25.9.2016 | Svátek má Zlata






UDÁLOSTI: Mé vzpomínky na srpen 1968 (dokončení)

25.8.2014

V atmosféře celonárodní jednoty nebylo nijak těžké získat kapacity pro tisk improvizovaných novin. V Praze to už ovšem nešlo, tiskli jsme někde u Kralup. Problém byl s tím, jak dostat vytištěné do Prahy k distribuci. Nesmělo se totiž jezdit přes mosty, Rusové byli schopni je kontrolovat, prohlíželi automobily a tiskoviny zabavovali - v lepším případě: na Klárově nějaký ruský kretén zastřelil mladou dívku, matku malého dítěte, a to jen proto, že si nechtěla z blůzy sundat trikolóru. (Předpokládám, že metál za to nedostal, vojáci měli zjevně pokyn neuchylovat se jen tak k brachiálnímu násilí). Do sousedství pomníku ruského vojáka padlého v roce 1945 tehdy přibyl další a setrval tam až do druhé půli následujícího roku, kdy jednou v noci přijelo estébácké komando a rozmlátilo ho palicí. Obnoven byl hned po převratu v r. 1989.

Druhou významnou věcí, o nichž bych se chtěl zmínit, ač jsem se na jejím provozu nijak nepodílel, byl jsem jen vděčným konzumentem, bylo rozhlasové vysílání. Rusové sice obsadili hlavní budovu rozhlasu a s pomocí zrádce Karla Hoffmanna se podařilo vysílání na čas ochromit, ale poměrně rychle vzniklo zcela funkční celorepublikové vysílání, které bylo v provozu ve dne v noci, přičemž si pravidelně předávaly slovo redakce ze všech krajů. Fungovalo to bez problémů celý týden, až do návratu našich kapitulantů z Moskvy. Podstatnou součástí vysílání i novin byla podpora stávajícímu vedení státu a představitelům KSČ, deportovaným do Ruska. Byli sice nikoli snad v pravém slova smyslu legitimními, ale aspoň legálními představiteli státu, bez varování okupovaného bolševickým Ruskem, a měli tehdy vlastně i jakousi legitimitu, i když jen zapůjčenou, na dluh. Stáli jsme za nimi, co jiného nám zbývalo. Dostali šanci si ji zasloužit. Učinil tak jeden jediný z nich, ale zaplať Pán Bůh za něj. I kdyby jen proto, že pak bylo vidět, jak hodně ti druzí selhali. Napsal jsem to tu už minulý týden, a opakuji to znovu: já si za to Františka Kriegla vážím.

Bezvadné fungování rozhlasu, díky němuž jsme byli průběžně v obraze, co se děje nejen v Praze, ale třeba i v Košicích, mělo pro mne jedinou stinnou stránku: ve sběrném bytě Karla Štindla v Hradešínské, kde se od rána do večera střídali lidé a kam občas přišli přespat po směně i dva-tři lidé z rozhlasu, bylo neustále puštěné rádio: ve dne v noci tam byl nesnesitelný kravál a skoro se tam nedalo spát. Pochopil jsem, že to patří k revoluční situaci, a navíc, spaní jsem měl špatné. Když si člověk zpětně na ty události vzpomíná, vybavuje si snadněji výrazné, často humorné epizody, než celkovou atmosféru těch dní, kdy nikdo vůbec nevěděl a nedovedl ani trochu odhadnout, co bude už zítra. Bylo to dost nepříjemné.

Průběžně jsme se museli starat o potraviny. Nebylo to až tak těžké, zásobování města jakž takž fungovalo, i když v jakýchsi vlnách. Pamatuji se, jak jsme jednou, když jsme se s Janem Lopatkou večer vraceli do Hradešínské, zjistili, že na Karláku prodávají celá plata vajec (takových fórových, říkalo se jim křapky). Vystoupili jsme a jedno jsme koupili. Protože tramvaje sice jezdily, ale zejména k večeru měla doprava daleko k pravidelnosti, nezbylo nám, než zbytek cesty dojít pěšky. Křehký náklad jsme si vždycky po určité době předávali. Kvapem se blížil čas ruské večerky. Představovali jsme si, jaká to bude potupná smrt, až se po chvíli zhroutíme pod ruskými kulkami, ještě k tomu potřísněni vaječnými žloutky.

