V Právu informovali o tom, že firma Uniles, patřící ke skupině Agrofert, získala od státního podniku Vojenské lesy a statky (spadá pod ministerstvo obrany, kde sedí Babišův ministr Stropnický) část zakázky na zpracování dřeva po březnové kalamitě, a to bez soutěže. Nešlo o velkou částku, necelých 250 tisíc, ale dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. Andrej Babiš pak Právu sdělil, že jakmile článek vyšel, napsal do firmy, aby se o zakázku neucházeli, ale dozvěděl se, že práce už jsou hotové. Smůla. Pokoušel jsem se představit si, jak asi ten dopis pana Babiše do firmy vypadal. V době před listopadem 1989, kdy ještě nebyl internet ani maily, by nepochybně šlo o tzv. pilný telegram, a zněl by: „Okamzite to zruste, prasklo to. Babis.“

Ačkoli v preferencích podle agentury STEM s velkým náskokem setrvale vede Babišovo ANO (podle volebního modelu za květen t.r. skoro o 6 %), v soutěži o nejpopulárnějšího politika se mezi vůdčími osobnostmi obou stran rozpoutal urputný boj. V lednu ještě vedl Babiš suverénně o 9 %, v březnu dokonce zvýšil svůj náskok na rovných 10 bodů, pak ovšem jeho soupeř tvrdě zaútočil, takže nyní Babiš vede o hubené 1 %. Z průzkumů STEM se zdá vyplývat, že výrazně vyváženému kolektivu hnutí ANO, postavenému na týmové spolupráci řady rovnomocných osobností, se soustavně daří držet náskok v preferencích, kdežto ČSSD boduje naopak díky vyhraněné dominantní vůdcovské osobnosti Bohuslava Sobotky. Je však třeba vzít v úvahu to, že na žebříčcích osobní popularity politiků, jak ukazují výsledky někdy od poloviny devadesátých let, vůbec nezáleží.

A teď trochu historie, i když poměrně nedávné: V článku sociálnědemokratického politologa Lukáše Jelínka v úterním Právu mne velmi zaujala tato věta: „Skvěle šlapala i druhá porevoluční vláda s většinovým zastoupením Občanského hnutí – a přesto se ve volbách 1992 už neprobojovalo do parlamentu.“ Není sice jasné, zda má na mysli tu federální (Čalfovu), nebo republikovou (Pithartovu) vládu, ale to není to nejdůležitější. Především: říkat, že se Občanské hnutí ve volbách v r. 1992 už neprobojovalo do parlamentu, je nonsens. Občanské hnutí se do totiž parlamentu neprobojovalo nikdy, vzniklo někdy na jaře 1991, rok poté, co obě vlády nastoupily do úřadu, a rok nato ve federálních i republikových volbách propadlo. A za druhé, dojem, že vláda (federální, republiková) skvěle šlape, vznikl hlavně kvůli tomu, že ani na jednu v tom obrovitém oblaku prachu, který se zvedl během řícení federace, nebylo moc vidět.

Zatím nenominovaný kandidát na univerzituního profesora Jan Eichler tamtéž píše: „Ukrajina se právě v důsledku svého geostrategického významu stala předmětem střetu zájmů mezi Ruskou federací a NATO.“ Podobně by se dalo říci, že se Československo v roce 1968 stalo předmětem střetu zájmů mezi SSSR a NATO, Rusové to tehdy taky říkali a dnes už to říkají zase. Zatímco pravda je, že Rusové nemají co strkat své všetečné pracky do ukrajinských záležitostí a cpát tam své neoznačené vojáky, stejně jako neměli co strkat své všetečné pracky do československých záležitostí a cpát k nám své neoznačené vojáky v roce 1968. Takže rozdíl je vlastně jen v tom, že dnes už nejsou v tak dobré kondici (a taky neexistuje žádná Varšavská smlouva atd.), takže se jim ta bratrská pomoc Ukrajině nějak vleče. Ceterum autem censeo, že pan Eichler by měl náhradou za újmu, která mu vznikla v ČR, dostat profesuru na MGIMO, je tam snad po p. Zubovovi volné místo.

Zemřel Ludvík Vaculík. Protože mi jeho názory nebyly nijak moc blízké, nenapsal jsem k tomu nic. Zaujalo mne jen, kolik ctitelů se už stačilo slétnout na jeho mrtvolu. Jsou to opravdové hody. Vyjádřila se také řada významných osobností. V Babišových Lidových novinách otiskli např. i oslavný text prezidenta Miloše Zemana. Ludvík Vaculík má být na co pyšný: na rozdíl od Ferdinanda Peroutky před prezidentovým ostřížím (nebo snad jde o jiného dravého ptáka?) zrakem obstál.

V této souvislosti jsem si (abych si přihřál taky já svou vlastní polívčičku, i když zesnulého se to vlastně nijak netýká) vzpomněl na svůj osm let starý fejeton Řády mrtvým, který jsem tady (v Událostech) už jednou připomínal. Týká se vyznamenávání mrtvých, tedy něčeho jiného, ale jen malounko, malounko jiného. Cituji: „Odměňování mrtvých furt pryč má morbidní, lehce nekrofilní charakter. Není to pocta mrtvým, ale příležitost pro živé, aby se mohli chlubit cizím peřím. Tak se stávají poserové fiktivními podílníky na činech hrdinů, idioti na rozhodnutí moudrých, grafomani na výkonech uměleckých géniů. Mrtví jsou bohužel docela bezmocní: nemohou se bránit, ani kdyby chtěli. Mám přitom pocit, že by se často chtěli bránit hodně moc.“

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.