Podle románu Daniela Defoa vypráví František Novotný
Ilustroval Zdeněk Burian

Kapitola čtvrtá

Trosečníkem na ostrově

Ležel jsem stále obličejem v písku a dusil se jeho slanou chutí. Hlava mi třeštila. Jsem snad znovu sedmnáctiletým mladíkem, který utekl z domova, přežil ztroskotání a právě zjistil, že se na pevné zemi neudrží na nohou, protože se již přizpůsobil houpání lodě? Podařilo se mi otevřít oči a nadzvednout se.
Písek měl příliš bílou barvu na to, aby byl anglický. Také slunce se mi opíralo do zad s nebývalou silou.
Pomalu jsem pohnul hlavou. Palmy.
Pláž po celé délce lemovaly palmy a za nimi se táhl ostře zelený tropický prales. Jedna vlna, větší než ostatní, vyběhla na písek a zalila mě až po kolena štiplavou vodou.
Zvedl jsem se do kleku. Vyplivl jsem písek z úst a další vyfrkl z nosu. Bolelo mě celé tělo a pálily početné šrámy a oděrky.
Už jsem věděl, kde jsem.
Lano, kterým mi Ferreira svázal ruce, zmizelo. Zbyla po něm jenom sedřená kůže kolem zápěstí a modřiny na předloktích. Přesto jsem se o ně musel opřít, když jsem se nemotorně stavěl na nohy.
Pak mi to došlo.
Já žiju… Přežil jsem... Zůstal jsem naživu…
„Já žiju!“ Pokoušel jsem se vykřiknout, ale z rozpukaných rtů mi vyšel jenom nesrozumitelný skřek.
I přes bolest ve ztuhlém těle jsem začal tančit. Dupal jsem bosýma nohama do písku, nemotorně se otáčel kolem dokola a přitom vydával skřeky, které byly mou modlitbou díkůvzdání. Kdyby se na mne někdo díval, myslel by si, že pozoruje šílence. Nicméně mě to divošské křepčení zbavilo ztuhlosti.
Zahleděl jsem se na prohlubeň v písku na rozhraní vody a souše, která zůstala po mém těle. Rychle ji rozmýval slabý příboj. Podle slunce muselo být dopoledne. To znamená, že poté, co mě moře vyplavilo, jsem na čáře příboje ležel v bezvědomí bezmála dvacet hodin.
Pohlédl jsem na hladinu.
Bouře se v noci utišila a vlny navíc tlumil řetěz útesů před ústím zátoky, v níž jsem vyplaval. Někde za nimi ležel vrak Terceiry.
Měl jsem strašnou žízeň.
Vyrazil jsem k linii palem a pak se stočil vlevo, kde frontu pralesa narušoval řetěz skalisek. Otevíral se mi pohled na protější břeh, kde ještě mohutnější útesy tvořily východní ostroh zátoky, v níž jsem se zachránil. Napřed jsem se ale chtěl vyšplhat na některé skalisko na své straně a porozhlédnout se, zda za těmi mohutnými útesy na východní straně nespatřím vrak nebo někoho, komu se také podařilo přežít.
Má podnikavost byla odměněna. V prohlubni na vrcholu balvanu, na který jsem se vyškrábal, jsem nalezl kaluž dešťové vody. Vrhl jsem se k ní a začal chlemtat vodu jako pes. Pak jsem si vymyl oči a spláchl z těla nánosy soli. Moje oděrky a šrámy přišly zase k sobě a začaly znovu bolet. Nevím ale, kdy přestaly – když jsem se totiž postavil a zahleděl přes zátoku k jejímu východnímu mysu, spatřil jsem vrak Terceiry.
Loď ležela za jedním z těch mohutných útesů a stále měla trup vzpřímený. Z místa, kam mě vyvrhlo moře, jsem ji vidět nemohl, neboť ji stínil útes, který jsem pokládal za součást východního mysu a později nazval mys Ztroskotání. Jestliže zátoku obejdu, nebudu muset plavat ani čtvrt míle, odhadoval jsem vzdálenost mezi místem, kde končila pláž, a útesem, u něhož vrak spočíval.
„Héééj,“ vykřikl jsem vší silou.
„…éj, …éj,“ odpověděla mi napřed ozvěna a pak se z lesa za mými zády zvedlo hejno pestrobarevných, pronikavě vřískajících papoušků. Ale žádný lidský hlas se neozval.

