1.10.2016 | Svátek má Igor






UKÁZKA: A. C. Clarke a G. Lee, Zahrada Rámova

23.4.2010 9:05

Zahrada Rámova Arthur C. ClarkeTOPlist9

„Převezmete zde velení, zatímco budu uvnitř,“ řekl kapitán Macmillan svému zástupci, hezkému mladému ruskému inženýrovi, který se jmenoval Dmitrij Uljanov. „Za všech okolností jste hlavně zodpovědný za bezpečnost cestujících a posádky. Pokud uslyšíte nebo uvidíte něco nebezpečného nebo jen podezřelého, rozdmýchejte ohně a odjeďte s Pintou od Rámy.“

Bylo ráno první průzkumné mise z lodi Pinta do vnitřku Rámy. Kosmická loď ze Země přistála předchozího dne na jednom z kruhových konců obrovské válcové kosmické lodi. Pinta zaparkovala hned vedle vnějšího uzávěru, na stejném místě jako předchozí expedice do Rámy v roce 2130 a 2200.

V rámci příprav pro zahájení průzkumu seznámil Kendži Watanabe večer předtím určenou skupinu s geografií prvních dvou Rámů. Když dokončil své poznámky, přišel k němu jeho přítel Max Puckett.

„Myslíš si, že náš Ráma bude vypadat jako ty obrázky, které jsi nám ukazoval?“ zeptal se.

„Ne přesně,“ odpověděl Kendži. „Očekávám nějaké změny. Vzpomeň si, že na videozáznamu se říká, že někde uvnitř bylo vybudováno pozemské prostředí. Protože je však vnější část této lodi shodná s předchozími dvěma, myslím, že se uvnitř všechno nezměnilo.“

Max vypadal zmateně. „To přesahuje mé chápání,“ řekl a vrtěl hlavou. „Mimochodem,“ dodal po několika sekundách, „nejsi zodpovědný za to, že jsem ve výzvědné skupině?“

„Jak jsem vám řekl dnes odpoledne,“ odpověděl Kendži, „nikdo z nás na palubě neměl s výběrem co dělat. Všech šestnáct členů bylo vybráno MVS a MIS na Zemi.“

„Ale proč mě vybavili tímhle proklatým arzenálem? Mám nejmodernější laserový kulomet, samonaváděcí granáty, dokonce sadu min citlivých na hmotu. Mám větší palebnou sílu, než jsem měl během invaze mírových sil do Belize.“

Kendži se usmál. „Kapitán Macmillan a rovněž mnoho členů vojenského personálu na velitelství Rady vlád pořád věří, že celá tato záležitost je nějaká past. Tvé označení v této výzvědné operaci je ‚vojín‘. Já osobně si myslím, že ani jedna tvá zbraň nebude nutná.“

Max bručel ještě další ráno, když Macmillan předal velení Dmitriji Uljanovovi a osobně vedl výzvědnou skupinu do Rámy. Neforemné vojenské vybavení nesl zavěšené přes svůj kosmický oblek, a i když byl ve stavu beztíže, značně ho omezovalo ve volnosti pohybu. „To je směšné,“ mumlal si. „Jsem farmář, ne proklaté komando.“

K prvnímu překvapení došlo hned po několika minutách, když průzkumníci z Pinty vešli do prostoru vnějšího uzávěru. Po několika krocích širokou chodbou přišli do kruhové místnosti, z níž vedly hlouběji do mimozemské kosmické lodi tři tunely. Dva z nich byly přehrazeny mnohonásobnými kovovými vraty. Kapitán Macmillan zavolal Kendžiho na poradu.

„To je úplně odlišná konstrukce,“ odpověděl Kendži na velitelovy otázky. „Naše mapy můžeme klidně zahodit.“

„Dá se tedy předpokládat, že bychom se měli vydat volným tunelem?“ zeptal se velitel.

„To je na vás,“ odvětil Kendži, „ale nevidím jinou možnost, kromě návratu na Pintu.“

Šestnáct mužů se pomalu plahočilo ve svých kosmických oblecích otevřeným tunelem. Každých několik minut vystřelili světlice do temnoty před sebou, aby viděli, kam jdou. Když ušli asi pět set metrů do Rámy, objevily se náhle na druhém konci tunelu dvě malé postavy. Všichni čtyři vojáci a kapitán Macmillan rychle vytáhli dalekohledy.

„Jdou k nám,“ řekl jeden z průzkumníků vzrušeně.

„No, ať se propadnu,“ řekl Max Puckett, kterému mráz přebíhal po zádech, „to je Abraham Lincoln!“

„A žena,“ řekl druhý, „v nějaké uniformě.“

„Připravte se k palbě,“ nařídil Ian Macmillan.

