29.6.2017 | Svátek má Petr, Pavel


UDÁLOSTI: Evropský parlament a český nechumelismus

7.6.2017

Ke střetnutí mezi oběma došlo ve dnech 30. května až 1. června. Vyprovokoval ho Evropský parlament, který má, jak to v parlamentech bývá, frakce. Liberální frakce EP (ALDE) vede dlouhodobý boj proti vládám Viktora Orbána v Maďarsku a nověji proti vládě PiS v Polsku. Orbánův FIDESZ je členem křesťanské frakce (EPP). Poslanci EPP proto obrátili pozornost na ANO Andreje Babiše, které je součástí ALDE. Takové věci se v demokratických parlamentech ve světě všude dějí, protože každý si u druhého či druhých snadněji všimne problémů než sám u sebe. Tak je zařízeno, aby si parlamenty všímaly všech problémů, a vydávat to za pouhou nízkou odvetu je možné teprve tenkrát, když z otevřené politické rozpravy vyplyne, že tomu tak opravdu je. Za dostatečný důkaz nelze bez dalšího považovat ani to, když drtivá většina zástupců potrefené země, tj. nyní ČR, problém nedůstojně bagatelizuje a zamlžuje, a stejně se chovají i zjednaní mediální lobbisté, které si potrefení poslanci přivolali.

Téma znělo: „Prohlášení (Evropské) komise – riziko politického zneužití médií v České republice“. Projednával ho nejdřív Výbor EP pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci, pak pracovní skupina k přípravě plenárního zasedání, obojí za hojné účasti a s přizvanými hosty. Závěrečná rozprava v plénu byla málo navštívená: kdybychom nebyli národ husitů, dokázali bychom si možná připustit, že to jednak odpovídá významu naší země na evropské scéně, jednak to taky může souviset s tím, že ti, které by to téma mělo zajímat hlavně, totiž kompetentní čeští politici, se cítí dotčeni, když se o něm vůbec mluví, a nejraději by je taktním způsobem zametli pod koberec. Zametání pod koberec se týká tento můj článek.

Zaujala mne dvě vyjádření z české strany. Autorem prvního z nich je potrefená husa, totiž Andrej Babiš. Řekl, že v České republice si nepřejeme, aby evropské instituce zasahovaly do našich vnitřních záležitostí. Pozoruhodný je už ten pluralis maiestaticus: je velmi pravděpodobné, že po říjnových volbách si ho pan Babiš bude moci dovolit, ale zatím bych to na jeho místě nepřeháněl.

Stejně mne zaujalo to, co 1. června napsal na webu Hospodářských novin Petr Honzejk: „Je samozřejmě pravda, že v Česku není situace tak tristní jako v Polsku a v Maďarsku, kde došlo k přímým zásahům do fungování médií z pozice státní moci. To se u nás zatím neděje... Bylo by přehnané říkat, že je u nás ohrožena demokracie.“ A Josef Koukal den poté v Právu s jistou hrdostí zdůrazňuje, jak všichni čeští europoslanci zleva doprava poukazovali na to, „že země má zatím správu svých věcí pod kontrolou“. „Doposud to naše země pokaždé zvládla.“

Nedejme se zneuctít!

Jsem krajně citlivý na řeči o „vměšování do vnitřních záležitostí Č(SS)R“. V rudé minulosti zněly od českých dejme tomu politiků a z českých dejme tomu médií pokaždé, když jsem měl dojem, že venku, za dráty, má zrovna někdo nutkání se mne (tedy taky mne) zastat.

Jistě, dnes je situace o dost jiná než kdysi. Tehdy jsme byli ruská kolonie a vměšování přicházelo opravdu „zvnějšku“, tj. ze svobodného světa. Dnes součástí tohoto světa jsme a máme v něm institucionální zastoupení (v Evropské komisi, v Evropském parlamentu). Je nám to ovšem pro kočku: a ne snad proto, že by Evropská unie nestála za nic (jistě, má své velké zvláštnosti, jež je správné a nutné kritizovat), nýbrž že my, a proto taky ti naši zástupci, nestojíme za nic.

Za těchto okolností je paušální a apriorní odpor k „diktátu z Bruselu“ propojený se zdůrazňováním „suverenity“ podezřele podobný někdejšímu odporu rudých papalášů k choutkám amerických imperialistů, německých revanšistů a jejich domácích přisluhovačů. A někde za tím je skrytý apel na zásadní reorientaci české zahraniční politiky: raději než bychom byli otroky v sevření Bruselu, budeme suverény pod záštitou (mj.) Ruska a Číny. Také proto, že nám poskytnou sice jen jednu, ale za to pro mnohé z nás bohužel zásadní svobodu: svobodu být čuňaty.