Zatímco v centru se to Rusy jen hemžilo, na periferii byly čtvrti, které jich v podstatě zůstaly ušetřeny. Jeden den jsem se vydal do Střešovic, abych zkontroloval byt. Bydlili jsme společně s rodiči a prarodiči v rodinném domku, kde jsem se kdysi narodil. Osazenstvo bylo v pořádku, malá změna se stala jen na domku samotném. V revoluci v roce 1945 utrpěl zásah z kasáren SS na Pohořelci – nevelký ovšem, šlo asi o varovný výstřel z kulometu, ve Střešovicích se vůbec nebojovalo. Na fasádě byla díra, zacementovaná, ale byla i po letech poznat. Teď dostala jedné srpnové noci kamarádku v podstatě stejné povahy, asi o metr vedle.

V okolí byl klid, ale o kousek níž, u Střešovické vozovny, už začínala kolona zaparkovaných ruských tanků, která se táhla až k objektu ministerstva obrany na Prašném mostě.

Můj kamarád Lopatka na tom byl o něco hůř: taky zašel na skok domů, aby se přesvědčil o stavu bytu (bydlil v malém paneláku na Kačerově) a protože všechno vypadalo OK, odskočil si na toaletu: a tu zjistil, že zhruba na jeho WC míří z protějšího svahu ruské dělo.

Čekala mne ještě jedna nesnadná povinnost, měl jsem předat vzkaz od jednoho známého, který byl se mnou v Alpbachu, jeho příbuzné v Břevnově. Měl jsem sice adresu, ale ne už plánek Prahy, a věděl jsem jen přibližně, kde by to mělo být. A to mi moc užitečné nebylo: skoro všechny pouliční cedule byly hned po ruském vpádu odstraněny. Lidé taky slyšeli nezaručené zprávy o tom, že po městě slídí kágébáci provázení zrádci z StB a zatýkají vytipované stoupence svobodných poměrů (ve skutečnosti měli tehdy asi jiné starosti). A tak ti, kterých jsem se ptal na cestu, mi jeden jako druhý odpovídali: nezlobte se, ale my Vám nic neřekneme. Musím říci, že jsem je chápal a docela se mi to líbilo.

A ještě jeden zcela zvláštní zážitek. Jeden den nám kdosi zavolal, že naši redakci chce navštívit italský televizní štáb, který v Praze pořizoval reportáže o invazi. Souhlasili jsme samozřejmě a já jim šel naproti na tramvajovou zastávku k Andělu. Ti co nám je dohodili, nám s nábožnou úctou sdělili: ten tým „dělal“ už i maďarskou revoluci v roce 1956! Bylo pošmourno, začalo trochu pršet a já si zapomněl v redakci deštník. Setkal jsem se s nimi a vedl je do redakce. Nechtěl jsem přitom moc zmoknout, a proto jsem se držel při domovních zdech. Tým, co dělal už maďarskou revoluci, šel za mnou. Když jsem se po chvíli ohlédl, zjistil jsem, že postupují kupředu přikrčeni a jakýmisi přískoky. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že to není nutné, že tu nic nehrozí a že můj problém je jen v tom, že nemám deštník. Jenže neumím moc anglicky a italsky už vůbec ne, a tak mi nezbylo než zmoknout, abychom kolemjdoucím nepřipadali jako skupina cvoků.

V redakci jsme pak pro tým museli za účelem natáčení zinscenovat jakýsi revoluční tyátr. Někteří z nás předstírali redakční práci, jiní telefonování, někdo, nepamatuji se kdo, četl do kamery prohlášení české inteligence. Bylo to vlastně poprvé, co jsem se octl před televizní kamerou, a moc jsem si to nevychutnal. Role telefonisty připadla historikovi Zdeňkovi Šolleovi. Pamatuji si jako kdyby se to stalo včera, jak se Šolle, člověk vysoké postavy s mírně odstávajícíma ušima, hrbil u telefonu, a protože jsme měli říkat něco, cokoli nás napadne, byla to jen zvuková kulisa a nepřekládalo se to, drmolil pořád dokola „stanu se menším a ještě menším, nejmenším ze všech“. Musím říci, že celkem přesně vyjadřoval pocity a tužby, které ten týden v neřídkých chvílích deprese přepadaly i mne.