Čtyři vojáci přispěchali do čela skupiny a zaklekli se zbraněmi namířenými do tunelu. „Stát,“ zakřičel Macmillan, když se dvě podivné postavy přiblížily na dvě stě metrů k průzkumné skupině.

Abraham Lincoln a Benita Garciaová se zastavili. „Uveďte svůj záměr,“ slyšeli výkřik velitele.

„Přišli jsme vás přivítat,“ řekl Abraham Lincoln hlasitě hlubokým hlasem.

„A dovést vás do Nového Edenu,“ dodala Benita Garciaová.

Kapitán Macmillan byl úplně zmaten. Nevěděl, co má udělat. Zatímco váhal, ostatní ve skupině mluvili mezi sebou.

„Je to Abraham Lincoln, vrátil se jako duch,“ řekl Američan Terry Snyder.

„Ta žena je Benita Garciaová – viděl jsem jednou její sochu v Mexico City.“

„Zmizme odtud, sakra. Naskakuje mi z toho husí kůže.“

„Co by dělali duchové na orbitě kolem Marsu?“

„Promiňte, veliteli,“ řekl nakonec Kendži úplně zpitomělému Macmillanovi, „co zamýšlíte udělat teď?“

Skot se obrátil, aby byl čelem ke svému expertovi na Rámu. „Je obtížné rozhodnout o správném postupu akce,“ pravil. „Myslím, že ti dva vypadají dost neškodně, ale vzpomeňte si na trojského koně. Kruci!… No, Watanabe, co navrhujete?“

„Co kdybych šel k nim, třeba sám, nebo možná s jedním vojínem, a promluvil si s nimi? Potom budeme vědět…“

„To je od vás jistě odvážné, Watanabe, ale není to nutné. Ne, myslím, že půjdeme všichni. Samozřejmě opatrně. Dva muže necháme vzadu, aby to oznámili na loď, kdyby nás náhle zabili paprskovou zbraní ne-bo něčím takovým.“

Velitel zapnul vysílačku. „Zástupče Uljanove, tady Macmillan. Setkali jsme se se dvěma bytostmi. Jsou to buď lidé, nebo jsou za ně přestrojení. Jeden vypadá jako Abraham Lincoln a druhý jako slavná mexická kosmonautka… Co je to, Dmitriji?… Ano, rozumíš správně… Lincoln a Garciaová. Setkali jsme se s nimi v tunelu v Rámovi. Můžeš to sdělit ostatním… Dále, ponechávám dva muže, Snydera a Finziho, na místě a my ostatní postoupíme k mimozemšťanům.“

Dvě postavy se nepohnuly, když se čtrnáct průzkumníků z Pinty přiblížilo. Vojíni se rozvinuli před skupinou, připraveni pálit při první známce potíží.

„Vítejte v Rámovi,“ pravil Abraham Lincoln, když byl první průzkumník vzdálen jen dvacet metrů. „Jsme zde, abychom vás odvedli do vašich nových domovů.“

Velitel Macmillan neodpověděl ihned. Ticho přerušil nezkrotný Max Puckett. „Jste duch?“ zakřičel. „Chci říct, jste skutečně Abraham Lincoln?“

„Ovšem že ne,“ odvětila postava Lincolna věcně. Benita Garciaová i já jsme lidští bioti. V Novém Ede-nu najdete pět kategorií lidských biotů, každou navrženou se speciálními schopnostmi, aby osvobodila lidi od jednotvárných opakovaných úkonů. Mými speciálními oblastmi jsou úřednická práce, účetnictví, revizní činnost, vedení domácností, řízení kanceláře, péče o dům a další organizační úkoly.“

Max byl ohromen. Ignoroval rozkaz svého velitele „držte se zpět“ a došel až na několik centimetrů k Lincolnovi. „Je to nějaký podělaný robot,“ mumlal si pro sebe. Neuvědomil si možné nebezpečí, napřáhl ruku a dotkl se prsty Lincolnovy tváře, nejdříve kůže kolem nosu a potom vousů v dlouhé černé bradce. „Neuvěřitelné,“ řekl nahlas. „Absolutně neuvěřitelné.“

„Byli jsme vyrobeni s velmi pečlivým důrazem na detail,“ řekl nyní Lincoln. „Naše kůže je podobná vaší a naše oči pracují na stejných základních optických principech jako vaše, ale nejsme dynamickými, stále se obnovujícími tvory jako vy. Naše subsystémy se musí udržovat a někdy i vyměnit. To dělají technici.“

Maxův odvážný krok rozehnal všechno napětí. Teď už celá průzkumná skupina, včetně velitele Macmillana, šťouchala do obou biotů a zkoumala je. Během této prohlídky jak Lincoln, tak Garciaová odpovídali na dotazy o svém návrhu a poslání. V jedné chvilce si Kendži uvědomil, že se Max Puckett vzdálil od sku-piny a sedí sám opřený o stěnu tunelu.

