Tento text naleznete i na www.sarden.cz, kde můžete bez registrace diskutovat a využívat mnoha dalších výhod.

Svět patří mně

Henry Kuttner

"PUSŤ MĚ dovnitř!" pištělo králíkovi podobné stvoření venku za oknem. "Pusť mě dovnitř! Svět patří mně!"

Gallegher se instinktivně vyhoupnul z gauče, zapotácel se pod nepříliš překvapivou tíhou kolosální kocoviny a zíral kalným pohledem kolem sebe. V šedivém ranním světle mu před očima zpoza mlžné opony pozvolna vyplouvala jeho laboratoř. Dvě dynama, ozdobená pozlátkem, budila dojem, že se na Galleghera vyčítavě dívají – pobouřená ze slavnostního přiodění, do jakého je vědec potupně navlékl. Proč pozlátko? Nejspíš to má z vánočního koktejluTom a Jerry, plahočilo se Gallegherovi zemdleně hlavou. Nejspíš toho včera vypil tolik, až dospěl k závěru, že je Štědrý večer.

Při bližším průzkumu té myšlenky se mu znovu připomněl kňouravý hlásek, co ho krátce předtím probudil. Gallegher se pomalu, obezřetně ohlédl tím směrem, aniž by si přestal oběma rukama držet hlavu ve stabilní poloze. Uviděl tvář – drobnou, srstí porostlou neskutečnou tvář, která ho zarputile sledovala za plexisklem nejbližšího okna.

Nebyla to žádná z těch tváří, jaké se člověku po pitce obvykle zjevují. Měla velké kulaté uši, pokryté srstí, velké vypoulené oči a růžový, neustále se třesoucí a škubající knoflík místo nosu. Stvoření opět vykřiklo: "Pusť mě dovnitř! Dobývám svět!"

"Cože?" zamumlal Gallegher, zatímco přistupoval ke dveřím a otevíral je. Dvorek za domem byl pustý a prázdný – až na tři podivná zvířata, která tam teď stála na zadních v řadě vedle sebe. Bílou srstí pokrytá polštářovitá těla a růžové, bez ustání sebou poškubávající nosy. Tři páry zlatých očí – soustředěně sledující Gallegherův obličej. Tři páry krátkých, tlustých nožiček mu vzápětí unisono předupkaly kolem nohou přes práh, což Galleghera málem vyvedlo z jeho duševní letargie.

To stačilo. Pospíšil si ke svým alkoholovým varhanům, namíchal si rychle drink a nechal ho z dávkovače natéct přímo do úst. Cítil se o něco líp, jen trochu líp. Tři zakrslí nezvaní hosté seděli, anebo stáli v řadě vedle sebe – jak zřejmě bylo jejich zvykem – a bez mrknutí oka ho sledovali.

Gallegher ztěžka dosedl na gauč. "Co jste, sakra, zač?" dožadoval se informací.

"Jsme Lyblové," řeklo první stvoření v řadě.

"Aha." Gallegher se nad tím chvíli zamýšlel. "A kdo jsou Lyblové?"

"My," řekli Lyblové.

Bylo to jako začarovaný kruh – který se prolomil až v momentě, kdy sebou na podlaze pohnula beztvará hromada přikrývek a nad ni se hned poté vztyčila ořechově hnědá scvrklá tvář, zbrázděná ohromným množstvím vrásek. Šlo o hubeného staříka s jiskřivýma očima. "Ty ňoumo," vrčel, "tak tys je pustil dovnitř, jo?"

Gallegher zmobilizoval myšlenky. Stařík byl, no jistě, jeho děda. Přijel ze své farmy v Maine navštívit Manhattan. A minulou noc… Hmmm. Co se to vlastně stalo minulou noc? Gallegher si mlhavě vzpomenul, jak se děda minulou noc holedbal svým nedostižným splávkem. Z čehož logicky musel vyplynout pijácký souboj. Děda v něm zvítězil. Ale co jiného se stalo kromě tohohle?

Zeptal se na to.

"Copak ty si nic nepamatuješ?" divil se děda.

"Nikdy si skoro nic nepamatuju," odpověděl mu Gallegher zmoženě. "Takhle vynalézám věci. Přihnu si – a pak mi to jde samo. Nikdy nevím přesně, jak jsem co dával dohromady. Zkrátka nehraju podle not."

"Jo, jo, to už mi je jasný," pokýval děda hlavou. "Přesně tohle jsi tu vyváděl. Vidíš?" Ukázal prstem do kouta, kde se zvedal ke stropu vysoký, tajuplný stroj. Gallegher ho vůbec nepoznával. Stroj si pro sebe tiše, monotónně bzučel.

"Aha. A to je co?"

"Tvé dílo. Tos v noci dával do kupy."

"Vážně? A proč?"

"Jak to mám vědět?" zamračil se děda. "Zničehožnic ses tu začal piplat se všelijakou veteší a smontoval jsi z toho tady to. No a pak jsi mně povídal, že je to prej stroj času. Pak jsi ho zapnul. Namířil jsi ho na dvůr – prej z bezpečnostních důvodů. Šli jsme se na to ven podívat, no a sotva jsme vyšli, tak se tam akorát kulili rovnou ze vzduchu tady ti maníkové. A my jsme honem mazali zpátky do baráku, jestli se nepletu. Kde máš něco k pití?"

Lyblové začali netrpělivě nadskakovat. "V noci byla tam venku pěkná zima," kňoural jeden z nich vyčítavým tónem. "Jakto, žes nás nepustil dovnitř? Svět patří nám."