To jsou mé vzpopmínky na srpnové dny roku 1968. Nesnažil jsem se tu psát nějakou hrdinskou epopej. Nechtěl jsem ani to, co se tenkrát dělo, co jsme prožívali a co jsme dělali, nějak zlehčovat. Nechtěl jsem taky podat úplný obraz historického dění, „dějiny“ jsem vlastně skoro vynechal. Chtěl jsem jen vylíčit každodennost prvního týdne ruské vojenské okupace. Takových jako já a mí přátelé nás bylo v těch dnech v Praze, řekl bych, skoro milion. Každý se snažil v hnusné situaci dělat něco aspoň trochu kloudného, něco ve společném, pateticky řečeno národním zájmu. O tom, co je v těch dnech společným zájmem, nebylo nejmenších pochyb. Lidé, kteří se snažili nějak přispět a pomoci, přitom i něco riskovali, přičemž o povaze a rozsahu toho rizika neměli tušení: ta situace byla ve skutečnosti vlastně úděsná a nikdo nebyl jasnovidec. Neznali jsme se navzájem, ale mohli jsme si v ty dny důvěřovat. Takové chvíle jsou v lidském životě velmi řídké a člověk by si jich měl vážit. Nikdy na to nezapomenu.

Pak přišel nechutný a depresivní konec. Když v rozhlasu oznámili, že českoslovenští politici podepsali v Moskvě jakýsi společný dokument s Rusy a že se mají vrátit do Prahy, předpokládal i jinak zpravidla skeptický Mandler, že jsou snad informováni o tom, jak to tu vypadá, jak se veřejnost k okupaci staví, že se podle toho zachovají a že tedy to, co podepsali, musí být nějaký nic neříkající nesmysl. Když jsme se pak dozvěděli o povaze a obsahu společného dokumentu, bylo to dost děsné. Mandler prohlásil konsternovaně: no to je přece bezpodmínečná kapitulace. A nemusil to ani říkat, bylo to zjevné. Nic na tom dojmu nezměnilo ani to, že Alexandr Dubček při návratu na letišti brečel do kamery jako stará děvka, ani poměrně vzdorný projev Josefa Smrkovského – vždyť on ale se předtím pod moskevské protokoly taky podepsal! Vím, že ti lidé byli v Moskvě vystaveni velmi tvrdé zkoušce, a nedovedu si představit, jak bych se zachoval na jejich místě: ale já prosím na jejich místě nebyl, nijak jsem o to neusiloval, a oni se kdysi na své posty nacpali dobrovolně, vlastním přičiněním a navíc suspektními mechanismy. Nepočítali, že získali kdysi do rukou nejen opojnou moc, ale že mají taky velkou politickou zodpovědnost, a že k té patří čas od času i něco riskovat a obětovat. Nemám moc rád opovržlivé řeči o tom, jak se pak český národ snadno podrobil a jak uzavřel nepsanou dohodu s režimem a s Husákem o vzájemné toleranci: vy nás necháte vládnout a my vás necháme žít. Nechci tvrdit, že česká veřejnost projevila během dvaceti let normalizace nějakou mimořádnou rezistenci. Ale nikdo nesmí zapomínat za prvé na to, že „smlouva“ s Husákem byla podepsána pod hlavněmi tanků a za přítomnosti stovek tisíc po zuby ozbrojených vojáků, za druhé, že na počátku stálo selhání zodpovědných politiků, kterým lidé, jimž se jejich selhání vyčítá, lidé ochotní v té chvíli i něco riskovat, důvěřovali, protože jim v té době nic jiného nezbývalo, a za třetí, že selhání lidem velmi často vyčítají ti, kteří na něm měli větší či menší podíl, praporečníci nesmyslné a alibistické ideje „socialismu s lidskou tváří“. Na počátku demoralizace stála zrazená důvěra.

21. srpna 2014

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



Diskuse


J. Plzák
15:20
25.8.2014

F. Žůrek
2:11
25.8.2014

P. Sulc
4:18
25.8.2014

T. Kočí
9:30
25.8.2014

V. Ondys
11:35
25.8.2014

P. Krasny
12:55
25.8.2014

P. Papež
14:28
25.8.2014

počet příspěvků: 7, poslední 25.8.2014 03:20









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.