Kendži došel ke svému příteli a zeptal se: „Co se děje, Maxi?“

Max vrtěl hlavou. „Jaký génius dokázal vyrobit ty dva? Je to naprosto úděsné.“ Na několik sekund se odmlčel. „Možná jsem divný, ale ti dva bi-oti mě vystrašili mnohem víc než tenhle obrovský válec.“

Lincoln a Garciaová šli s průzkumnou skupinou k něčemu, co se zdálo být koncem tunelu. V několika sekundách se ve stěně otevřely dveře a bioti pokynuli lidem, aby vešli dovnitř. Na Macmillanovy otázky vysvětlili, že lidé vstoupí do „dopravního zařízení“, které je doveze k pozemskému habitatu.

Macmillan sdělil, co řekli bioti, Dmitriji Uljanovovi na lodi Pinta a nařídil svému ruskému zástupci, aby „odfrčel“, kdyby se mu do čtyřiceti osmi hodin neozvali.

Jízda v trubici byla úžasná. Max Puckett si připomněl obří horskou dráhu ve státním zábavním parku v Dallasu. Vozidlo tvaru střely se řítilo po uzavřené spirálovité dráze, která klesala od severního konce Rámy, tvarovaného jako mísa, k Hlavní rovině dole. Vně trubice, která byla uzavřena do nějaké silné průhledné plastické hmoty, zahlédli Kendži a ostatní ohromnou síť žebříků a schodišť, které procházely stejnou oblastí jako jejich cesta. Neuviděli však neskutečné panoráma, o němž psali předchozí průzkumníci Rámy – výhled k jihu jim blokovala ohromně vysoká kovově šedivá stěna.

Jízda netrvala ani pět minut. Skončila v uzavřeném prstenci, který zcela obklopoval pozemský habitat. Když průzkumníci z Pinty vystoupili z trubice, beztíže, v níž žili od doby, co opustili Zemi, zmizela. Tíže byla blízká normální pozemské.

„Atmosféra v této chodbě, stejně jako v Novém Edenu, je podobná té na vaší domovské planetě,“ vysvětloval jim biot Lincoln. „Ale ne v oblasti po vaší pravici, za stěnami chránícími váš habitat.“

Prstenec obklopující Nový Eden byl osvětlen jen mdle, takže kolonisté nebyli připraveni na jasné sluneční světlo, jež je pozdravilo, když se otevřela obrovská vrata a oni vstoupili do svého nového světa. Při krátké chůzi k nejbližší vlakové stanici si nesli přilby v rukou. Muži šli kolem prázdných budov po obou stranách stezky – nízkých domů, které by mohly být obytnými domky nebo obchody, a rovněž jednoho většího („To bude základní škola,“ informovala je Benita Garciaová), stojícího přímo proti stanici.

Došli k vlaku, který na ně už čekal. Elegantní vůz podzemní dráhy s měkkými pohodlnými sedadly a stále se doplňující elektronickou tabulí s údaji uháněl k centru Nového Edenu, kde měli dostat „podrobný výklad“, jak jim řekl biot Lincoln. Vlak jel nejdříve po břehu krásného průzračného jezera („Jezero Shakespeare,“ řekla Benita Garciaová) a potom zatočil doleva, od světle šedých stěn obklopujících kolonii. V poslední části jízdy dominovaly krajině velké holé hory po pravé straně vlaku.

Během celé jízdy byli všichni ve skupině z Pinty velice tiší. Popravdě řečeno, byli všichni zcela ohromeni. Dokonce ani v tvořivé představivosti Kendžiho Watanabeho se nikdy nic z toho, co viděli, nevyskytlo. Všechno bylo mnohem větší, mnohem nádhernější, než si představovali.

Centrum města, kam návrháři Nového Edenu umístili všechny budovy, bylo poslední omračující ranou.

Členové skupiny stáli mlčky a civěli na uspořádání velkých a působivých staveb, které tvořily srdce kolonie. Že byly budovy pořád prázdné, pouze dodalo celému zážitku mystický nádech. Kendži Watanabe a Max Puckett byli poslední, kdo vešli do budovy, kde se měla konat přednáška.