V tomto směru v minulosti se u nás už v minulosti angažovali a dodnes angažují např. Václav Klaus, Jan Zahradil a spol., Machovi Svobodní, hysteričtí bojovníci proti migraci (u nás žádná neexistuje) a proti islámu, a v podobě jen trochu zastírané i Andrej Babiš a Miloš Zeman.

Něco jiného je v tom či onom kritizovat rozhodnutí Bruselu a něco jiného je stavět podloudně do otázky celou zahraničně politickou orientaci České republiky se skrytým, ale silným cílem: podstatně omezit naši svobodu.

Máme to pod kontrolou?

Pak je tu střední proud českých nechumelistů z médií. Pan Honzejk (viz výše) tvrdí, že jsme na tom pořád ještě líp než v Polsku a v Maďarsku. Jakkoli mi to připadá jako nedůstojné vykrucování (podívejte se, oni jsou ještě horší) a jakkoli to u nás dnes provozuje kdekdo, nejen pan Honzejk, má to i jakousi skrytou pozitivní stránku.

Polistopadová státní doktrína, u jejíhož vzniku (vlastně jen resuscitace) stáli zejména Václav Klaus a celá plejáda služebných „státotvorných“ historiků, zněla: ČSR vznikla kdysi jako tvrz demokracie ve Střední Evropě (lotři po levici a po pravici byli polští a maďarští „fašisté“). Pak ji její západní spojenci zradili a prodali Hitlerovi, nicméně ona nakonec znovu povstala ve své plné síle a kráse (i když už jen jako Česká republika). O padesátiletých peripetiích naší resuscitace se taktně mlčí, to je pro samospasitelné ideologie obvyklé.

Když tedy dnes pan Honzejk tvrdí: pořád jsme ještě neklesli tam hluboko jako naši odpudiví sousedé, vypadá to jako jisté uskrovnění.

Co je vlastně to „to“, co prý máme na rozdíl od nich pořád ještě pod kontrolou?

Není to (jen) „riziko politického zneužití médií“. Nejsou to jen daňové úniky, podezřele získané evropské dotace či nekalý způsob nabytí majetku (vše údajné, dodávám z alibismu). A není to jen osobní problém jednoho výstředního miliardáře. Na těchto základech staví český nechumelismus.

Srovnání s Polskem a Maďarskem je docela podnětné. PiS i FIDESZ jsou z hlediska Andreje Babiše „standardní strany“. Byly už v minulosti jednou u moci (v čele koalic, ovšem) a byly demokraticky „odvoleny“. Jsou to národně konzervativní strany zhruba toho typu, jakou byli kdysi u nás např. Národní demokraté. Jistě, je to regres a nežádoucí návrat do minulosti. Nedělají nic jiného, než co by byl dělal Karel Kramář, kdyby se byl za první republiky víc prosadil.

To, co vedlo k vzestupu FIDESZU, byl přitom politický karambol: kvůli prohnilosti a totálnímu propadu socialistické a liberální politické konkurence získala (předvolební!) vládní koalice v r. 2010 ústavní většinu. To se v demokratickém státě nikdy nemá stát, ústavní většina je od toho, aby v nejzásadnějších věcech vždy spolurozhodovala i opozice. Jde mi o střízlivý pohled na věc bez falešného moralizování.

U nás se naproti tomu v chaotické revoluční situaci, v hysterické nespokojenosti nejen s konkrétní politikou, ale s politikou jako takovou a v touze do ní vnést více morálky proboural do veřejného života novotvar, původně obří firma, která skoupila významná média, tím či oním způsobem zainteresovala řadu novinářů a intelektuálů a vyprodukovala politické hnutí, které pak v demokratických volbách získalo významné politické, mocenské pozice. Na podzim si nejspíš ještě významně přilepší. Má vlastní revoluční ideologii: v posledních 27 letech (rozuměj od zrození polistopadové demokracie) nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. ANO, bude líp! Součástí ideologie je pohrdání politikou (oproti „práci“, která má výsledky) a parlamentní žvanírnou: tedy to, co patřilo do výbavy všech odpudivých uzurpátorů moci ve dvacátém století. A Andrej Babiš je osobní svorník tohoto všeho.

Zásadní rozdíl mezi maďarským (polským) a naším vývojem je v tom, že tam jde jen o benigní bujení, tady jde o bujení maligní: vetřelec, který se v těle demokracie vyvíjí, její organismus v podobně jako v tom americkém filmu nakonec roztrhá a zničí: bude už schopen žít vlastním životem a nebude ji potřebovat.

To je podstata našeho „rizika“: vjeli jsme do politické jednosměrky, z níž, jak to vypadá, není návratu. Demokratická procedura je na tom podstatná. Jenže demokratická procedura nelegitimuje všechno, co jí vznikne. To, že se demokratickou cestou prosazuje něco, co s demokracií už nemá nic společného, signalizuje, že společnost nemá vůči tomuhle vetřelci, který se v jejím lůně vyvíjí, dostatečné protilátky a způsob obrany.

