Zapřel ji o kliku tak, aby se nedala stisknout. Poodstoupil a s uspokojením hleděl na svoje dílo.

„Už sem letí!“ zvolala Rena.

Ve vzduchu to zablesklo. Hořící graviplán letěl jako kometa, obdařená dlouhým černým chvostem. Nepochybně mířila sem. Automatické naváděcí zařízení fungovalo, přestože android zasáhl svým energem motor stroje.

„Kde přistane?“ zeptala se Rena.

„Tady,“ ukázal prstem Vlado.

Zděsila se. Vlado ukazoval tam, kde ústila hluboká šachta, kterou bývala osvětlena aréna!

„Jen klid,“ řekl. „Nezapomeň na silové pole.“

Bradou kývl směrem, kde stál generátor. Podezíravě na stroj pohlédla. Vypadal také značně sešle. Nic by nedala za to, že funguje na čestné slovo, ostatně jako všechno ve Vladově říši! Ani Vlado sám, jak se zdálo, si nebyl stoprocentním stavem generátoru silového pole jistý. Přejel si knír hřbetem ukazováku a řekl: „No...“

No, snad to vydrží, přeložila si Rena jeho kratičký projev do srozumitelného tvaru.

Vzápětí ta zkouška nastala.

Graviplán dopadl na střechu. Jeho spodek začal hořet. Rena se vyškubla z Vladova sevření a běžela ke stroji. Na okraji kamenné galerie zaváhala – pod sebou měla hlubinu. Prostor je krytý silovým polem, ale co když...

Nadýchla se a skočila vpřed. Oběma nohama dopadla na chladivou, hladkou plochu!

Několikrát upadla. Silové pole nemá prakticky žádné tření a lze po něm chodit jen s největšími obtížemi. Připadala si jako bruslař začátečník, který si poprvé stoupne na led. Potácela se, házela rukama ze strany na stranu.

„Nemehlo,“ pokáral ji Vlado Kovar. Klusal kolem ní, zeširoka našlapuje. Dostal se ke stroji právě včas, aby mohl Radovi pomoci. Lovec a jeho daimon byli zřejmě trochu otřeseni a nedovedli se orientovat.

Kniha vyšla v edici Pevnost jako součást magazínu. V samostatném prodeji se objeví během několika měsíců.

Pevnost 10/2007 - Šídlo v pytli
Neff, Ondřej - Neomillnerová, Petra - Mostecký, Jaroslav - ...

Nakladatel: Pražská vydavatelská společnost, Wolf Publishing
Obálka: Bontonfilm, Grigory Vyatkin
Redakce: Tomáš Němec, David Bimka, Ďuro Červenák, Martin Fajkus, Martin Kučera, Petra Neomillnerová, Jiří Popiolek, Daniel Storch, Martin Šust, Karel Wolf
Rok vydání: 2007
Počet stran: 108
Rozměr: 210 x 295
Provedení: paperback
Měsíčník o fantasy, sci-fi a hororu.

Povídky:
- Petra Neomillnerová: Mlynářčina náruč
- Jaroslav Mostecký: Ten první...
- Albert Kudělka: Pošťák nezvoní ani jednou
- Edita Dufková: Hargibor

Dvacátá sedmá kniha z Edice Pevnost:
- Ondřej Neff: Šídlo v pytli
Závěrečná kniha marsovské tetralogie Pán modrého meče.