Zátoka byla větší, než jsem předpokládal. Dal jsem jí proto jméno Velká zátoka. Bylo po poledni, když jsem konečně došel k rozeklaným skalám, jimiž končila východní pláž. Podle její šíře jsem usoudil, že je doba odlivu. Začal jsem se brodit vodou, abych obešel nejbližší balvan.
Potom jsem spatřil vrak.
Ležel mezi útesy v menší vzdálenosti než šest set stop. Určitě měl rozdrcené dno, ale jak jsem předpokládal, otročí paluba udržela trup pohromadě. Zbytek hlavního stěžně se sice zřítil, ale záďový stále čněl k obloze.
Do očí mi vstoupily slzy.
Plakal a klel jsem zároveň.
Proklínal jsem Boha i ďábla, ale hlavně lidskou hloupost a zaslepenost. Mlátil jsem pěstmi do vody a vyřvával svůj vztek na zbabělost, která moje spoluplavce zbavila rozumu a mě lidské společnosti. Kdyby mě poslechli, mohli žít. Častoval jsem kapitána, loďmistra a všechny ostatní těmi nejhoršími nadávkami, na jaké jsem si dokázal vzpomenout.
Když jsem byl v nejlepším, propadl jsem se do díry ve dně a začal polykat andělíčky. To mě zchladilo a k vraku jsem doplaval již s klidnou myslí. Odliv způsobil, že i s rozdrceným dnem čněl trup vysoko z vody. Proto trvalo nějakou dobu, než jsem našel místo, kde jsem se mohl nejsnáze vyšplhat na palubu. Musel jsem Terceiru obeplavat na druhou stranu a tam jsem využil zbytky lanoví hlavního stěžně na levoboku. Visely od upínačkové lávky až do vody a vytvářely jakýsi druh provazového žebříku.
Jakmile jsem byl nahoře, zamířil jsem mezi troskami na hlavní palubě na příď do lodní kuchyně. Měl jsem strašný hlad. Hltavě jsem se zakousl do sušené kozí kýty, kterou jsem tam našel, a k tomu přikusoval lodní suchary. Pár jich ještě zbývalo v chlebové bedně.
Když jsem ukojil nejhorší hlad, vyšplhal jsem se na zadní stěžeň. Vzal jsem si s sebou dalekohled, pro který jsem si zašel do velké kajuty. Jeho mosazné pouzdro se pokrylo zelenou měděnkou, takže mi dalo práci přístroj roztáhnout, ale optika byla v pořádku.
Na otevřeném moři vál pravidelný jihovýchodní vítr. Zvedal dlouhé, temně modré vlny. Rozbíjely se o vnější prstenec korálových útesů v přívalech bílé pěny, takže to vypadalo, jako by před pobřežím ležela potrhaná šňůra perel.
Moře bylo pusté. Nikde ani náznak plachty.
Přesunul jsem se na druhou stranu koše a zamířil dalekohled na pobřeží.
Z výšky bylo vidět přes východní mys do vedlejší zátoky poseté útesy. Musela to být ta zátoka, kterou jsem pozoroval z vraku. Mou pozornost upoutala jakási skvrna na pruhu bílého písku pod palmami.
Horečně jsem zaostřoval dalekohled.
Byl to náš dlouhý člun.
Ležel ve vzdálenosti asi jedné míle na východním výběžku druhé zátoky, kam ho včera zahnal bouřlivý příboj. Dalekohled mi ukázal jeho proražené dno. Díval jsem se tak dlouho, dokud mi nezemdlely ruce. Žádné stopy života jsem ale nespatřil, žádný pohyb. V okolí člunu neleželo jediné tělo.
Měl jsem mokrý obličej, když jsem dalekohled bezmocně spustil. A slzy mi kanuly z očí po celou tu dobu, co jsem těžkopádně slézal dolů.