Gallegherův protáhlý, koně připomínající obličej se protáhl ještě víc. "Takže jestli jsem vyrobil stroj času – i když o tom nemám ani zdání – tak vy musíte pocházet z jiné doby, je to tak?"

"Jasně," přisvědčil jeden Lybla. "Z asi pět set let vzdálené budoucnosti."

"Vy ale nejste – lidi? Chci říct, nevyvinuli jsme se do vaší podoby?"

"Ne," řekl nejvypasenější Lybla s neskrývaným pocitem nadřazenosti. "Vám potrvá ještě tisíce let, než se z vás vyvine dominantní rasa. My jsme z Marsu."

"Mars – budoucnost. Hm. Ale – mluvíte anglicky."

"V naší době žije na Marsu už pěkných pár Pozemšťanů. Proč ne? Čteme si vaše texty, mluvíme tou vaší hatmatilkou, víme o vás všechno."

Gallegher nedůvěřivě zamručel: "A vy jste na Marsu dominantní rasou?"

"No, ne zas tak úplně." zaváhal Lybla. "Nejsme dominantní na celém Marsu."

"Vlastně ani ne na půlce Marsu," dodal další Lybla.

"Dominujeme výlučně v údolí Koordy," uvedl věc na pravou míru ten třetí. "Ale to je středem vesmíru. Jsme ze všech nejcivilizovanější. Máme knihy. O Zemi a tak podobně. A mimochodem, chystáme se Zemi dobýt."

"Vážně?" zívnul Gallegher.

"Ano. V naší době by to nebylo možné, však víš, Pozemšťani by nám to jaksi nedovolili, ale teď to bude hračka. Všichni se stanete našimi otroky," rozpovídal se Lybla nadšeně. Byl vysoký zhruba jedenáct palců.

"Máte nějaké zbraně?" zeptal se Gallegherův děda.

"Zbraně nepotřebujeme. Jsme chytří. Všechno víme. Máme teď mnohem rozsáhlejší znalosti než kdokoliv jiný ve vesmíru. Dokážeme vyrobit dezintegrátory a emitory tepelných paprsků a kosmické lodě a…"

"No, vlastně nedokážeme," připustil druhý Lybla. "Nemáme prsty." To byla pravda. Místo rukou měli huňaté tlapky bez prstů. V podstatě k ničemu, pomyslel si Gallegher.

"Ale," namítl rezolutně první Lybla, "můžeme Pozemšťany přimět, aby nám nějaké zbraně vyrobili."

Děda do sebe obrátil panáka whisky a otřásl se. "A takhle to tady vypadá pořád, jo?" vyzvídal. "Já jsem slyšel, že jseš prvotřídní vědec, jenomže podle mýho mají vědci montovat urychlovače částic a tyhlety věci. Prosím tě, pověz mi, co může být dobrýho na stroji času?"

"Přenesl nás sem," řekl jeden z Lyblů. "Šťastný to den pro Zemi."

"Hm," odpověděl Gallegher, "záleží na úhlu pohledu. Ale ještě než pošlete ultimátum do Washingtonu a tak, možná že byste nepohrdli malým občerstvením, co? Co takhle misku plnou teplýho mlíčka..."

"Copak jsme zvířata?!" rozohnil se nejvypasenější Lybla. "Pijeme zásadně ze šálků!"

Gallegher přinesl tři šálky, ohřál mléko a nalil ho do nich. Chvíli váhal, pak postavil šálky na podlahu. Pro tak malá stvoření by byl jakýkoli stůl příliš vysoký. Lyblové zdvořile zapištěli: "Děkuji," způsobně si šálky přidržovali zadníma nohama a dlouhými růžovými jazyky z nich vychlemtávali mléko.

"Znamenité," řekl jeden.

"S plnou pusou se nemluví," napomenul ho nejzavalitější Lybla, jenž se na první pohled zdál být jejich vůdcem.

Gallegher mezitím odpočíval na gauči. "Ještě k tomu stroji času...," řekl dědovi. "Vážně si na nic nevzpomínám. Budeme ty Lybly muset poslat zpátky domů. Chvilku mi zabere, než přijdu na to jak. Někdy si říkám, že piju až moc."

"Ale dej pokoj!" ozval se hned pohoršeně děda. "Stroj času! Když jsem byl ve tvým věku, zjevil se mi kolikrát stopu vysokej pidimužík i bez toho, že bych se lopotil s nějakým strojem času. Úplně stačila kukuřičná pálenka," labužnicky si pomlaskával scvrklými rty. "Zbytečně moc pracuješ – v tom je celej problém."

"Jenomže," krčil Gallegher bezradně rameny, "co teď s tím mám dělat? Proč jsem se do stavění toho stroje vůbec pouštěl?"

Poprvé vydáno pod pseudonymem Lewis Padgett v časopisu Astounding, červen 1943.

Přeložil Miroslav Valina

Povídky:
- Časová schránka (Time Locker)
- Svět patří mně (The World Is Mine)
- Povýšenec (The Proud Robot)
- Gallegher plus (Gallegher Plus)
- Ex machina (Ex Machina)

Roboti nemají ocas /Robots Have No Tails/ (informace o knize)
Kuttner, Henry
Nakladatel: Laser-books
Překladatel: Miroslav Valina
Obálka: Tomasz Jedruszek
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2010
Počet stran: 256
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback
Cena: 229 Kč