Toto naše riziko se snažili čeští europoslanci i jejich novinářská lobby v Bruselu i doma co nejvíc zastřít. Poradit si jistě nakonec musíme sami, ale zároveň potřebujeme, aby nám bylo pomoženo. Jediný způsob, jak nám teď v Bruselu nohou pomoci, je, že se o věci bude otevřeně a mezinárodním fóru mluvit. Čeští reprezentanti (velmi nečetné čestné výjimky potvrzují pravidlo) působili jako sbor dobrovolných hasičů přílišného rozruchu nebo ještě spíš jako sbor anesteziologů, pečujících o pacienta, kterému právě amputují hlavu. Je to upřímně řečeno nezodpovědné a hnusné. A přiznejme si to, pod kontrolou nemáme nic.

Vyhlídky do letošního podzimu

Na podzim roku 2013 dopadly volby do PS tak, že „standardní“ demokratické strany by teoreticky byly mohly vytvořit vládu s malou, ale dostatečnou většinou. Neměly na to. Po čtyřleté intenzivní babišovské masáži na to nemají znovu. Výsledek voleb navíc odvisí od toho, zda se do parlamentu dostane Okamurova strana a zda se koalici KDU-ČSL – STAN vůbec podaří překonat desetiprocentní hranici. V případě úspěchu Okamury a neúspěchu koalice KDU-STAN nemají demokratické strany ani teoreticky šanci. I kdyby však obojí dopadlo dobře (napovídají to průzkumy CVVM a Medianu), není jasné, zda by strany hlásící se ke „Starým pořádkům“ (rozuměj polistopadové demokracii) vůbec měly dostačující většinu. A i kdyby ano, je jen velmi málo pravděpodobné, že by se dokázaly na nějakém společném projektu vůbec domluvit, jak by byl takový projekt pro veřejnost přitažlivý a jakou by měl životnost.

Je tu však ještě další riziko ve hře: faktor prezident. Prezident jmenuje po volbách premiéra (a podle jeho návrhu ministry) podle vlastního uvážení. V případě Miloše Zemana se dá předpokládat, že jmenuje premiérem představitele nejsilnější strany. A je velmi pravděpodobné, že to bude Andrej Babiš. V okamžiku jmenování se premiér a ministři ujímají svých funkcí a úřadů bez ohledu na to, co se bude dít dále. Ústavnost a ústavní pořádky záleží v mnoha ohledech (daleko víc, než by optimista řekl) na dobré vůli hlavních zúčastněných. Ta se v tomto případě a v současné situaci nedá předpokládat. Navíc u nás už jednou vládla vláda bez důvěry čtyři měsíce, jednou přes půl roku. Je tedy realistické počítat jako s jednou z možností s obří ústavní krizi, s dlouhodobou a nesnesitelnou politickou nestabilitou a řešeními z hlediska ústavnosti víc než spornými.

To vše hrozí jistě jen tehdy, když vítězství Andreje Babiše nebude zcela výrazné a ochota dalších účastníků jít s ním na holport nezlomná (např. se zdůvodněním, u nás obvyklým, že je třeba zabránit „nedozírným následkům“ a tomu, aby ve vládě místo nich nezasedli jiní, ještě horší). Pak by k žádné krizi ani nedošlo a „Nové pořádky“ by se prosadily jaksi samy od sebe.

Jistěže, nejčernější představy se nemusí uskutečnit. Může se například stát něco jako zázrak. Může se taky stát, že ve zkoušce, která nás čeká, obstojíme. Základní předpoklad ovšem je, že si připustíme hloubku maléru, v němž jsme se octli – vlastní vinou, jak jinak.

4. června 2017; psáno pro Fórum 24

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


J. Ráž
15:13
7.6.2017

A. Alda
14:29
7.6.2017

J. Kanioková
22:57
7.6.2017

F. Navr8til
13:51
7.6.2017

R. Morava
16:30
7.6.2017

P. Urban
11:07
7.6.2017

K. Vyšata
10:55
7.6.2017

R. Dubravský
9:51
7.6.2017

M. Šejna
8:43
7.6.2017

M. Prokop
10:16
7.6.2017

P. Urban
11:13
7.6.2017

J. Mrázek
13:47
7.6.2017

P. Dvořák
1:54
7.6.2017

T. Kočí
10:47
7.6.2017

P. Dvořák
12:01
7.6.2017

J. Ráž
15:40
7.6.2017

R. Morava
16:40
7.6.2017

počet příspěvků: 21, poslední 7.6.2017 10:57









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.