„Co tomu říkáš?“ zeptal se Kendži Maxe, když stáli na vrcholu schodiště administrativní budovy a přehlíželi úžasný komplex kolem sebe.

„Nedokážu přemýšlet,“ odvětil Max a zbožná úcta v jeho hlase byla zcela zjevná. „Tohle celé místo se vzpírá myšlení. Je to nebe, Alenčina říše divů a všechny pohádky z mého dětství zabalené do jednoho balíčku. Nepřestávám se štípat, abych se ujistil, že to není sen.“

„Na obrazovce před vámi,“ začal biot Lincoln, „je přehledná mapa Nového Edenu. Každý z vás dostane celý balík map, včetně všech cest a staveb v kolonii. Jsme tady, v City, které bylo navrženo jako administrativní centrum Nového Edenu. Obytné domy a obchody jsou vybudovány ve čtyřech rozích čtverce, který je uzavřen vnější zdí. Protože pojmenování těchto čtyř míst bude ponecháno na obyvatelích, budeme se na ně dnes odvolávat jako na severovýchodní, severozápadní, jihovýchodní a jihozápadní čtvrti. Přitom dodržujeme konvenci, kterou přijali předchozí průzkumníci Rámy ze Země, a označujeme konec Rámy, kde je zakotvena vaše kosmická loď, jako severní…

Každé ze čtyř stran Nového Edenu byla přidělena geografická funkce. Sladká voda podél jižní hrany kolonie, jak vám bylo již řečeno, se jmenuje jezero Shakespeare. Většina ryb a vodních živočichů, které jste přivezli, bude žít tam, i když některé druhy mohou být vhodné pro umístění do dvou řek, které stékají do jezera Shakespeare z hory Olymp, zde na východní straně kolonie, a ze Sherwoodského lesa na západní straně…

Nyní jsou jak úbočí hory Olymp, tak všechny oblasti Sherwoodského lesa a rovněž parky v sídlištích a pásy zeleně v celé kolonii pokryty jemnou mřížkou zařízení pro výměnu plynu, kterým říkáme ZVP. Tyto malé přístroje mají jen jednu funkci – mění oxid uhličitý na kyslík. Jsou to tedy vlastně mechanické rostliny. Budou nahrazeny všemi skutečnými rostlinami, které jste přivezli ze Země…

Severní strana kolonie, mezi sídlišti, je vyhrazena pro farmaření. Zemědělské budovy jsou postaveny zde, podél cesty, která spojuje dvě severní čtvrti. V této oblasti si vypěstujete většinu potravy. Zásoby potravy, které jste si přivezli s sebou, a syntetická potrava, uskladněná ve vysokých silech tři sta metrů severně od této budovy, by měly pro dva tisíce lidí vystačit alespoň na rok, možná osmnáct měsíců, když zamezíte plýtvání. Potom se musíte o sebe postarat sami. Je samozřejmé, že zemědělství včetně vodního hospodářství, kterému bylo vyhrazeno východní pobřeží jezera Shakespeare, bude důležitou složkou vašeho života v Novém Edenu…“

Pro Kendžiho byla přednáška jako pití z požární hadice. Biot Lincoln udržoval po devadesát minut velmi vysoký informační příkon, všechny otázky odbýval buď prohlášením „to je mimo mou databázi znalostí“, nebo odkazem na čísla stran a paragrafů v Základním manuálu k Novému Edenu, který všem rozdal. Konečně byla přestávka a všichni se přesunuli do vedlejší místnosti, kde se podával nápoj, který chutnal jako kokakola.

„Júú,“ oddechl si Terry Snyder, když si utíral čelo, „jsem sám, kdo je zahlcený informacemi?“

„Hovno, Snydere,“ odpověděl mu Max Puckett s klaunským zazubením. „Chceš říct, že jsi něco míň než ten podělanej robot? Ten sakra určitě není unavenej. Vsadím se, že by dokázal přednášet celej den.“

„Možná i celý týden,“ prohlásil Kendži Watanabe. „Zajímalo by mne, jak často potřebují tito bioti servis. Společnost mého otce dělá roboty, některé velmi složité, ale žádného, jako tenhle. Informační obsah Lincolna musí být astronomický…“

„Instruktáž bude pokračovat za pět minut,“ oznámil jim Lincoln. „Buďte přesní, prosím.“

(str. 273-281)

Cyklus Ráma:

Zahrada Rámova
/The Garden of Rama/
Clarke, Arthur C. - Lee, Gentry

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Vladimír Hanák
Obálka: Valentino Sani
Redakce: Daniela Čermáková
Rok vydání: 2010
Počet stran: 512
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 299 Kč

Arthur C. Clarke a Gentry Lee


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...